JESTERKA_NA_ZDI: Jestli můžu, ...já třeba dost dlouho jela v takovým tom sebelítostivým režimu, kdy jsem se točila pořád v kruzích. Každá moje chyba mě hodila zas zpátky do toho bludnýho kola. Časem si to sedá (asi jak "stárnu" a "moudřím", eheh .-), moje chyby mě už nepoložej na lopatky, ale naopak si řeknu, uvědomím, co se mi teda jakože nepovedlo, a proč a jestli nad tím budu vzdychat, nebo jedu dál. A jedu dál. Takový to známý "chybami se člověk učí"...ale ono je to spíš tak, že nebýt chyb, člověk se NIC nenaučí. Chybami se učíme nejvíce, chyby vymezují pomyslný prostor, ve kterém se chceme pohybovat. Koukni na děti, padají, klopýtají, neumí pořádně mluvit...ale jedou dál.
Vcházíš do úplně nové situace, způsobů jednání a návyků (snažíš se změnit ty staré, vybudovat nové vzorce chování, sama k sobě, ke svým dětem) a ono to samozřejmě nejde, člověk dělá chyby a stále padá do toho starého známého. A tak padá dál a dál a lituje se a obviňuje a lituje...a pak najednou se začne strašně smát, zvedne se a prostě jde. A spadne ještě tisíckrát, ale díky tomu, že už tam byl tolikrát, tak ví, že nahoru se vždycky zase dá vylézt a ta cesta nahoru je časem čím dál méně strmá a dlouhá. A že zásadní je záměr, myšlenka, s kterou denně žije, ne dokonalost, s jakou ji provádí.

YMLADRIS: ty otázky a odpovědi jsou skvělý - kéž bych to takhle dokázala vidět u všech mých reakcí a vybírat si tu první :-(
Jak se ti daří přepisovat ty nefunkční vzorce?Já jsem přesně z rodiného prostředí, který mě právě donutilo se vzbouřit a hledat vlastní cestu, protože to co jsem zažila bylo strašný, ale na druhou stranu najednou ta veliká zodpovědnost a těch cest, kterýma se člověk může vydat, ale s anprosto chybějícím jakýmkoliv ukazatelem kudy(veliká nejistota ve všem) je to hodně náročný. A navíc pořád tvrdě narážím na své limity a schopnosti, které jsou velmi hluboko pod tím co bych si myslela že by bylo dobré pro moje děti, rodinu a mě. Prostě to nezvládám a velmi často nakonec opakuju ty nenáviděné vzorce a to jak tímto ubližuju svým dětem mě ničí ještě víc.

NEMESISS: Pokud někdo hodně reje do mých postojů a tak, tak se snažím jednat nějak asertivně (=slušně ho uzemnit, dát jasně najevo, že mu do toho nic není). Pokud vidím/cítím, že dotyčný nemá zájem o komunikaci, ale pouze o vyčítání mi mých postojů, tak se před ním neobhajuji, nevysvětluji, prostě mlčím, případně se účastním nějaké nevýznamné konverzace. Ono se to lehko řekne, ale taky mi to trvalo nějakou dobu, než jsem začala mít takové to vnitřní nastavení, kdy jsem se nebála říct lidem, že tak to prostě mám a komu se to nelíbí, ať si...Prostě si stát za svým a nenechat se zvyklat a neobhajovat se před druhými. Zejména když je první dítě, tak je těch "útoků" na tu ženu hodně, protože si teprve buduje rodinné zázemí a není si ve spoustě věcí jistá, tak se často nechá okolím rozhodit (znám, já jsem navíc celkem nesebevědomý člověk, takže o to víc jsem na tom musela pracovat). Teď už se tím nenechávám moc rozhodit, jsem vnitřně stabilnější a beru to víc s humorem (ten to rozežene nejlíp).

A ještě k tomu nošení v šátkách a manducách jim jako argument můžeš říct to, že dítě, na rozdíl od ostatních savců, se vlastně rodí nedonošené - samo nezvládne skoro vůbec nic, je absolutně odkázáno na svou matku, potřebuje tzv. "externí" dělohu, a proto by mělo být minimálně do jednoho roku v neustálém kontaktu s matkou a to nejlépe na těle,aby se cítilo bezpečně a správně se rozvíjelo. Kdyby toho lidské tělo bylo schopno, tak by ženy měly být ideálně těhotné ne 9 měsíců, ale 21 měsíců :-)

NEMESISS: Zkus se na to povznést, pokud prarodiče nejsou nějak moc důrazní nebo radikální. I humor, nadsázka taky celkem pomáhá, ne?:)
Když jsem s malým u rodičů a spíme tam, tak VŽDYCKY proběhne následující rozhovor:
Syn si mne oči a zívá, mám ho v ruce.
Moje máma: "Už půjde spinkat?"
Já: "Jo."
Máma: "Tak to ho dáš do postýlky, že?":))
Sám v postýlce usnul za celý jeho čtyřměsíční život asi jednou a oni to moc dobře vědí:)


ONA_MAKARONA: Ok. Tohle je jedna z věcí, která mě často zajímá, dík za odpověď.

NOITA: :) moje babička je vysloužilá dětská sestra, která v tomto oboru pracovala skoro po celou dobu socializmu :)
zajímavé je, že když konkrétně jí něco vysvětlím, jak to prostě cítím a jak to je - jak říká ONA_MAKARONA - vezme to a zdá se, že to respektuje... (možná je chyba ve mě, že s nimi málo komunikuju?)

NEMESISS: Něco podobného, ale ne tak ve velké míře jsem si prožívala taky, teď už méně, zvykli si na to.

Ale ty přece víš proč to tak děláš a cítíš, že je to tak pro tebe i miminko nejlepší, tak přesně tak jak si to odůvodňuješ sama sobě to odůvodni i jim, prostě jim řekni, proč je to tak lepší, proč to tak děláš a proč zastáváš tu a tu metodu a pokud ti odvětí, že to je nesmysl,blbost,že si kopeš vlastní hrob - tak bych jen řekla, že čas ukáže a že ti musejí dát tu možnost, sama si to vyzkoušet a sama přijít na to, co a jak vám bude vyhovovat a jak v té rodině budete fungovat a pokud budou chtít, aby jste spolu všichni rozumně vycházeli a komunikovali, tak to budou muset přijmout, protože ty to budeš dělat stále stejně, nehledě na jejich názor.

Prostě buď se s tím smiř a nebo ne, ale nekecej mi do toho! :-)