JESTERKA_NA_ZDI: Tak mě napadá ještě jedno moudro (někomu tyhle moudra třeba přijdou takový odtržený od reality, tak kdyžtak sorry, jestli ti to nic konkrétního nedává...mně třeba jo, potřebuju si každý den přečíst nějaký takový motivační věci, který trochu posunujou úhel pohledu). Teď se ale nevzpomenu, jak to přesně zní, něco jako "neplýtvej všechnu svou energii na boj se starým, vlož všechnu svou sílu do budování nového" (ale ještě bych dodala přijmi to staré takové, jaké to je, což je v podstatě to, co píše YMLADRIS. Ono je právě dost vtipný, že když chce člověk něco změnit, musí nejdřív přijmout to stávající. Já třeba chtěla celej život bejt hubená, trápilo mě to nějak od puberty. No a víš co, čím víc jsem se snažila se změnit, tím víc jsem tloustla. No a pak se stalo to, že jsem se na to vyprdla, přijala to jak to je a voila, spadlo ze mě závaží, a to i to fyzický v podobě tuku.

JESTERKA_NA_ZDI: kdyz to 'vidis' (chapes...) tak se s tim urcite da neco delat!!
trochu potiz je v tom, ze cest je tisice a ja te vubec neznam. Nevim co uz se ti v zivote vyjevilo ze je pro tebe funkcni. Plati napriklad u tebe prevence? Mineno, kdyz jsi ve stresu, odpoji se novejsi poznatky, a jednas automaticky jako kdyzs byla predskolak, nutkave ty stary vzorce. To je napriklad normalni, a je krajne tezke se proti tomu vzeprit primo za behu. Mne hodne pomaha dohoda s partnerem, tj. kdyz zacinam byt v prdeli, sdelim to a on na mne vic dava pozor a jak zacnu jet ty stare blbosti, tak mi vraci uvedomeni k tomu, co se deje, a ze se to dit nemusi. Plus veskera normalni nejobycejnejsi prevence stresu, spanek, vyziva, pohyb, radost, emocni dobijeni se... mas doma zasobu hroznoveho cukru?
Udelat si na nasledujicich nekolik let totalni prioritu z toho ze ty jsi matka, decka z tebe nassavaji realitu, takze je nejdulezitejsi se udrzovat co nejvic v pohode. Ruzne stresove tlaky, ktere nejsou nutne, muzou par let pockat, az se deti odpoji. Pak zas muzes byt vykonna nebo stihla nebo v uklizenem byte ... (nebo co je tvuj osobni unik..).

No a konkretneji ohledne toho co delam ja, jak volit tu prvni odpoved ITs OK to Feel Sad: naucil mne to prave az syn. On to totiz vi a naprosto uvolnene to praktikuje. Kdyz je mu cokoliv lito, je mu to TOTALNE LITO, proste do te emoce jde, niceho se neboji, necha to sebou prochazet... a tim se ta situace sama provzdusni a zakonci a on jde zase po svem prozkoumavat svet, volnej autentickej. Raduje se na plne pecky a rve na plne pecky. Jeste nevi, ze "nesmi".

Takze: az priste tvoje decko bude svobodne projevovat smutek a ty ho obejmes a reknes mu, To je jasny, je ti to LITO, zabrec si, vsechno o tom mame povez. Tak v tom momente si predstav, ze zaroven nekdo objima tebe a taky ti dovoluje ITS OK TO BE SAD. Nebo nekdy potom, pokud by multitasking nefungoval. Vecer v posteli se nech obejmout imaginarni Dokonale Moudrou Starou Jesterici, ktera uz to ma zmaknute. Rika ti, Tobe je fakt lito ze zatim nedokazes byt na deti tak jak bys chtela, ze? A vsechno mi o tom povez! Vsechno ji o tom povez. Zabrec si. Delej to tak mesic. Pokud je to pro tebe, benefity se dostavi tak jasne, ze uz i tvoje setrvacna mysl bude ochotna uznat, ze nemusi furt hazet Guilty nebo Anger, a zacne ti to najizdet i pres den...

ale tak to jsem ja, nevim kdo jses ty. Uzivej! furt jsi na tom bohuzel lip nez drtiva tuna naprosto nevedomych robotickych matek.

BEBERA: jednoduse se mi to pise, muze to byt jakkoliv, ale pokud je to fakt nasledek "povolene uzdy", mozna se potrebuje bez te uzdy poradne teda vybehat, nez se ustali. Neco jako kdyz diteti konecne prestanes branit se vyplakat, tak place jeste vic a dele a hloub nez normalne.

Ze chce furt neco po tobe a vali se po zemi ze to nedostava -- to mi pripada nepohodlne, ale ne nebezpecne nebo tragicke, treba ma v sobe naskladanou tunu toho vzteku a jako by sam si ordinuje duvody proc ho postupne teda uvolnit. Nemuze te ovladat dokud ty mu to nedovolis. Ano, je ti lito ze ti ten stupinek nedonesu. Ano, fakt je ti to moc lito. Ano, klidne si zazur, to neni problem, dokud nikomu neublizujes. Atd.

Ze nereaguje na bezpecnostni pokyny, to by mne asi dralo vic, zrejme bych vyrazne predvadela jak se o nej bojim, tj nereagovala hnevem ale tak aby mel sanci pochopit proc ten pokyn je. Zelena tempera - nepohodlny, ale podle mne proste normalni no.

Ad prevaha nad dvouletakem -- k tomu mam rady typu ze idealne kazdej den by ctyrletak mel mit aspon pul hodiny nektereho rodice JENOM SAM PRO SEBE, spolu neco delat rizeneho jim, totalni pozornost na nem, dosyta dostavat, co chce dostavat. Pokud je to teda zarlivost, ale co jineho ze.

rozhodla jsem se trochu vic popsat, co minim tou smysluplnou praci s batoletem. pripadam si nejiste protoze jsem nematersky tip, nezkusena prvomatka, a mozna casem to co delam vyhodnotim jako omyl nebo nefunkcni nebo tak, ale tak zase kdyz mi to funguje... kdyz chci konkretni sdileni jak kdo buduje stastny domov, asi musim jit prikladem. komu to prijde trivialni treba, tak pardon

- dite ma 18 mesicu, chodi, trochu mluvi
- ideova vychodiska: dite profituje z opakovane cinnosti (ritualu); dite jasne citi zamer/smysluplnost/smer/strukturu kdyz to dospely nekam tahne; ale ta cinnost musi byt jak z praveku - konkretni, pochopitelna; dite zije skrze svoje ruce a pohyb celeho tela (musi manipulovat); dite ma velmi kratky attention span; matka ditete je unavena a neni moc bydlenka
- realizace: spolecne pravidelne peceni, bud my dva, nebo s dalsim batoletem a jeho mamou; nizky pracovni stolecek
- recepty: 1) nakrajet nejakou zeleninu, nakorenit, upect 2) mrkvaky: mrkev+maslo+mouka, z testa vykrajet auta a upect 3) muffiny bud instantni z pytliku nebo pizza muffiny dle carujeme.cz
- jak to typicky probiha a co mi pripada podstatne: CESTA JE CIL, tj, totalne zpomalit, nechtit zadny vysledek (napr. aby deti neco delaly nebo nedelaly, aby vysledek nejak dopadl nebo nedopadl). V klidecku si pracovat

1. hovorit s ditetem ze ted bude testo a trouba
2. spolecne poprinaset suroviny a nastroje (nejake nastroje ma ve svem supliku pri zemi), vyzyvat aby napr. donesl svuj nozik, kdyz donese, ok, kdyz ne, taky ok
3. strucne komentovat to, ze deti se vrhaji na pripravene veci, zkoumaji je, manipuluji
4. pracovat. (skrabat mrkev, ...) Za behu dle zajmu deti je zapojovat, bud ukolovat (vyhod slupky do kose), nebo vzit na klin, spolecne krajet maslo a nechat decko aby odkrojky sundavalo z noze a hazelo do misy
5. deti samozrejme nevydrzi pracovat dlouho, odchazi za svym a zase prichazi, s ruznymi nastroji delaji ruzne veci, prendavaji vsechno vsude, zkousi si kde co. Do neceho se zapoji, do neceho ne. Vznika bordel, vznika chaos. To nevadi. Nejde o to upect mrkvaky, ale spolecne neco delat v radostne tvorive atmosfere.
6. Dostatecne dramaticky oslavit, ze vyrobek jde do trouby, koukat obcas jak se to pece, s oslavou vyndat (to mi nejak rezonuje s gestalt filosofii -- ze lidi jsou na to dokonacovani - zacit, udelat a dokoncit, videt kauzalitu ktera se spoji do funkcniho celku).

Opakovat kazdy tyden, potesene sledovat ze po pate uz decko se orientuje co se deje a zas ho bavi jine aspekty atd. Nemit zadna ocekavani.

Pripada mi, ze to decko nabiji. Muze ho ale nabijet to, ze JA mam pocit, ze je to dobry a proto to delam tak uvolnene a spokojene. Kdo vi :)

JESTERKA_NA_ZDI: Jestli můžu, ...já třeba dost dlouho jela v takovým tom sebelítostivým režimu, kdy jsem se točila pořád v kruzích. Každá moje chyba mě hodila zas zpátky do toho bludnýho kola. Časem si to sedá (asi jak "stárnu" a "moudřím", eheh .-), moje chyby mě už nepoložej na lopatky, ale naopak si řeknu, uvědomím, co se mi teda jakože nepovedlo, a proč a jestli nad tím budu vzdychat, nebo jedu dál. A jedu dál. Takový to známý "chybami se člověk učí"...ale ono je to spíš tak, že nebýt chyb, člověk se NIC nenaučí. Chybami se učíme nejvíce, chyby vymezují pomyslný prostor, ve kterém se chceme pohybovat. Koukni na děti, padají, klopýtají, neumí pořádně mluvit...ale jedou dál.
Vcházíš do úplně nové situace, způsobů jednání a návyků (snažíš se změnit ty staré, vybudovat nové vzorce chování, sama k sobě, ke svým dětem) a ono to samozřejmě nejde, člověk dělá chyby a stále padá do toho starého známého. A tak padá dál a dál a lituje se a obviňuje a lituje...a pak najednou se začne strašně smát, zvedne se a prostě jde. A spadne ještě tisíckrát, ale díky tomu, že už tam byl tolikrát, tak ví, že nahoru se vždycky zase dá vylézt a ta cesta nahoru je časem čím dál méně strmá a dlouhá. A že zásadní je záměr, myšlenka, s kterou denně žije, ne dokonalost, s jakou ji provádí.

YMLADRIS: ty otázky a odpovědi jsou skvělý - kéž bych to takhle dokázala vidět u všech mých reakcí a vybírat si tu první :-(
Jak se ti daří přepisovat ty nefunkční vzorce?Já jsem přesně z rodiného prostředí, který mě právě donutilo se vzbouřit a hledat vlastní cestu, protože to co jsem zažila bylo strašný, ale na druhou stranu najednou ta veliká zodpovědnost a těch cest, kterýma se člověk může vydat, ale s anprosto chybějícím jakýmkoliv ukazatelem kudy(veliká nejistota ve všem) je to hodně náročný. A navíc pořád tvrdě narážím na své limity a schopnosti, které jsou velmi hluboko pod tím co bych si myslela že by bylo dobré pro moje děti, rodinu a mě. Prostě to nezvládám a velmi často nakonec opakuju ty nenáviděné vzorce a to jak tímto ubližuju svým dětem mě ničí ještě víc.

NEMESISS: Pokud někdo hodně reje do mých postojů a tak, tak se snažím jednat nějak asertivně (=slušně ho uzemnit, dát jasně najevo, že mu do toho nic není). Pokud vidím/cítím, že dotyčný nemá zájem o komunikaci, ale pouze o vyčítání mi mých postojů, tak se před ním neobhajuji, nevysvětluji, prostě mlčím, případně se účastním nějaké nevýznamné konverzace. Ono se to lehko řekne, ale taky mi to trvalo nějakou dobu, než jsem začala mít takové to vnitřní nastavení, kdy jsem se nebála říct lidem, že tak to prostě mám a komu se to nelíbí, ať si...Prostě si stát za svým a nenechat se zvyklat a neobhajovat se před druhými. Zejména když je první dítě, tak je těch "útoků" na tu ženu hodně, protože si teprve buduje rodinné zázemí a není si ve spoustě věcí jistá, tak se často nechá okolím rozhodit (znám, já jsem navíc celkem nesebevědomý člověk, takže o to víc jsem na tom musela pracovat). Teď už se tím nenechávám moc rozhodit, jsem vnitřně stabilnější a beru to víc s humorem (ten to rozežene nejlíp).

A ještě k tomu nošení v šátkách a manducách jim jako argument můžeš říct to, že dítě, na rozdíl od ostatních savců, se vlastně rodí nedonošené - samo nezvládne skoro vůbec nic, je absolutně odkázáno na svou matku, potřebuje tzv. "externí" dělohu, a proto by mělo být minimálně do jednoho roku v neustálém kontaktu s matkou a to nejlépe na těle,aby se cítilo bezpečně a správně se rozvíjelo. Kdyby toho lidské tělo bylo schopno, tak by ženy měly být ideálně těhotné ne 9 měsíců, ale 21 měsíců :-)

NEMESISS: Zkus se na to povznést, pokud prarodiče nejsou nějak moc důrazní nebo radikální. I humor, nadsázka taky celkem pomáhá, ne?:)
Když jsem s malým u rodičů a spíme tam, tak VŽDYCKY proběhne následující rozhovor:
Syn si mne oči a zívá, mám ho v ruce.
Moje máma: "Už půjde spinkat?"
Já: "Jo."
Máma: "Tak to ho dáš do postýlky, že?":))
Sám v postýlce usnul za celý jeho čtyřměsíční život asi jednou a oni to moc dobře vědí:)


ONA_MAKARONA: Ok. Tohle je jedna z věcí, která mě často zajímá, dík za odpověď.

NOITA: :) moje babička je vysloužilá dětská sestra, která v tomto oboru pracovala skoro po celou dobu socializmu :)
zajímavé je, že když konkrétně jí něco vysvětlím, jak to prostě cítím a jak to je - jak říká ONA_MAKARONA - vezme to a zdá se, že to respektuje... (možná je chyba ve mě, že s nimi málo komunikuju?)

NEMESISS: Něco podobného, ale ne tak ve velké míře jsem si prožívala taky, teď už méně, zvykli si na to.

Ale ty přece víš proč to tak děláš a cítíš, že je to tak pro tebe i miminko nejlepší, tak přesně tak jak si to odůvodňuješ sama sobě to odůvodni i jim, prostě jim řekni, proč je to tak lepší, proč to tak děláš a proč zastáváš tu a tu metodu a pokud ti odvětí, že to je nesmysl,blbost,že si kopeš vlastní hrob - tak bych jen řekla, že čas ukáže a že ti musejí dát tu možnost, sama si to vyzkoušet a sama přijít na to, co a jak vám bude vyhovovat a jak v té rodině budete fungovat a pokud budou chtít, aby jste spolu všichni rozumně vycházeli a komunikovali, tak to budou muset přijmout, protože ty to budeš dělat stále stejně, nehledě na jejich názor.

Prostě buď se s tím smiř a nebo ne, ale nekecej mi do toho! :-)