KEIKIN: já to znám z druhé strany, sestřenka je militantní veganka a je fakt na zabití. Jela do Prahy na nějakou přednášku, já pro ní měla veškeré jídlo, nejedli jsme před ní apod., ale stejně si neodpustila hromady rejpání, keců a agitace.

STAROJDA: Tak to jsem samo zkusil jako první. :-) Nefunguje.

KEIKIN: nefunguje to, že jí to dáš na stůl s tím, že nic jinýho nedostane a bude o hladu? :)

KEIKIN: Na tom mi neprijde nic zvlastniho. Je to proste osobnejsi, intimejsi tema. A nemyslim, ze to je tak uplne o egu, jako o priznani si vlastniho strachu, ze to, co pro dite delas, treba nemusi byt to nejlepsi.

STAROJDA: Tak podávání jídla dětem je vlastně taky výchova. V tomhle se pořád učím a pořád jsem nenašel způsob - jak vysvětlit dceři (5), že by mohla začít jíst, to co my.

KEIKIN: myslel jsem to spíš tak, že když je na ona.idnes.cz článek o nejedení masa nebo mléka, tak diskuze je stejnej shitstorm jako tady u výchovy dětí. V osobním rozhovoru je tu už teda asi mírnější, ale stejně si konvenční jedlíci obhajují svoji životosprávu až "do krve" - podobně jako když bys někomu řekl, že blbě vychovává svoje dítě.

No a nejlepší kombinace, kdy na sebe může rodič přivolat maximální prokletí je, když řekne doktorce "jsem vegan a moje dítě bude taky - nedám mu jíst žádný živočišný produkt".

STAROJDA: ty čoveče o tom jídle sem to nezažil. Tam je to podle mně mírnější - resp. když nejím maso nebo zeleninu, tak nikomu neubližuju (možná kromě sebe). Ale výchova se týká dětí, což nejsi ty.

KEIKIN: ale tak to není divný. Politika se tě prostě netýká (jenom když seš politik), kdežto děti se týkají prakticky každýho. Stejně vyhrocené debaty jsou i o jídle (vegetarián/masožravec), je to stejná situace.

Je zvláštní, že debaty o výchově dětí jsou emocionálně vyhrocenější než debaty o politice. Když to vemu v globále, tak hodně záleží na tom, jak velké má člověk ego (jak moc je ochoten připustit, že to co dělá, nemusí být pro dítě to nejlepší).

ELA: to video je přesné !

YMLADRIS: Nic víc jsem od něj zatím nečetla.

KOTENCE: zkusím to někde dohledat, je to jedna z těch věcí, co se všude píše velmi zvulgarizovaný, ani nám na psychologii nikdo neřekl víc, a přitom ti autoři to často mívají dobře rozpracovaný.
Ted na mobilu rychle vygoogleny odkaz na překlad příslušné kapitoly z dané knihy, takže otázka, co píše ve zbytku:
klimes.mysteria.cz/clanky/psychologie/erikson.htm

YMLADRIS: Myslim, ze Erikson predevsim identifikoval ty vyvojovy konflikty, ale vychovou se moc nezabyval. Nebo tak mi to aspon utkvelo, takovej zaklad psychologie.

TORUVIEL: erikson mne zaujal, vlastne ho skoro neznam, jsou z toho nejaky jednoduse destilovatelny how-to zavery na tema toho batoleciho obdobi, mineno jak minimalizovat ten 'stud'? Nebo on to jen identifikoval a kdyz se o tomto nebezpeci vi, tak uz da selsky rozum jak se k tomu postavit.

Premyslela jsem o tom a kdyz bych mohla -nejak- byt sama sobe znovu matkou, prala bych si naucit se dve veci: 1) nestydet se 2) dokazat sama sebe utesit.

jsem už přemýšlela, jak to bylo s pochvalama u nás a co jsem si odnesla - máma mě asi v útlém věku chválila a šikulkovala běžně (podle toho, že to dělá Zorce i jiným dětem), ale zároveň si nepamatuju, že by mě někdo nějak extra chválil za dobré známky nebo studijní výsledky, to se bralo tak nějak normálně, stejně asi jako u jiných věcí, co mi paměť sahá, takže žádný zvláštní pochvaly za úklid, pomoc s vařením, to se prostě dělalo, za to nebyl důvod chválit, snad poděkovat. Takže moje verze historie je, že jsem si sama zvolila, že půjdu na sedmiletej gympl a dál, protože jsem sama chtěla, uklízím, protože jsem zvyklá mít čisto a vadí mi, když nemám (a když mají třeba přijet naši, tak zrovna dvakrát neuklízím a klidně operuju s tím, že mi máma vytře a utře prach) ... s tím studiem třeba fakt nemám pocit, že by někdo extra slavil, že studuju, že by se o tom nějak mluvilo (byť jsem byla v širší rodině první a jediná na VŠ), prostě se vědělo, že na to mám, tak to bylo jasný. Obecně mám dojem, že věci dělám kvůli sobě a ne kvůli někomu nebo pro někoho.
Možná z toho pramení můj pocit, že není důvod být úplně militantní při nechválení.

(můj bratr to má ale podle všeho hozený dost jinak, takže těžko říct, co ještě hraje roli).

A asi hraje roli i to, že když řeknu "jsi šikulka", automaticky dodávám, proč, jakože "xy se ti povedlo", "už umíš xy" atp.

KOTENCE: já jsem mu ho hlavně předčasnýma úpornýma snahama i znechutilo, do toho zasáhli i prarodiče, kteří to na něj zkoušeli bez mého vědomí po zlém, tak se pak nenechal ani v klidu přebalit, je to těžké.

MARKYSHA: To si někdy říkám, jaká je teda pro to dítě výhoda hlásit se na nočník, když pochvalu nedostane a svlíkání a oblíkání plíny si zatím neušetří. Ale beru to tak, že krmit se taky chce sama, i když by bylo pohodlnější jen otvírat pusu, stejně tak oblíkání. U toho nočníku ovšem ani nejdu příkladem :-)

Ad bonbon za nočník u nás by si snad na něj Toník ani nesedl, jemu nevadilo, že je podělaný, chození na nočník ho zdržovalo, dlouho na to ani nebyl připravený, tak to bojkoval. Tak jsme ho tím motivovalo, protože on v tom jinak neviděl žádnou přidanou hodnotu.

STAROJDA: s chladným ignorováním to bude oříšek, ale asi to bude potřeba, já vždycky Toníka objala a řekla mu, že se nemusí bát, že jsem ho jeho maminka a nikdo mu mě nesebere, ale když nic neříkal, tak jsem děti zapojila do hry, ale pak jsem si všimla, že se snaží jít na hřiště, kde nikdo není, tak mu to asi vadí hodně a už se musí vyrovnávat s tím, že se o mě dělí se sestrou, natož s dalšími "příživníky".