WRNQ: to jo, no budu se snažit mít oči a uši otevřené a včas řešit, ale to je problém.

MARKYSHA: Ale co tvoje dítě, který tomu ještě nerozumí? Já jsem si snad nejvíc traumat v životě odnesla ze základky. Co taková zakomplexovaná učitelka s nevymáchanou pusou dokáže...:)

KOTENCE: já bych těhotná za plod život dala, to vím, protože to jsou hormony ne mozek a já ty hormony prožívám dost silně. Nevím, já to mám s tím mužem jinak, ale je to dost daný i tím, že jsme se nedávno vyhrabali z krize, nevím, co bych psala, kdyby té krize nebylo. Takhle je ta představa, že bych zůstala bez něj, dost čerstvá a představitelná. Navíc moje psýcha není moc normální, takže nevím...já se obecně bojím lidem věřit, teď navíc obohoceno tím úmrtím mámy a zblázněním otce, u kterýho taky došlo k něčemu jako mozkové smrti, takže vlastně taky umřel, že prostě vím, že nic není napořád a není bezpečné s tím počítat, protože pak by mě to mohlo položit, že ani na sebe se člověk nemůže spolehnout, když zdraví neslouží atd. atd Což asi není zdravý postoj ke vztahům a nerada bych je dětem předávala.
WRNQ: kreténi, kteří nejsou zlí, mi nevadí, beru je jako zvířátka a neřeším to.

YMLADRIS: Samozřejmě, že do tématu nejsem tak vnořená, ale tohle mi připomnělo, že jsem o tom jako dospělá nejednou přemýšlela a přemýšlím. Naši nás se sestrou vychovávali na svou dobu velmi kontaktně, řekla bych. Těžko říct, jestli je to tím, že jsme obě holky nebo byla máma trochu citlivější, ale cítím na sobě, že tahle výchova je někdy vlastně trochu handicap. Nikoliv ve vztahu k budoucím partnerům nebo blízkým přátelům, ale k ostatním lidem, které si tak nějak nevybíráme a přitom s nimi musíme trávit hodně času - spolužáci, kolegové. Můj bývalý muž mi na začátku vztahu, před devíti lety řekl, že moje nevýhoda je, že máme doma spolu tak dobré vztahy. Tehdy mě to hrozně nadzvedlo, dneska už asi chápu, jak to myslel.
Součástí výchovy by měl být nějaký "výcvik", že kolem nás žije a bude žít opravdu velké množství kreténů:) (Samozřejmě myšleno v nadsázce a tak, že není cílem dítě úplně zdeptat a naočkovat tím, že všechno je špatně, snad chápete, jak to myslím)

TORUVIEL: jasně že to první. Stejně by ty malé děcka nerozuměli tomu co bych jim řekl. Prostě mně jen ta přítomnost s nimi hodí vnitřně jinam.

KOTENCE: Shrnulas to naprosto přesně a přitom jednoduše. Díky.

KEIKIN: No, tak nevim, jak to přesně myslíš, jestli se těm dětem svěřuješ, nebo ti jen dělá dobře se na ně koukat a tím se odreaguješ/uklidníš a nijak je svými problémy nezahlcuješ. Pokud to druhé, tak to je asi ok, ale pokud to první, tak to podle mě ok není. Spor by se měl řešit s tím člověkem, se kterým vzniknul, nepřenášet to na dítě. Opět, mám s tim bohužel bohatou zkušenost, jakožto dítě-vrba.

INUSHKA: já bych se nikdy neodvážila tě nazývat krkavčí matkou nebo, že tak, jak to mám já je to nějaký lepší a jediný správný. Navíc nikdy nevíme, jak se v dané situaci zachováme, dokud nenastane, předtím jen můžeme předpokládat, jak bychom se zachovali.
My si s partnerem už prožili pár krizí a ač ho miluju, jinak bych s ním nebyla, být s někým jen kvůli dětem je zlo pro všechny zúčastněné, tak si dovedu představit, že bych s ním nebyla, z jakýchkoli důvodů. Tím, že s ním mám děti, bude mít vždycky zvláštní postavení a bude mít vždy možnost mi ovlivňovat život, protože já si myslím, že pokud má otec o děti zájem, mělo by mu být umožněno být s nimi, co nejvíce, i když rodiče spolu nežijí, což si samozřejmě žádá domluvu ohledně místa pobytu, trávení času apod. Dovedu si i představit, že bych žila sama nebo s jiným partnerem. Nejsem na něm citově závislá. Myslím si, že člověk by neměl viset ani na dětech, ani na partnerovi (což netvrdím, že ty visíš na partnerovi, chraň Bůh, mluvím obecně). Nebo to myslíš tak, že zvíře nebo partnera miluještě JAKSI dobrovolně, kdežto k dítěti tě vážou pudy? To si nemyslím, protože jinak bys ani nebyla v tomhle auditku:-) Máš pravdu, ale že láska nejde poměřovat na velikost, výkon nebo co vlastně, ale na ty priority asi ano. K těm psům - tam třeba nechápu, jak si někdo, když mu umře pes, může pořídit jako náhradu jiného, dát mu stejné jméno apod. Já se psy vyrůstala, prvního si máma pořídila, když mi byl rok a umřel, když mi bylo dvanáct a byla jsem na táboře. Vrátila jsem se a nebyl - místo něho jakýsi štěně. Říkala jsem, že je sice roztomilé, ale že nevím, jestli ho vůbec budu mít ráda. Měla, jen jsem psa Kima milovala a miluju jako Kima, Míšu jako Míšu, i když umřeli a své současné psy jako Šmudlu a Kubu a podobné to bude s dětmi i s lidmi, imhl.

TORUVIEL: no na mně to funguje. Když mám nějaký splín, tak mně děti dostanou krásně do klidu.

KEIKIN: To se podle mě nezíská rovnováha, jen se ten stres přenese i na děti, přenese se na něj část té odpovědnosti za řešení sporu. To je jedna věc, které se chci vyvarovat, vytváření těhle bitevních polí v rodině (jako my jsme tady na té straně a na druhé je otec).

KEIKIN: No takhle já to právě nemám, neumím hledat rovnováhu přes jiné lidi. To musím sama v sobě, po hádce s partnerem nejlépe tak, že si to vyříkáme, usmíříme se a vzájemně si odpustíme.

INUSHKA: no já to spíš myslel tak, že v těch dětech nacházíš klid neboli znovu získáš rovnováhu.

INUSHKA: To je dobře, že to neděláš (neuchyluješ se k dítěti po hádce s partnerem). To dělala moje mamka a ne, neni to dobrý. Dítě má pak pocit, že musí spory rodičů řešit ono.

INUSHKA: jj díky za názor. Taky to vnímám jako hodně citlivé a osobní téma. Ale je to zvláštní, jak první miluješ toho partnera až za hrob a pak přijdou děti najednou cítíš k nim taky lásku. A kolikrát se k těm dětem uchyluješ, když se třeba s mužem nepohodneš a říkáš si: ještě že ty děti mám. :-)
A ta patologie je pak o tom, že k té lásce k dětem přibývá (nevědomě) sexuální pud.

MARKYSHA: Je to hezké, když mají ženy obavy hlavně o to, aby rozdělily lásku. Rozhodně lepší než se strachovat o to jak to vlastně všechno bude (jak budu všecko stíhat, jak budu mít málo času apod.)