KEIKIN: Tak já si teda většinou naopak říkám "ještě že toho(hle) chlapa mám", když mě naštve dítě nebo když to s ním už nezvládám. :-D Neuvědomuju si, že bych se po sebevětší hádce s partmerem uchylovala k dítěti v tom smyslu, jak píšeš.
A na tom, že nejdřív miluju partmera a pak najednou i děti mi nepřijde nic zvláštního. Za celý život jsem přece milovala a miluju spoustu lidí, svoje rodiče, sourozence, prarodiče, blízké přátele... Taky třeba svoje psy a potkany. Láska podle mě dokáže být nekonečná a poměřovat její míru dost dobře nelze.

KEIKIN
MARKYSHA:
Tohle bývá v mateřských diskusích dost výbušné téna. Jakmile jednoznačně neprohlásíš, že děti miluješ víc než partnera a že bys je z ohně tahal vždy a za každých okolností první, tak jsi krkavčí rodič. Já to třeba ale taky tak jednoznačně nevidím. Jsem přesvědčená, i to tak cítím, že základ rodiny tvoří můj vztah s manželem a ten je taky pro mě nejsilnější, bavíme-li se o lásce. Už proto, že jedině tohle je vztah dvou sobě rovných. U dítěte v tom kromě lásky jsou, ačkoliv to asi ne každý rád slyší, prostě pudy, které mě nutí se o dítě starat, zajišťovat jeho bezpečí, mít za něj zodpovědnost. Je to jiný druh vztahu. U mě to dokonce ze začátku byly jenom ty pudy, láska přišla až časem, když jsem se s dítětem seznámila jako s konkrétní osobností. Pudy by asi zařídily, že bych z ohně tahala prvně to dítě, protože za něj mám zodpovědnost a dá se tak nějak předpokládat, že dospělý chlap se o sebe postará sám. Vlastně bych dokonce spíš čekala, že on bude kdyžtak tahat mě. Ale poměřovat tím míru lásky je podle mě mimo. Zní-li otázka, koho MILUJU víc, tak jednoznačně manžela.

NEMESISS: z tohodle měla žena obavy, že nedokáže svoji lásku rozdělit mezi více osůbek. Já se právě snažím milovat stejně. Někdy mně štve víc ten, jindy zas druhý. Ale nedokážu si představit, že bych více upřednostnil jednoho člena rodiny. Možná k tomu ale dojde.

MARKYSHA:
KEIKIN:
nevzpomenu si teď na autorku, ale tvrdí, že nelze milovat nikdy stejně a to ani vlastní děti, protože láska má být jediněčná (každý, koho milujeme je jedinečný). tvrdí, že by se intenzita lásky neměla porovnávat.
ale chápu, jak to MARKYSHKA myslí

MARKYSHA:
děti milujeme víc, než sebe vzájemně - ty jo to je ale hodně drsné téma. Tady sem na hodně tenkém ledě. Lhal bych, kdybych o tom taky nepřemýšlel. Je to dost intimní kontroverzní otázka. člověk má milovat sebe i své bližní tak nějak rovným dílem. A jak to píšeš ty, když přežijí děti, tak jsou bez rodičů - rodiče už nikdy mít nebudou. Kdežto rodiče si můžou udělat nové děti.

NEMESISS: To je hodně složitý, myslím si, že je v pořádku, když žena miluje svoje děti víc než partnera - případy, kdy makta zamlčuje týrání nebo zneužívání ve strachu, že by přišla o partnera jsou imho nenormální - ale měla by to být ta velká, nesobecká láska, kdy někoho tolik milujeme, že jsme schopni mu dát svobodu, když jí potřebuje a je to pro něj nejlepší, umění nechat milovanou bytost odejít. Příklad: když, jsem byla na střední škole, našla jsem vypadlé holátko, drozda, vypiplala jsem ho, krmila ho, ale poslední, co bych pro něj chtěla, aby žil v kleci celý život, takže po poradě s odborníky, jsem ho nijak neochočovala, brala ho často ven, kde se učil hrabat a shánět potravu, naučil se létat a čím by starší, tím se mě víc bál a byl nepřátelský, a bylo to v pořádku, a jednoho odlétl a já to sice obrečela, ale zároveň byla šťastná. Pak jsem ho ještě někdy viděla na zahradě s ostatními - byl k poznání, měl bohužel z té klece trochu pocuchaná ocasní pera a věřím, že si snad na svobodě počínal dobře. Lidská mláďata samozřejmě na rodičích lpí víc než ptačí, tu "nepřátelskost" vidím třeba ve vymezování se v pubertě, což je taky v pořdáku, potřebují i nadále lásku, ale ne tu opičí, měla by se naučit se živit samy, řešit problémy samy a jednou odejít a založit si svoje hnízdo. Není to pochopitelně jen o ženách, s mužem jsme se shodli, že děti milujeme víc, než sebe vzájemně. Samozřejmě máme se rádi, ale když dám ten blbý případ s hořícím domem, tak první bychom oba zachraňovali děti a potom partnera.

YMLADRIS: joa jeste jsem chtela doplnit Verena Kastova: Otcove dcery, matky synove
a G. Corneau Anatomie lasky, ale asi je k tomu tuna knizek

NEMESISS: nejak hluboce nastudovany to nemam, prozatimne mi pripada, ze mamankovani muze mit pricinu

1. matka ma chaby partnersky vztah, synem si resi svou potreby kontaktu s muzem. Reseni je zjevne - dat si bacha a mit na prvnim miste otce ditete. Deti beztak ze vztahu rodicu cerpaji "jak se to dela, ty vztahy", takze je to zasadni vec

2. matka si skrz syna neresi vylozene partnersky vztah (nedela si z nej sveho chlapa), ale resi si synem (ev. detma) jako by smysl zivota. Nechce je propustit, akceptovat jejich vyvojove potreby, protoze KONECNE se v jejim zivote deje neco zasadniho, je potrebna, schopna, milovana, atd. To je IMO slozitejsi, protoze neni trivialni odlisit obetavou materskou matku od prilis do deti se promitajici matky. Myslim ze je potreba vedome komponovat a logisticky zajistovat ten slavny "svuj vlastni zivot". Podle Waldorfu dite nechce byt Sluncem. Dite touzi aby matka byla Slunce a ono ji mohlo orbitovat jako planeta -- z povzdali sledovat jak matka jde, pracuje, raduje, sakruje, trpi a zveda se, kona a dociluje, selhava a vitezi. A ucit se to od ni, jakej je vlastne ten zivotni smysl a jaky si delat cile... pokud matka ma cil "at mne moje dite nikdy neopusti" (vedome ci nevedome), ublizuje mu

Pokud toto vsecko je zrejmy a stejne mas pochybnosti, tak to vic rozeber... co te znejistuje