Už se s novou situací smiřuji a před pár měsíci pečlivě na půdu uklizené oblečky po Ladě vytahuji zpět na světlo boží :-) Akorát půl dne trávím na čtyřech a s hlavou v záchodě, to bude mít Laduška pěkné vzpomínky na maminku....

Jinak co se týče hádek, tak ani u nás doma se tomu samozřejmě nevyhneme, ale výbušnější jsem spíš já a dokážu vylítnout kvůli úplné prkotině a pak mi je to vůči partnerovi líto, ale přijít a omluvit se je sakra těžké (pro mě), ale snažím se s tím bojovat a jak říkáte jógu a běh vřele doporučuji! Jinak před malou se ale vesměs nehádáme skoro vůbec, ona je hodně citlivá a když se zvýší hlas začne hned brečet (stačí když přijde na návštěvu děda, který mluví hodně nahlas a už natahuje), snažíme se ji vytvářet doma co největší pohodu a klídeček. Když nad tím tak přemýšlím, tak my žádné vyhrocené hádky nemáme, většinou se poštěkáme kvůli blbosti, ale je to otázka půl hodinky a jsem zase v pohodě a nebo to stočíme do srandy.... a za to jsem opravdu vděčná, protože mít vedle sebe nějakýho výbušnýho chlapa, tak se asi zabijeme.

KDyž jsme u těch hádek tak za nejhorší považuji hádky o výchově před dětmi. Jinak je to zvláštní jak děti reagují na hádky rodičů. Většinou ten kdo víc křičí, tak je zlejší v tu chvíli:-) Já osobně jsem flegmatik, velmi výjimečně se hádám. U těch temperamentnějších povah je opravdu hlasitá výměna názorů někdy brána jako hádka. Problém vidím v tom, že děti opakují intonaci i obsah. Takže se pak stává, že udělám něco blbě a naše malá mi vynadá :-)))

KOTENCE: Hmmmm, to je dobrý řešení. Ale jen za předpokladu, že nasraný partner pohlídá dítě. Procházka je sice ekologičtější varianta, ale člověk pak může i trochu nevonět:)

ONA_MAKARONA: taky se přidávám ke gratulantům ,) přítel je s bráchou o rok, mají teď perfektní vztah, i když spolu prý kolem 20 dost soupeřili... kamarádka má 2 holky taky o rok a říká, že by už neměnila..

KOTENCE: :) dobrý tip :) díky, zkusim...

BILAKOBRA: dořešování se u nás s velkým úspěchem nepotkává (obecně nerad mluví o negativních či nepříjemných věcech, takže připomínka výměny názorů v klidu v něm opět začne rozdmýchávat emoce, ale to je trochu jiné téma). my máme ponorku, dlouho pravidelně nepracoval, takže jsem spolu byli v podstatě 4 měsíce 24h denně 7 dní v týdnu. spíš bych to ráda začala řešit u sebe (jsem taky svéráz a do svých 28 let jsem nikdy nežila s chlapem), prostě pracovat nejdřív na sobě, abych dala synovi "dobrý" příklad, je to až děsivý, jak dítě nasává všechny emoce mámy a tím hůř, jsou-li nezpracované, potlačované..Viktor je ještě malej, takže prostě teď je č. 1 máma (v porovnání se mnou tráví teď s tátou fakt málo času), tak potřebuju být ok. My jsme neměli možnost řešit tyhle věci dřív, protože jsem žili úplně jinak a otěhotněla jsem dost neplánovaně (nikoli nechtěně).

NEMESISS: a co diskuze na obecné téma "jak se po hádce domluvit? urovnat problém?", zeptat se partnera co by mu vyhovovalo, jaká formulace by mu pak přišla v pohodě a nevzbuzovala v něm hned touhu se znovu pohádat? že třeba slovo hádka se může vynechat, konec konců hádka vznikla kvůli něčemu, tak se soustředit na to něco, aby to bylo vyřešené, o samotné hádce se nakonec mluvit nemusí, ale prostě "hele chtěla bych s tebou dořešit jednu věc".

NEMESISS: míněno generace našich dětí, až budou mít svoje děti.

TORUVIEL: ,)
TORUVIEL: tohle jsi hezky vyjádřila. taky mě to někdy napadá...myslím, že to je o vývoji tý který země, tady to prostě totáč dost zbrzdil, takže žijíc třeba ve Skandinávii (nevím to jistě, jen mě tahle země tak napadla) bysme tohle dilema nemuseli řešit, protože tam je (předpokládám) úplně jiný výběr škol/školek a alternativa (co znamená pro nás) je tedy tak nějak víc "běžnou" než tady, nebo se prostě natolik neodlišuje od veřejného mínění/přístupu. lidi tady v ČR nejsou na tyhle, pro ně "výdobytky" zvyklí a generace našich dětí by to snad mohla mít s timhle celkem ok...

Ale je to zřejmě spíš otázka každé individuální rodiny, ...asi těžko řekneme, tohle je špatně, tohle dobře (každý pro sebe ano, ale ne obecně). Takže je to taková moje interní otázka, na kterou zřejmě obecnou odpověď nenajdeme, možná jen bude zajímavé posdílet si svoje náhledy na to.

INUSHKA: Tohle téma ve mě vyvolává takovej rozkol. Na jednu stranu je tu teda nějaká nabídka škol a školek, kde bych si nicméně nevybrala (alespoň ne u nás ve městě), kdybych vybírala podle všech svých (pro mě podstatných) podmínek. Na stranu druhou je tu ta moje snaha být tolerantní, je to ostatně dcery život, kdo jsem já abych jí diktovala všechna pravidla a zakazovala jí přijetí většinového mínění... Ale je to tolerance, nebo potlačování vlastních práv (práv rodiče)? Občas u tohohle nevím, vzhledem k mé nepříliš pevné hranici sebe-vědomí. Kde začíná a končí právo rodiče na omezování/formování potomka?

LUCYA: Tak jestlis dobře četla, tak víš, že jsem jí taky nic neřekla a nechala ji, ať si dělá, co chce. Podivovala jsem se jenom v duchu, nahlas samozřejmě pěkně poděkovala za její ochotu a pomoc. Až na to krmení teda, protože to mi vadí a vidím, že to vadí i dceři. Tohle má, pokud správně chápu, být diskuse o trochu alternativnějších směrech ve výchově, tak nevím, proč bych se tady, kde si to tchýně nikdy nepřečte, nemohla podělit o svůj pohled na věc. A co se týče školky a školy, tak přístup "zvykni si, takhle to je" se mi nelíbí. Já bych právě ráda pro svoje dítě / děti našla školky a školy, které budou korespondovat s mými (a manželovými) představami a s jejichž pravidly se budu moct ztotožnit.

MARKYSHA:
WRNQ:
děkuju moc. uklidnily jste mě :)

NEMESISS: Neudělala bych to jinak. A toho špeka bych si někdy dala k zbláznění ráda. Když člověk jede s kočárkem takhle kolem nějaký miloučký lavičky u vody, hned by si poseděl:)
Asi bychom o našich maňana mužích mohly napsat knihu. Dneska na mě upřímně valil oči, když jsem mu řekla, že by někdy mohl vstát dřív než v jedenáct dopoledne:)
Snažím se aplikovat to, že slovně nereaguju hned, fakt se nadechnu a vydechnu. Bohužel mám tendence jednat dost impulzivně a takový třískání dveří je moje oblíbená kratochvíle. Někdy je dobrý se jít projít ven, to mi pomáhá hodně.

NEMESISS: je to normální, já si myslím, že vztek je přirozená emoce (pokud to samozřejmě nezachází do agrese, ale pokud ho nasměřuješ cíleně někam, kde nikomu neublížíš, je to v pořádku), naopak je nepřirozený ho potlačovat (tady se přece bavíme, že u dětí mám uznávat pociti, proč je u sebe popírat?). Naopak, pokud budete na sobě pracovat a postupně se vám podaří to ovládnout, prokážete dětem velkou službu, protože oni uvidí na příkladu, jak to udělat a děti vzteky hodně trápí, to přece víme. Toník dokonce má jednu hračku, se kterou smí házet a kopat do ní, když má vztek, místo toho, aby mlátil do nás, do Alenky nebo ničil jiné hračky. Prostě takový boxovací pytel.