BILAKOBRA: dořešování se u nás s velkým úspěchem nepotkává (obecně nerad mluví o negativních či nepříjemných věcech, takže připomínka výměny názorů v klidu v něm opět začne rozdmýchávat emoce, ale to je trochu jiné téma). my máme ponorku, dlouho pravidelně nepracoval, takže jsem spolu byli v podstatě 4 měsíce 24h denně 7 dní v týdnu. spíš bych to ráda začala řešit u sebe (jsem taky svéráz a do svých 28 let jsem nikdy nežila s chlapem), prostě pracovat nejdřív na sobě, abych dala synovi "dobrý" příklad, je to až děsivý, jak dítě nasává všechny emoce mámy a tím hůř, jsou-li nezpracované, potlačované..Viktor je ještě malej, takže prostě teď je č. 1 máma (v porovnání se mnou tráví teď s tátou fakt málo času), tak potřebuju být ok. My jsme neměli možnost řešit tyhle věci dřív, protože jsem žili úplně jinak a otěhotněla jsem dost neplánovaně (nikoli nechtěně).

NEMESISS: a co diskuze na obecné téma "jak se po hádce domluvit? urovnat problém?", zeptat se partnera co by mu vyhovovalo, jaká formulace by mu pak přišla v pohodě a nevzbuzovala v něm hned touhu se znovu pohádat? že třeba slovo hádka se může vynechat, konec konců hádka vznikla kvůli něčemu, tak se soustředit na to něco, aby to bylo vyřešené, o samotné hádce se nakonec mluvit nemusí, ale prostě "hele chtěla bych s tebou dořešit jednu věc".

NEMESISS: míněno generace našich dětí, až budou mít svoje děti.

TORUVIEL: ,)
TORUVIEL: tohle jsi hezky vyjádřila. taky mě to někdy napadá...myslím, že to je o vývoji tý který země, tady to prostě totáč dost zbrzdil, takže žijíc třeba ve Skandinávii (nevím to jistě, jen mě tahle země tak napadla) bysme tohle dilema nemuseli řešit, protože tam je (předpokládám) úplně jiný výběr škol/školek a alternativa (co znamená pro nás) je tedy tak nějak víc "běžnou" než tady, nebo se prostě natolik neodlišuje od veřejného mínění/přístupu. lidi tady v ČR nejsou na tyhle, pro ně "výdobytky" zvyklí a generace našich dětí by to snad mohla mít s timhle celkem ok...

Ale je to zřejmě spíš otázka každé individuální rodiny, ...asi těžko řekneme, tohle je špatně, tohle dobře (každý pro sebe ano, ale ne obecně). Takže je to taková moje interní otázka, na kterou zřejmě obecnou odpověď nenajdeme, možná jen bude zajímavé posdílet si svoje náhledy na to.

INUSHKA: Tohle téma ve mě vyvolává takovej rozkol. Na jednu stranu je tu teda nějaká nabídka škol a školek, kde bych si nicméně nevybrala (alespoň ne u nás ve městě), kdybych vybírala podle všech svých (pro mě podstatných) podmínek. Na stranu druhou je tu ta moje snaha být tolerantní, je to ostatně dcery život, kdo jsem já abych jí diktovala všechna pravidla a zakazovala jí přijetí většinového mínění... Ale je to tolerance, nebo potlačování vlastních práv (práv rodiče)? Občas u tohohle nevím, vzhledem k mé nepříliš pevné hranici sebe-vědomí. Kde začíná a končí právo rodiče na omezování/formování potomka?

LUCYA: Tak jestlis dobře četla, tak víš, že jsem jí taky nic neřekla a nechala ji, ať si dělá, co chce. Podivovala jsem se jenom v duchu, nahlas samozřejmě pěkně poděkovala za její ochotu a pomoc. Až na to krmení teda, protože to mi vadí a vidím, že to vadí i dceři. Tohle má, pokud správně chápu, být diskuse o trochu alternativnějších směrech ve výchově, tak nevím, proč bych se tady, kde si to tchýně nikdy nepřečte, nemohla podělit o svůj pohled na věc. A co se týče školky a školy, tak přístup "zvykni si, takhle to je" se mi nelíbí. Já bych právě ráda pro svoje dítě / děti našla školky a školy, které budou korespondovat s mými (a manželovými) představami a s jejichž pravidly se budu moct ztotožnit.

MARKYSHA:
WRNQ:
děkuju moc. uklidnily jste mě :)

NEMESISS: Neudělala bych to jinak. A toho špeka bych si někdy dala k zbláznění ráda. Když člověk jede s kočárkem takhle kolem nějaký miloučký lavičky u vody, hned by si poseděl:)
Asi bychom o našich maňana mužích mohly napsat knihu. Dneska na mě upřímně valil oči, když jsem mu řekla, že by někdy mohl vstát dřív než v jedenáct dopoledne:)
Snažím se aplikovat to, že slovně nereaguju hned, fakt se nadechnu a vydechnu. Bohužel mám tendence jednat dost impulzivně a takový třískání dveří je moje oblíbená kratochvíle. Někdy je dobrý se jít projít ven, to mi pomáhá hodně.

NEMESISS: je to normální, já si myslím, že vztek je přirozená emoce (pokud to samozřejmě nezachází do agrese, ale pokud ho nasměřuješ cíleně někam, kde nikomu neublížíš, je to v pořádku), naopak je nepřirozený ho potlačovat (tady se přece bavíme, že u dětí mám uznávat pociti, proč je u sebe popírat?). Naopak, pokud budete na sobě pracovat a postupně se vám podaří to ovládnout, prokážete dětem velkou službu, protože oni uvidí na příkladu, jak to udělat a děti vzteky hodně trápí, to přece víme. Toník dokonce má jednu hračku, se kterou smí házet a kopat do ní, když má vztek, místo toho, aby mlátil do nás, do Alenky nebo ničil jiné hračky. Prostě takový boxovací pytel.

WRNQ: jj, to je mi jasný, navíc s mimčem a začínat tady vlastně od nuly. já tam byla spokojená, ale prostě když jsem otěhotněla, najednou jsem chtěla sem a věděla sem, že to bude těžký...no a když se vrátím k tomu původnímu, tak za uplnynulý cca 3 měsíce jsme měli x docela vyhrocenejch hádek (neřešíme blbosti, jde o důležitý věci typu kde a jak budem žít, popř. výčitky typu měli jsme/neměli jsme, jeho práce atd.) a blbě to dáváme a tak mám trochu starost o dopad na dítě...vycházi to asi 1 hustější hádka za tejden až za 2, to už mi přijde docela dost.

před asi 3 dny jsem udělala následující: po x-tém telefonátu, kde jsme řešili docela akutní věc ohledně jeho papírů (kvůli který jsem do noci asi 3 předchozí dny připravovala cosi), kdy mi volal přiopitej - potkal kamaráda Bolivijce, šli na pivo a úřady že prej "mañana", mě chytl amok a zrovna jsem dokojila dítě, takže, abych nezačala před zrovna probuzeným synem řvát do telefonu, jsem položila hovor, synovi dala do ruky krtka a beze slova jsem odešla do vedlejšího (Miguelova - přítelova) pokoje, kde jsem hodila s menším, do té doby neodzdobeným plastovým vánočním stromkem, pošlapala ho (úleva při praskání ozdob byla nepopsatelná) a následně ještě s chutí roztrhala jeho triko. (Miguel, když dorazil domů a viděl to, byl v klidu). pak jsem se o poznání klidnější vrátila k dítěti.

tak jen prosím o zpětnou vazbu - jsem ještě normální, anebo jsem se už zbláznila? :)
jak lze vybít vztek, aniž by člověk řval a ničil věci? to, co jsem udělala s těma věcma, dítě fakt učit nechci...

přemýšlím, že začnu cvičit jógu nebo tak něco, abych se naučila povznést a žít s Miguelem v míru
zcela jistě by mi pomohlo si občas zakouřit jointa, ale vzhledem k tomu, že plně kojím, zatím asi ne.

NEMESISS: Tak to mlj bejvalej muž taky neuměl šeptat a to byl Čech:)) Personifikovanej hrom a průvan:) Jinak co mě tak napadá - zkus se někdy vžít do jeho situace - to, že je tisíce kilometrů od místa, na který byl celej život zvyklej, musí být ohromnej stres.

BILAKOBRA: taky si myslim, ze to pro dite muze byt plus, kdyz se rodice hadaji "dobre" a ano, chci (chceme) na sobe pracovat (proto to tady resim), bohuzel pak bez emoci se o tom moc bavit nejde, u partnera najedou emoce pri slovu "hadka"

WRNQ: ano, Lationoamerican, a proste uf, on (dle vnimani Cechu) krici, i kdyz se snazi septat :D je to zajimavej pristup - vsechno vyreseny pred spanim, protoze tak bychom se snad mohli vyhnout tomu, aby se to přeneslo do druhyho dne -
MARKYSHA: - my to bohuzel casto prenasime do dalsich dnu...
bez toho rvani je to prave problem...tak se snazim minimalizovat dopady tech hadek a i ty decibely...neb zase si rikam, ze pro ne jsou ty decibely tak nejak kulturne typicky, takze bych se snad nemela naseho syna tak krecovite snazit ho pred nimi chranit tim...

pravda je, ze my to mame ted dost vyhroceny, protoze jsme oba pretazeny z reseni jeho evropskejch papiru, potazmo prace (respektive ja jsem pretazena a prenasim to na ostatni), neumi zatim moc cesky a tak nejak celkove se tady v tom uci chodit. takze si to snad casem trochu sedne, zaciname tu ted 10.mesic

NEMESISS: nevím, naši se doslova rvali a manželovy rodiče se pro změnu nehádají vůbec a při rozkolech mají dlouhodobou tichou domácnost - neděláme ani jedno. Manžel řve a když dořve, tak já utrousím nějakou poznámku, tak řve znova, pak se uklidníme, vyjasníme si to, omluvíme se, dojdeme k nějakýmu kompromisu, usmíříme. Nikdy se nám nepřenese nějaká hádka do druhýho dne nebo třeba do odpoledne a tichou domácnost nepraktiujeme nikdy. Největší průšvihy spíš vznikají z toho, když se nepohádáme, držíme to v sobě a pak to po čase pukne jak nějaký beďar a ten druhý kouká jak tele na nový vrata - z toho vždycky byly největší krize. Takže u nás je lepší to řešit hned, ale snažíme se bez toho řvaní (pro muže je to hodně těžký) a bez osobních jedovatých invektiv (moje parketa, tam se mi prý daří líp).

NEMESISS: Ty jsi psala, že tvůj muž je Latinoameričan?Můj muž je Srb, takže taky temperamentu.
My máme malej byt, takže všichni žijeme všechno spolu. Když se "hádáme", tak se snažíme aspoň na sebe nekřičet, nezvyšovat hlas a nebejt na sebe hnusný a hlavně se k něčemu dobrat, protože pro mě je nejhorší nevyřešenej problém. Všechno má být vyřešený před spaním. Synovi to taky vysvětluju, až je ještě malej...
Mám někdy úplně stejný reakce jako můj táta, ale snažím si to uvědomovat a pracovat na tom.