KEIKIN: ale tohle je případ, kdy napadal mladší kluk starší holčičku ne v rámci hry či nebo konfliktu, ale protože mu dělalo dobře, že brečí. To mi přijde špatně.
SEBIEN: já znám nejmíň tři, s divokýma holčičkama kamarádí Tonda radši než divokýma klukama. Mladší děti či submisivní jedince má rád taky, protože ho poslouchají a hra je podle něho. A imho divokost nemá se zákeřností moc co dělat. Ad genderový rozdělování častější je spíš, že holčičky si spíš hrají víc v klidu, nerozjíví se tolik, neperou se spíš hned brečí a žalují, aspoň jaký zkušenosti mám já. Samozřejmě znám takový i chlapečky.

SEBIEN: je mi to jasné, ale z toho co já znám a vím, tak statisticky převažují divočejší (rozuměj agresivnější k okolí) kluci.

TORUVIEL: nejspis bych ji rekla, ze pokud kluka ihned neusmerni aby prestal memu diteti ublizovat, tak to udelam ja, protoze jsem matka holcicky ktere je ublizovano, a ty se takhle chovaji. Bud by ji to doslo, a nebo by aspon byla varovana a nebyla by prekvapena z meho zasahu.
V kazdem pripade bych se nezamerovala na hodnoceni chovani jejiho kluka (a tim mene tak nejistym zpusobem ktery primo vyzyva ke zpochybneni - "myslim si ze uz to prehani") - logicky jeji reakce je ho branit a nejista formulace ji k tomu vylozene nahrava. Jak uz tu bylo receno, zamerila bych se na to ze PRO NAS je toto neakceptovatelne a dal se to dit nebude, at uz to zastavi ona, nebo ja.

TORUVIEL:kluci můžou být divocí, ale znám jich i spoustu mírných, já mám spíš toho divočejšího, ale tohle fakt je podle mě extrém a vůbec by se mi to nelíbilo ani jako matce toho kluka.

BEBERA: Řekla jsem jí to, že si myslím, že to kluk už přehání...ale ona na to, že to je v pohodě, že je to přece kluk, ti jsou takoví (a měla jsem z ní dojem, jako by mi naznačovala, že mám prostě menší zkušenosti s dětma, než ona, takže to neumím posoudit...moc dobře si uvědomuju, že to tak třeba nemyslela, ale u mě to zase brnkalo na mou nesebevědomou strunu). A za 2) Asi máš pravdu...
Je to holt pro mě lekce v asertivitě a schopnosti stát si za svými rozhodnutími,...

TORUVIEL: 1.) je rozdíl mezi "udílet rady kamarádce" a "říct kamarádce, že tohle je pro MĚ za čárou"... 2.) proč si myslíš, že jsi měla zůstat jen u Báry? Bára se zkusila bránit způsobem, jakým to umí, nestačilo to, ty jsi jí pomohla, postavila jsi se za ní, ochránila ji, ukázala, že stojí za to, dala jsi jí příklad do budoucna. Kdyby jsi skončila u "nevšímej si ho" nebo jen u konejšení, co si z toho odnese?

MARKYSHA: Já právě taky se snažím mluvit přímo s dětmi, je mi proti srsti říkat rodičům "umravněte si to dítě tady"...nebo něco takovýho...ale zároveň očekávám od druhých, že si svoje děti budou trochu "řídit" sami (když už je to přes čáru...a teď je to zas o tom, kdo kde tu čáru má, že...), protože je mi trochu blbý, jak už se tu psalo, "vychovávat" jim jejich dítě...ale racionálně vim, že to není výchova, ale prostě normální interakce a komunikace mezi lidma (velkýma či malýma)...

když už jste to nakousli, mám taky dilema, co mi teď fakt zkazilo náladu.

s erikem do školky chodí jeden kluk, ríša, jsou více méně stejně staří, oběma jsou čtyři. znám oba rodiče, viděli jsme se i mimo školku, ríšův táta je stejně starý jako můj táta. jedou výchovný model typu - žádné hranice, kluk dostane, co chce. pořád má něco rozbitý, jezdí na šití, dítě chodí spát po desáté večer, lítá po ulicích kolem lampy u křižovatky apod.

když spolu začali chodit do školky, často to vyšlo tak, že jsme chodili s nimi. jednou jsem erika nenutila jít za ruku, když jsme šli s ríšou a chovali se tak nebezpečně, že jsme si to doma vyjasnili, že v parku ať lítají, ale na chodníku chodí za ruku.

po dlouhý době jsme je zase potkali, erik byl docela nepříjemnej, vyšel ze cviku, takže mě dost ignoroval. protože se začali bavit o tom, že jdou nakoupit, tak ríša hned, že chce tohle a tohle. erik se přidal. já jsem říkala, že mi jdeme koupit akorát banány. dokonce mě plácl, takže fakt scénka, takže dostal na zadek. do obchodu jsme s nimi nešli a šli do té zeleniny. po cestě jsem mu říkala, že mě to mrzí, že jsem neslyšela skoro nic jiného než já chci já chci já chci, že o víkendu slavil narozeniny a sladký bude zase jindy.

mlel pořád svou, chci bonbóny, mrzí mě, že nemám bonbóny a pořád dokola. nakonec nás dohnali ríša s tátou a koupil erikovi bonbóny a lízátko. lízátko mu jeho táta hned otevřel. no a já mu to nechala, protože jsem nevěděla, co mám dělat - vrátit jim to s tím, ať se nejdřív zeptaj, jestli mu můžou něco koupit? erik slušně poděkoval, objal ho a normálně jsme ho otevřeli doma a cvhíli lízal, ani ho nedolízal. já mu jen řekla, že z toho nejsem nadšená.

mě by třeba nenapadlo něco bez dovolení těsně před večeří dítěti kupovat, ale dostal to jakoby od toho kluka (nicméně předtím od něj padlo "ríšo, koupíš mi lízátko?) a mě tohle vynucování od erika fakt vadí

omlouvám se za román, ale chtěla jsem uvést kontext. jak byste to řešili? bylo mi mizerně z toho, že jsem naštvaná jak na erika, tak na ríšu, jeho tátu i sebe, že nevím, co mám dělat. ten jeho táta je dvakrát starší než já a s mým tátou se zná, takže si tykáme, zná mě od mala a i to asi hraje roli. sousedce, staré paní, co takhle erikovi dávala věci jsem poděkovala, že je to od ní hezký a že si toho vážím a poprosila jí, jestli by mu nedávala raději ovoce a proběhlo to dobřě

YMLADRIS: ale Bára je předškolák, ten kluk je 2,5 batole ne?
TORUVIEL: já teda komunikuju zásadně s dětmi, ale taky je pravda, že už jsem pár konfliktů s rodiči měla.

YMLADRIS: Nejdřív jsem se to snažila řešit přes Báru, říkala jsem jí, aby si ho nevšímala a odešla od něj, když ji tak zlobí, ale to ona nedokázala, jak byla v tom konfliktu. Jinak zkusila jsem to tak nějak, s klukem jsem mluvila, ptala jsem se ho, jestli ho baví takhle zlobit Báru, říkal že jo a smál se, ale dál jsem se nedostala, nevnímal, nebo jsem se na něj nenaladila, pouhý zákaz nebral v potaz. Pak když už to hodně přeháněl, tak jsem mu chytla ruku v letu a houkla na něj že tohle ne, načež se rozbrečel a pak už to neopakoval. Tak nevim. Možná jsem měla zůstat jen u tý Báry a na něj se vykašlat, ale asi kvůli té pasivitě kamarádky jsem měla nějaký nutkání řešit taky kluka. Dík za náměty, asi se s tím budu setkávat častěji, jak se víc teď vídáme, není to poprvé, co tohle s ním řeším. Kamarádce žádný výchovný rady udílet nehodlám, spíš jsem to řešila s těmi dětmi, jí to bylo celkem jedno, co s nimi dělám. Ona se rozhodla tohle u syna tolerovat (kdysi se mě ptala, jak s tím naložit, když se u něj tahle divokost začla projevovat, tak jsme nad tím dumaly, ale asi nic nezabralo nebo nebyla důsledná,...nevím) nebo spíš neřešit.

YMLADRIS: Jinak, já ti rozhodně nechci nějak brát iluze nebo tak něco. Jestli si o někom myslím, že si tyhle ideje uchová a bude se je snažit uvádět do praxe i po střetu s realitou, tak jsi to ty :-) Mně nějak nevydržely, realita průměrného pískoviště mi prostě přijde příliš jinde. Nemám s tím problém u dětí kamarádek, o kterých vím, že jedou na podobné vlně. Ale už třeba u synovce si rozmýšlím, kdy a jak zasahovat a hodně brzdím manžela, který svému bráchovi a švagrové kecá do výchovy zcela otevřeně. Oni mají prostě jiný přístup než my a pokud chci učit dítě něco o respektu, tak holt musím i já ten respekt projevovat všem, nejen těm, s kterými souhlasím.

YMLADRIS: No, on se ten agresor obvykle vrátí a začne znovu bouchat, škrábat nebo co dělal, jakmile ty zase vyklidíš pole ;-)

INUSHKA: tak pokud je agresor v tahu, tak neni problem :). Pripad Toruviel jsem pochopila tak, ze potiz je v tom, ze ne a ne prestat.

Tady ty co by kdyby asi nemaji vyznam... :)

Ale je dobre ze to pises. Ja mam zatim jen minoritni zkusenosti s vychovou cizich deti (kdyz zname cizi dite place, automaticky potvrzuju jeho pocity), beru v uvahu ze rodicum to nemusi vyhovovat takze se jich prilezitostne ptam a vysvetluju co to delam. Odpoved byva ve stylu "jasne, muzes mluvit s nasim deckem, kdyz mu budes eventualne rikat neco co dle nas tak neni, my mu reknem ze u nas to tak neni..." coz mi pripada dobre nastaveni.

YMLADRIS: Možná jsem pořád ještě moc konformní (teda, oproti tobě určitě), ale tohle si teda už vůbec nedokážu představit, žebych nejdřív utěšila svoje dítě a pak šla někam odchytávat agresora, který už se nejspíš dávno věnuje něčemu jinému a s časovým odstupem od situace mu začala "valit do hlavy výchovné klíny". Na něco takového podle svého názoru nemám nejmenší právo, pokud na tom nejsem s jeho rodiči domluvená, a kdyby to někdo udělal mně, lhostejno v jak dobrém úmyslu a jakou výchovnou metodu by použil, hodně by se mi to nelíbilo.
A k té druhé situaci - společná lokace, více rodin, ano tam už tak nějak předpokládám, že vznikla ta komunita, kde všichni dospělí dohlíží na všechny děti, takže bych byla odvážnější, ale i tak s mírou - prostě tak, abych zajistila bezproblémový průběh akce, ale ne víc (ale tos asi ani nemyslela, to už se spíš snažím nějak definovat tu hranici, za kterou je pro mě zasahování do výchovy druhým nepřípustné).