JON: Chytím se příkladu s kladívkem a květináčem a zkusím ho trochu rozebrat ze svého pohledu.
Možnost č. 1 - dítě je ještě tak malé, že si vůbec nedovede představit, co znamená "rozbiješ to" resp. má možná nějakou obecnou představu, ale neví, co to přesně znamená v kontextu toho květináče - v tom případě současně s tímto upozorněním zkusím převést jeho pozornost jinam nebo kladívko nahradit plyšovou hračkou, kterou do květináče bušit může, aniž by tento došel úhony. Když to neudělám a dítě květináč rozbije, je to moje chyba a trestat dítě nemá smysl.
Možnost č. 2 - dítě je o něco starší, už si dokáže představit, co znamená "rozbiješ to", ale ještě nedokáže tak ovládat svá vnitřní pnutí, aby pro něj hrozba rozbití představovala zarážku, když mlátit do květináče ho tolik baví (typicky batolata). V tom případě trestem dosáhnu toho, že to příště možná dělat nebude, aby nedostalo trest. Mým cílem ale je, aby to nedělalo, protože květináč se může rozbít - čili trest je opět kontraproduktivní.
Možnost č. 3 - dítě už chápe, že květináč svým počínáním rozbije, a dělá to právě proto - chce vidět rozbitý květináč. V tom případě po prvním varování zabavím kladívko, bez náhrady, a vysvětlím, že si nepřeju, aby schválně ničilo věci, protože věci mají svou hodnotu. A když nestačí slovní upozornění, musím mu v tom holt zabránit jinak. Nestihnu-li to (květináč křupne hned následujícím úderem po prvním upozornění), naštvu se a výše zmíněné vysvětlím dítěti poněkud zvýšeným hlasem (to je prostě moje přirozená reakce na rozbitý květináč, viz předchozí debata a obsahu slova "trest"). Následně dítě podle svých sil a možností bude muset ten bordel uklidit a nahradit vzniklou škodu - batole mi pravděpodobně bude tak leda držet lopatku při zametání a neúčinně asistovat (ale i tak to znamená, že tam musí zůstat se mnou a nemůže si jít hrát, dokud to nebude uklizené), předškolák už předpokládám většinu uklidí sám, dítě, které už dostává kapesné, přispěje na nový květináč ze svého, puberťák ho i půjde zakoupit a postiženou rostlinu osobně přesadí nebo tak něco (v těchto věkových kategoriích už pouze teoretizuju). Plus přiměřeně věku a situaci pak nabídnu jinou aktivitu, na které může ukojit svou touhu do něčeho mlátit nebo něco rozbíjet či bořit, aniž by to mělo trvalé následky.
Možnost č. 4 - dítě chápe, že květináč svým počínáním rozbije, a dělá to naschvál jako provokaci - postup stejný jako v předchozím bodě, plus se zároveň zamyslím nad důvodem provokace - potřebuje moji pozornost? Je přetažené? Je na mě z nějakého důvodu naštvamé? Důvod potom řeším. Aktuálně tyhle provokatérské nálady M. chytá, když je přetažená, takže pro mě je to signál "odpočinek nutný".
Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nikde v tom nevidím, jaký smysl by mělo mít dítěti zakazovat pohádku nebo ho bít, když to nemá s rozbitým květináčem žádnou souvislost. Jedině tu, že ho zastraším a příště se rozbíjení květináčů vyvaruje ze strachu před trestem, což ale není mým cílem, jak už jsem psala výš. Já chci, aby je nerozbíjelo, protože je jich škoda a jsou užitečné vcelku. A nebo (v případě plácnutí nebo pohlavku), že to neverbálně ventiluje a sdělí ty moje negativní emoce, ale to je mi silně proti srsti, sdělovat někomu, že se zlobím, fyzickým násilím.

Nejsem rozhodně názoru, že rozbitý květináč je třeba přejít z úsměvem a bez komentářů. Zároveň si nemyslím, že děti jsou skleníkové květinky, které je potřeba chránit před jakýmikoliv negativními pocity. Neumím v klidu a s úsměvem oznamovat "teď se zlobím", jak doporučují některé seberozvojové knihy, a vlastně si ani nemyslím, že by to bylo žádoucí, protože by to pro dítě bylo matoucí. Takže když mě dítě naštve, klidně ho seřvu a nevnímám to jako trest, ale jako přirozený projev emoce, kterou ve mě jeho chování vyvolalo. Ale prostě nevidím smysl v ukládání trestů, které s květináčem nijak nesouvisí, natož v bití. Zkouším to jinými, výše popsanými způsoby, a zatím nám doma fungují (uvidíme, co s tím udělá školkový věk a větší vliv vrstevníků). V podstatě je to i způsob, který jsem si přinesla z původní rodiny, o to je mi bližší.

KEIKIN: To pojímáš ten pojem trest fakt hodně široce. Jak to vidím já, tak trest je něco, co nesouvisí s danou činností, za kterou je trest udělen. Typicky třeba zákaz pohádek za to, že dítě rozbilo já nevim květináč třeba (tam může dítě cítit křivdu, protože ty věci prostě spolu vůbec nesouvisejí). Kdežto přirozený následek činnosti je něco jiného, když se budu chovat hnusně na mámu, bude máma protivná, třeba. Bez toho přece nejde fungovat, to je přirozené a ukazuje to dítěti správné mantinely, ve kterých se učí pohybovat, aby fungoval v mezilidských vztazích nějak příjemně a rozumně.

U nás jsou ve hře jenom dva tresty, takové, co nemají souvislost s prohřeškem. Zákaz sladkostí a zákaz telky. Nic jiného nikdy nefungovalo.

KEIKIN: Asi by to chtělo ujasnit si, co budeme pro účely diskuse považovatbza trest. Já třeba nic z toho, co ty píšeš, jako trest v pravém slova smyslu nevnímám. Negativní emoce vůči někomu podle mě vůbec nejsou trest, to jsou prostě emoce, které ve mě nějaká situace vyvolala, necítím je přece schválně, abych druhému ublížila nebo mu nastavila hranice. Stejně tak to s tou sladkostí - prostě sladkého se ,ůže jíst omezené množství, když si dítě samo dalo a toho limitu dosáhlo, tak už prostě další nebude. Když překročíš limit svojí karty pro výběry a bankomat ti odmítne další hotovost vydat, tak tě tím přece taky netrestá, jen se řídí nastavenými pravidly.
Trest pro mě znamená sankci, která nemá přímou souvislosta s prohřeškem, je jaksi arbitrárně stanovena z pozice autority. To "z pozice autority" je tam velmi důležité. Pokud se naštvu na svého partnera a třeba s ním přestanu mluvit, tak to taky nepovažuju za "trest", protože náš vztah je rovnocenný, já nemám autoritu mu uložit trest (tedy něco nařídit nebo zakázat JEMU), mám jen možnost chovat se tak, jak JÁ to v danou chvíli chci a potřebuju s vědomím, že v něm to možná vyvolá nějaké emoce nebo reakci, ale taky nemusí.

Třeba včera jsme tu měli neskutečný bordel, protože Malvína vysypala různé kostky ze třech různých krabic na jednu hromadu uprostřed obýváku, do toho natahala všechny plyšáky, rozházela dílky z pěnového puzzle a pak to opustila a že chce Krtka. Tak jsem jí řekla, že Krtek může být, ale nejdřív musíme uklidit ten nepořádek, protože večer přijde na návštěvu teta a neměla by si ani kam sednout. A jelikož jsou to její hračky a rozházela je ona, chci, aby se na úklidu podílela. Šlo to podat jako "žádný Krtek, protožes tu udělala nepořádek" (to by byl trest) nebo taky "Krtek bude, když to tu uklidíš" (to by byla odměna). Já jsem se to snažila podat jako prostou souslednost činností - od těch sice nezáživných, ale důležitých, po ty příjemné, ale ne nutné, které si víc užijeme, když už před sebou nebudeme mít žádnou nepříjemnou povinnost. "Nejdřív uklidíme, pak se podíváme na Krtka". Ono to zní jenom jako drobná nuance ve formulaci, ale podle mě je to rozdíl dost velký, právě v tom, jak je to chápáno. Malvína se sice ještě chvíli dožadovala, že Krtka chce hned, ale když jsem vydržela opakovat, že nejdřív uklidíme, pak bude Krtek, tak se do toho úklidu pustila (já jsem jí samozřejmě pomohla, resp. většinu jsem uklidila já, ale až když s tím sama začala). A pak, světe div se, na Krtka vůbec nedošlo, protože Malvína už po něm netoužila, našla si jinou zábavu, a já jsem ho nepřipomínala (proč taky).

TIMA: aha, hustý... no jo, ovládat emoce se naučí postupně, vidím to na sobě, jak to se mnou někdy mává

SINSEMILLA: Batole proti šestiletému šlape jako hodinky :). Ten šesteletý to taky umí, ale hodně záleží na tom, jak se vyspí, jestli nevstane prdelí napřed, na počasí, konjunkci planet a tak. On je prostě hrozně náladový a emocionální tvor, a když se zasekne, je to konečná.

SINSEMILLA: To můžu jenom závidět. U nás je ráno většinou psycho a motivace se hledá velmi obtížně.

SINSEMILLA: To je extrém, jasně. Ale když dostane dítě bolestivou injekci a pak ho vezmi na zmrzlinu, tak mi to přijde ok. Vysvětlení, že teď bude zdravé jako řípa a nedostane cojávím tetanus, by ho asi moc neukonejšilo.

MARKYSHA: já si stejně myslím, že děti (přinejmenším některé) v tomhle fungujou podobně jako psi :). Jedny plní povinnosti, aby získaly odměnu, jiné aby ti udělaly radost, ale dělat nepříjemné věci jen pro vlastní dobrý pocit, že dělám správnou věc, to je duševní pochod, který přichází až s věkem a pochopením širšího kontextu.

MARKYSHA: jasně to chápu... když se začne o odměnách, tak si vzpomenu na kamrádku, co musela koupit synovi zmrzlinu, aby s ní šel na nákup/udělal cokoli. takže pak měl třeba šest zmrzlin denně a celá výchova probíhala stylem, matýsku, přece jsme se dohodli (žádná oboustranná dohodna neproběhla), že nebudeš dělat tohle, ty to děláš, takže nedostaneš zmrzlinu. ledaže bys to teď přestal dělat. to je prostě pro mě noční můra