TORUVIEL: jdu si hodit provaz.......... přijde mi to neskutečně pravdivé....ale než já budu schopná dosáhnout u sebe toho, co bych ráda, aby nasály moje děti, tak už budou dávno z domu :-(

To "až vyrosteš" mi připomnělo tuhle slečnu :-)
Nečekejte, až vyrostete: Dominika Gawliczková at TEDxHradecKralove
https://www.youtube.com/watch?v=lXItaLbMWb4

MARKYSHA: Tedy klobouk dolů, žes to vydržela ji jen ignorovat :-)
Jinak jo, to mi v článku taky nesedělo, někdy stačí děti lehce popostrčit, pomoci, aby přestaly mít strach a zkusily něco, čeho se bály, nebo co se jeví, že je až pro "velké děti" (touhle větou rodičové často odbývají děti, když chtějí něco zkusit). Takhle se taky dcera naučila šplhat, vyšplhá přes 2 metry, a sešplhávat dolů taky (to uměla už loni, to jí ještě ani nebyly 3 roky). A kolikrát jí někdo u tyče říkal, že je na to "moc malá", nebo že "spadne", říkají to někdy i děti.

TEKKIT: to jsem nechtěla před dětmi, ale ta ignorace byla dost jasná, takže zase odešla. Ale to byla teda čarodějnice, tu bych fakt nechtěla za tchýni...

MARKYSHA: to si snad....no tohleto už ale opravdu...poslat do hajzlu!

Já taky nechávám děti lézt všude, ale na rozdíl od autorky článku, když chtějí někam vylézt a nejde jim to, tak jim ukazuju jak a pomůžu jim. Díky tomu Toník dodnes dodržuje pravidlo tří opěrných ploch. Teď se mi na dopravním hřišti stala taková příhoda. Toník jezdil na tom hřišti a s Alenkou jsme zkejsly u vrat, kde jsou kamínky, který si přehrabávala a házela do kyblíku apod. Pak jsem jí dala k svačině banán a druhý jsem měla pro Tondu, Alenka ten Tondův zahlédla a chtěla ho, já jsem jí vysvětlila, že je Toníkův, že by mu to bylo líto, nicméně samozřejmě brečela a vztekala se dál. Tak jsem jí nechala, protože ještě přijel Toník, kterému se posunul drát od brzdičky, trčel a Toníkovi roztrhl nohu a tekla mu krev, tak jsem samozřejmě řešila jeho a plačící Alenka seděla vedle mě. Najednou na hřšitě vnikla nějaká bába se psem a začala mluvit na Alenku, jaká je chudinka, že je určitě pokakaná (nebyla, před chvilkou jsem jí přebalila), jak je ta máma hrozná, že si jí nevšímá (otírala jsem Tondovi krev z nohy a seděla jsem hned vedle ní) a tak jsem jí vysvětlila, že pláče kvůli banánu, který patří bráchovi a ona na mě, že jí mám zabavit, aby neplakala. Neřekla jsem na to nic a dál si nevšímala ani báby, abych nebyla sprostá. Chápete to? I kdyby tam ten Toník nepotřeboval akutnější pomoc, tak mi přišlo přirozené nechat Alenku vybrečet, to, co chtěla, jsem jí dát nemohla a ona si to prostě musela zpracovat, že vždycky nejde dostat to, co chce. Nakonec jí sám Toník dobrovolně dal půlku, ale to bylo jeho rozhodnutí a zase v pořádku. Tohle mi přišlo vysloveně drze a urážející, než taková ta pomoc, že mi někdo chytá dítě, to mi taky zas nějak nevadí, poděkuju, řeknu, že to třeba není potřeba, u silnice to ocením.

BEBERA: Jeden můj kamarád vede skupinu dětí v lesní školce, a když sem ho viděla jak s dětma lezou po stromech, divoce se společně kloužou na klouzačce, tak se mi to velmi líbilo :-) Úplně něco jinýho, než když obvykle člověk vidí, jak rodičové korigujou potomstvo, aby lezlo po klouzačce tím "správným" směrem, nebo aby počkali, až se jeden sklouzne, vyčká a až pak jede další apod. Tihle se tam sypali hlava nehlava a u toho se smáli a bylo to nabitý takovou energií, že jsem z toho čerpala ještě týden dobrou náladu :-) Mě takový lidi spíš ještě víc nakazí tou bezstarostností a přidám se k nim. Sama se ostýchám, protože mám taky nějaký svoje ještě nepřekonaný strachy.

BEBERA: u nás je to naopak. Ustaraná stíhačka je můj muž :-)

TORUVIEL: Půjčím ti muže na víkend a taky vedle něj budeš vypadat jak ustaraná stíhačka :)

BEBERA: Jo, taky máme s mužem tu hranici jinde, takže když já ještě v klidu sedím na lavičce, tak muž už startuje dceři pomáhat. Popravdě jsem ještě moc nepotkala nikoho, kdo by se bál o dítě méně, než já, proto mě to možná někdy tam překvapuje. Je to zajímavé to pozorovat. Je to pro mě docela důležité téma i teď, když volím školku pro dceru. Chodím kolem jedné školky a když jsou děti na zahradě, učitelky sedí na lavičce a jen na děti pokřikují "tohle nedělej, tam nelez!, pozor ať tohle, tamto". V lesní školce, do které s dcerou chodím, je ten přístup jiný, dětem je tam dáno více důvěry (samozřejmě až potom, co je člověk trochu pozná).

TORUVIEL: Omezování vlastních dětí v rozvoji a zkoumání svých možností je velké téma a v tom s tebou souhlasím. A ačkoliv často nechávám děti zkoušet mnohem víc než hromada jiných matek kolem, doma jsem považována za úzkostlivou hysterku, neboť muž má hranici bezpečí stokrát jinde než já, takže to téma je aktuální i mezi námi rodiči těch samých dětí...

BEBERA: Nevím jestli mluvíme o tomtéž. Jak píšu, jedná se o banální situace, kdy to dítě skutečně nepotřebuje pomoci. Ale tak jasně, někdo má dojem, že se dítě může smrtelně zranit i při slézání z houpačky, tak mu asistuje :-) Já to nehodnotím, chápu, že ti lidé mají jinak nastavenou laťku strachu, máme taky takovou babičku, která neustále pokřikuje na dceru "pozor spadneš!" a neustále přiskakuje (a to ačkoliv jsem jí vysvětlila, že tohle dcera běžně zvládá, tak to bohužel nedokáže ovládnout, ten strach, ale jasně, je už starší a to se člověk těžko změní).
Ale brala bych i trochu víc respektu ke schopnostem těch dětí a taky víc respektu k tomu, že teda to dítě není jejich a nemají ho na starost a že někdo jiný na něj dává pozor, ačkoliv jim se to třeba nezdá, když mu nestojí vyloženě za zadkem. Za tímhle je víc, než se zdá, tím neustálým pomáháním dětem jim vlastně říkáme, že to nedokážou sami, implementujeme jim do hlavy strach. Jasně, že z náhodné pomoci od cizího rodiče se jim tam asi nic neimplementuje, že to nemá na moje dítě zásadní vliv, jen mě spíš mrzí, když vidím, jak někteří rodiče ty svoje děti nenechají si nic vyzkoušet, nebo je zbytečně shazují tím, že jim říkají, že to nedokážou, neboť jsou na to moc malí, nebo ať to nedělají, když se bojí apod. Co to asi dítěti předává za zprávu, "nedělej to, když se bojíš", slyšela jsem na hřištích mnohokrát...

TORUVIEL: Cizí rodič na základě nějakých svých informací a předchozích zkušeností vyhodnotil, že situace je pro dítě nebezpečná a zasáhl, za to mu patří všeobecně dík. Ty situaci za nebezpečnou nepovažuješ, jsi matka, rodiče informuješ a on ví, že dál už zasahovat nemusí a nezasahuje. Ty svoje dítě znáš a víš, co si může dovolit a jaké riziko sneseš, jiný rodič má hranici jinde a tvoje dítě zachraňuje, jako by zachraňoval svoje. Snažím se taky nestát dětem věčně za zadkem, snažím se jim nějaké riziko dopřát, ale pokud nějaký jak píšeš "aktivista" zasáhne, beru to jako plus, už jen kvůli tomu, že se díky takovým situacím dítě učí jednat s cizími dospělými a vidí, že lidi mají být všímaví k ostatním...