• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    ANNAWA
    ANNAWA --- ---
    YMLADRIS: nemůžu to udělat velkým dětem, které dorazily ze školy a taky se mnou chtějí mluvit, nebo tedy právě mám pocit, že na to mají právo. A to si nemyslím, že jsem člověk, který by pořád říkal "to nejde". On tedy B nakonec nepotřebuje brečet 20 minut, většinou se sám dostane do pohody podstatně dříve a obecně extra nebrečí, protože asi ty frustrace moc nezažívá. Ale výchovná teorie, která lze použít právě pouze na jedno dítě, mě trochu uvádí ve zmatek.
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    ANNAWA: tak presne kvuli temto "neresitelnym" mam jen jedno dite... cili muzu snadno napsat, ze kdyz by moje jedno male zazivalo co popisujes, tak s nim jdu nekam vedle/ven/bokem/do koupelny a pritulim ho a necham ho rvat treba 20 minut v tahu. Plac opravdu hodne odplavuje frustraci obecne.
    Napises-li "ano ale ja tam mam ctyri, takze nemuzu resit jen jedno v koupelne", tak nemam co dal rict. Ano tak ho nejak umlcis protoze je to nutne. To prezije. Dulezity je jen vedet, ze nedokonceny plac/rev/potlacena frustrace je proste jen odlozena a ze pri blizke vhodne prilezitosti (z tveho pohledu i z nesmyslneho duvodu) to pude zas ven
    ANNAWA
    ANNAWA --- ---
    YMLADRIS: já jsem myslím vůči dětem enormně vstřícná a co si myslí a říkají ostatní je mi celkem jedno i je umím odrazit. Ale zrovna s tím "můžeš si řvát, kolik potřebuješ" se tedy srovnat nemůžu. Nebudu dítěti tvrdit, že přehrává, nakonec si to nemyslím, vím, že jeho frustrace je v ten moment opravdová, ale jak bys řešila situaci, kdy jste všichni doma jako u nás - tedy oba rodiče, čtyři velké děti (15+) a čtyřleté dítě, které je frustrované z toho, že je tam moc lidí a konstelace komunikace je jiná než hodiny předtím, protože jdeme třeba jíst a i velké děti s námi chtějí mluvit a něco důležitého probrat, což řev toho nejmenšího činí nemožným. Já si myslím, že v tu chvíli můžu tu frustraci pochopit, dát to najevo, ale zároveň dát najevo, že teď jsou tu i ti ostatním (velké děti nemají ani zkušenosti, ale neznají teorie, ale prostě nechtějí, aby je malý sourozenec omezoval, na což mají taky právo).
    SANCHA
    SANCHA --- ---
    TORUVIEL: Je to moc hezky zformulované do slov.
    SANCHA
    SANCHA --- ---
    TORUVIEL: To jo, já to zatím řeším krabicí od banánů :) A jinak na sezení mně moc vyhovuje balón - dá se různě nafoukat, takže je buď výš nebo níž. Akorát turecký sed bude trošku výzva :)
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    SANCHA: Nebo nějaký nízký stolek :-) Přeci jen, když člověk potřebuje třeba pracovat na pc (nebo něco psát), tak i když sedí na zemi, tak chce mít ten monitor ve výši očí (ideálně). My máme sice klasický stůl, ale potřebovala bych k němu nějakou nižší židli, protože na židli sedím v tureckém sedu a monitor pak mám moc nízko.
    SANCHA
    SANCHA --- ---
    TORUVIEL: Říkám si každý měsíc že z příští výplaty si ten stůl konečně pořídím - no a tohle je inspirace, možná místo stolu nějaký menší koberec :)
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    Dik za odpovedi. Ja nemam problem s nasima, tam, kdyz se mi nejaky chovani nelibi, tak jim to umim rict a vysvetlit. Horsi je to u rodicu manzela. Za prvy se s nima porad necejtim v rovnoceny pozici a za druhy jejich vychovny metody neznam, takze jsem casto nejdriv zaskocena. Kdyz jsem pritomna, tak jejich reakci ignoruju a reguju po svym. Nedokazu se v ty chvili ohradit a pozdeji neni prilezitost.
    BEBERA
    BEBERA --- ---
    ORIKA: rodiče jsou naštěstí jiná liga, tohle píšu o našich babičkách, ne babičkách dětí. I když babičky dětí mají taky hitovky - např. dítě je rozverné, snaží se ostatní pobavit, dělá legrácky a už slyší: "nepředváděj se", "no ten se zas předvádí" apod...

    A moje "oblíbené" z dětství: "ty jsi přeci chytrý kluk" (ve smyslu "tohle dělat nebudeš" a "ty jsi přeci hodný kluk" - rozuměj "nevztekej se" a "ty jsi přeci rozumnější" = "ustup bratrovi")...
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    BEBERA: staří lidé jsou někdy horší jak děcka...

    Zajímavý pohled je i na to jak ty babičky s postupným stářím upouštějí od svých usměrňovacích metod.
    Moje babička (ač vychovala x vnoučat), tak už to nedává - jak se jí pravnoučata pohybují po její kuchyni. Za chvilku ji vyskočí tlak a my defacto musíme jít.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    KOTENCE: No druhé změnit nemůžu, teď je to rodina, ale pak to bude školka, škola,...Můžu tu jen být pro ni a mít pro ni pochopení, naučit ji svým přístupem, jak se s tím vnitřně vypořádat. Beru to jako výzvu hlavně pro práci na sobě. Když dcery přejímají to vnitřní nastavení matek, je to asi to jediný, co jí můžu dát. Snažím se ji nepodporovat v té opozici proti těm lidem, neříkám jí, máš pravdu, jsou zlí a špatní, jdi od nich pryč. Jen ji vyslechnu, pojmenuju jí ten problém, pojmenuju jí, co cítí, navrhnu řešení. Když jsem přímo u toho, tak ji podpořím svým hlasem, vysvětlím to ostatním (pokud možno nějak rozumně, asertivně...pokud mě zrovna nenaserou, jako když se dceři vysmáli za to, jak zpívá...).
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    KOTENCE: jsou-li otevreni ale ty nejses autorita, tak dat precist text o vyznamu place od solter (prekladame ted s matkama)
    neda-li se nic moc resit, tak bych je opravovala jako ciziho cloveka, nehnat to do konfliktu, ale věcně opravovat tu informaci. tj kdyz cizi clovek rika Holcicko nemas boticky to nemuzes neco te kousne! tak asi v klidu reknes, Pan nevi ze chodis bosa, klidne bud bosa, on nevi ze je to tak v poradku. Analogicky "Co tolik rves neprehravej" Babicka nevi ze muzes rvat kolik potrebujes, klidne rvi, vyrvat se je nejlepsi, babicka to nezna, je to v poradku.
    pokud u toho nejses, byt pripravena, ze dite si zastavene emoce schova na pozdeji az se bude citit v bezpeci, treba s tebou, a bude plakat ci zurit kvuli nejake blbosti. oni jdou samovolne k vyrovnani, uvolneni pocitu
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    KOTENCE: U nás tohle dělá múj táta, jednou jsme se kvůli tomu už i chytli, cítil se dotčen, že pohrdám jeho výchovnými zkušenostmi. Jenže já na sobě z první ruky vidím jejich výsledky... V zásadě se snažím prostě dítě utěšit sama po svém a spoléhám na to, že ostatní členové rodiny odpozorují, jak to dělám a budou to aplikovat taky. Proč by se jim mělo chtít vymýšlet a zkoušet nějaké vlastní metody, když jim jednu ověřenou funkční předkládám? Více méně to zabírá.

    TORUVIEL: Já jsem tohle právě teď zřetelně viděla na synovci - jak fakt stačí jiný přístup od dospělého a dítě se rázem promění taky. Proti svému tátovi i proti babičce věčně v opozici, z dědy až strach (nedivím se, jako dítě bych se ho taky bála), ufňukaný až hrůza, pořád si něco "vymýšlí" (jako tohle jíst nebudu, tamto mi dejte, a to vlastně taky nechci, půjdu si hrát, kam to nesete? já ještě nedojedl...). Se mnou a s mým mužem byl úplně v pohodě, když jsem tam s nimi byla sama, šel dokonce bez protestů sám spát po obědě (já ukládala Malvínu a když jsem se vrátila pro něj, našla jsem ho už svlečeného v posteli), když dělal něco, co se mi nelíbilo, stačilo vysvětlit, PROČ se mi to nelíbí a on to akceptoval a navrhnul jinou variantu.
    Samozřejmě nějakou roli asi hrálo i to, že se mnou nebývá tak často, ale ta změna byla fakt hodně viditelná, přesně jak píšeš, i ve výrazu v tváři. Bohužel v jeho případě jsem proti zbytku rodiny v menšině (i morální, jakožto "jen" teta proti rodičům a babičce), takže když jsme všichni pohromadě, sklouzává to opět k jejich stylu a já pak řeším následky na svém dítěti, jako když mu Malvína na zahradě pod "dozorem" babičky a dědy odpojila vlečku od traktoru. Řval kvůli tomu, jako by ho na nože brali, a babička na mě jenom ze žebříku (čistila okapy) volala do kuchyně "to nic, Malvína mu skřípla prst kolíčkem na prádlo". Nešla ho uklidnit, vyřešit situaci, dokonce ani zjistit, co se opravdu stalo. Tak jsem tam vyrazila já a než jsem k němu stihla dojít, tak do nic nechápající Malvíny z ničeho nic strčil, až upadla na zem. V tu chvíli se ve mě teda probudila matka-lvice bránící své mládě a synovec dostal vynadáno, že tohle přehnal a že takhle se spory neřeší. Teprve pak jsem se konečně dozvěděla, o co šlo, žádné skřípnutí se nekonalo, jen ho naštavala ta odpojená vlečka. Poněkud jsem nechápala, takováhle scéna místo aby ten traktor vzal a spojil nebo někomu donesl, ať mu ho spojí, když to nesvedl sám. Úplně zbytečné vyhrocení problému způsobené mimo jiné tím, že přítomní dospělí se ani neobtěžovali zeptat, co se stalo a proč brečí. Vytvořili si svou teorii a té se drželi. Až já jsem se zeptala přímo jeho, co se mu stalo, bohužel pozdě, protože jsem byla daleko a čekala, že babička zasáhne :-/
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    Taky mám asi štěstí. Naši teda dělají to, že při náznaku nevole hned rozptylujou pozornost, což mě irituje zvlášť v situaci, kdy je unavená a další podněty nepotřebuje a vím, že když ji přitulím, tak je taky za chvíli líp (a zvlášť, pokud chci, aby spala, tak ji nechci takhle excitovat). Ale furt lepší tohle, než to znevažování, z toho je mi smutno, jen to čtu.
    ORIKA
    ORIKA --- ---
    jak tak čtu posledních pár příspěvků, tak si uvědomuju, že mám asi opravdu štěstí na rodiče, protože když kterýkoli z mých kluků brečí, tak na něj rozhodně nezkouší nic z toho, co tu popisujete..u nás se vždycky plačící dítě pomazlilo (pokud o to stálo), nepamatuju se, že by to někdy někdo znevažoval
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    A jak to teda resite? U nas je to taky, kdyz dite fnuka nebo pobrekava, tak si vyslechne akorat "neprehravej, nevyrazej to ze sebe, nekrav..." a to ji jeste neni ani rok a pul. A ted jeste, ze je ostuda, kdyz si rekla o nocnik, ale nic tam neudelala.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    Je to docela zajímavej problém tohleto. Všimla jsem si toho až nedávno, když jsme trávily s dcerou u mé rodiny několik týdnů. To se to stihlo v plné míře projevit. Nejdřív mě to dost naštvalo, vzala jsem si to osobně, protože jsem si to vybavovala ze svého dětství (takový neurčitý pocit, že vše, co vymyslím, bude zesměšněno jako hloupé, zbytečné,...) jako takovou křivdu, újmu, a měla jsem nutkání to zastavit a to svoje dítě před podobným chováním "ochránit", ale reagovala jsem spíš nepřiměřeně (protože jsem si to brala osobně, vztahovala to k sobě). Ale nakonec jsem ráda, že jsem to viděla a uvědomila si, z čeho ta věčná defenziva vlastně plyne (to bylo zajímavý uvědomění hlavně pro mě).

    Přitom vím, že u dcery stačí akorát jí naslouchat a uznat její pocity, nic nepotlačovat a ničemu se nevysmívat a vše pak rychle odezní. Je zajímavý vidět, jak změna přístupu k tomu dítěti tak drasticky změní jeho chování z "hodné holčičky" na "zlobivé dítě".

    No, je to asi zase jen o tom potvrzení těch emocí, stačí přijmout to dítě i s jeho emocemi takové, jaké je, a nesnažit se ho měnit, popírat, zastavovat ani jinak ovlivňovat ty jeho emoce. Pro vnímavé citlivé dítě to má prostě velký význam. Možná jsou děti, se kterými to zas tak nehne, ale jinak to může mít velký dopad na sebevědomí a chování dítěte.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    BEBERA: Tohle vyloženě nesnáším a už jsem se kvůli tomu i nepohodla s mojí rodinou. Dělali mi to jako dítěti (zejm. teda bratr a otec) a dělají to i teď mojí dceři (oni to snad jinak ani neumí, já to i chápu, ale až u toho mého dítěte to vidím nějak jasněji, co to je za chování a co to dělá). Ale až teď vidím, jak je to hnusný, a jak to dítě pak reaguje. Je to takové znevažování emocí prostě, a dcera se potom víc a víc snaží upoutat tu pozornost a je protivná a "zlobivá", předvádí se, schválně rozhazuje věci a "neposlouchá". Jenže je to začarovaný kruh, čím víc ona "zlobí" tím víc se jí vysmívají a říkají jí, že je herečka, co se předvádí atd. Neberou ji vážně a mluví s ní jako s malým blbým děckem. A pak už, i když se zrovna nic neděje, třeba druhý den, tak vidím, jak už ona k tomu mému bratrovi přistupuje s tím obranným kukučem. A tam jsem si uvědomila, že já v týhle defensivě dost dlouho žila a bralo mi to strašně moc energie a trvalo mi velmi dlouho, než jsem z toho trochu vylezla a zbavila se toho. Stále to částečně někdy mám.
    BEBERA
    BEBERA --- ---
    INUSHKA: ONA_MAKARONA: náš babičkovský evergreen je reakce na pláč dítěte - "No pěěěkně hraješ, ty teda pěkně hraješ." a čím víc dítě brečí, tím víc mu to opakuje. Popř. se mu vyloženě vysmívá. A stává se mi to i u cizích babek, které jdou kolem brečícího dítěte (ne mimina, ale vnímajícího dítěte).
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam