ORIKA: rodiče jsou naštěstí jiná liga, tohle píšu o našich babičkách, ne babičkách dětí. I když babičky dětí mají taky hitovky - např. dítě je rozverné, snaží se ostatní pobavit, dělá legrácky a už slyší: "nepředváděj se", "no ten se zas předvádí" apod...

A moje "oblíbené" z dětství: "ty jsi přeci chytrý kluk" (ve smyslu "tohle dělat nebudeš" a "ty jsi přeci hodný kluk" - rozuměj "nevztekej se" a "ty jsi přeci rozumnější" = "ustup bratrovi")...

jak tak čtu posledních pár příspěvků, tak si uvědomuju, že mám asi opravdu štěstí na rodiče, protože když kterýkoli z mých kluků brečí, tak na něj rozhodně nezkouší nic z toho, co tu popisujete..u nás se vždycky plačící dítě pomazlilo (pokud o to stálo), nepamatuju se, že by to někdy někdo znevažoval

Je to docela zajímavej problém tohleto. Všimla jsem si toho až nedávno, když jsme trávily s dcerou u mé rodiny několik týdnů. To se to stihlo v plné míře projevit. Nejdřív mě to dost naštvalo, vzala jsem si to osobně, protože jsem si to vybavovala ze svého dětství (takový neurčitý pocit, že vše, co vymyslím, bude zesměšněno jako hloupé, zbytečné,...) jako takovou křivdu, újmu, a měla jsem nutkání to zastavit a to svoje dítě před podobným chováním "ochránit", ale reagovala jsem spíš nepřiměřeně (protože jsem si to brala osobně, vztahovala to k sobě). Ale nakonec jsem ráda, že jsem to viděla a uvědomila si, z čeho ta věčná defenziva vlastně plyne (to bylo zajímavý uvědomění hlavně pro mě).

Přitom vím, že u dcery stačí akorát jí naslouchat a uznat její pocity, nic nepotlačovat a ničemu se nevysmívat a vše pak rychle odezní. Je zajímavý vidět, jak změna přístupu k tomu dítěti tak drasticky změní jeho chování z "hodné holčičky" na "zlobivé dítě".

No, je to asi zase jen o tom potvrzení těch emocí, stačí přijmout to dítě i s jeho emocemi takové, jaké je, a nesnažit se ho měnit, popírat, zastavovat ani jinak ovlivňovat ty jeho emoce. Pro vnímavé citlivé dítě to má prostě velký význam. Možná jsou děti, se kterými to zas tak nehne, ale jinak to může mít velký dopad na sebevědomí a chování dítěte.

BEBERA: Tohle vyloženě nesnáším a už jsem se kvůli tomu i nepohodla s mojí rodinou. Dělali mi to jako dítěti (zejm. teda bratr a otec) a dělají to i teď mojí dceři (oni to snad jinak ani neumí, já to i chápu, ale až u toho mého dítěte to vidím nějak jasněji, co to je za chování a co to dělá). Ale až teď vidím, jak je to hnusný, a jak to dítě pak reaguje. Je to takové znevažování emocí prostě, a dcera se potom víc a víc snaží upoutat tu pozornost a je protivná a "zlobivá", předvádí se, schválně rozhazuje věci a "neposlouchá". Jenže je to začarovaný kruh, čím víc ona "zlobí" tím víc se jí vysmívají a říkají jí, že je herečka, co se předvádí atd. Neberou ji vážně a mluví s ní jako s malým blbým děckem. A pak už, i když se zrovna nic neděje, třeba druhý den, tak vidím, jak už ona k tomu mému bratrovi přistupuje s tím obranným kukučem. A tam jsem si uvědomila, že já v týhle defensivě dost dlouho žila a bralo mi to strašně moc energie a trvalo mi velmi dlouho, než jsem z toho trochu vylezla a zbavila se toho. Stále to částečně někdy mám.

ARGANNAH: troll - ignoruj :-)

INUSHKA: Mám podobnou zkušenost s neteří a babičkou, byli jsme na rodinné oslavě, kde právě neteř slavila 5. narozeniny, bylo tam dost lidí a celková atmosféra byla dost uvolněná, děti si hrály, běhaly apod. Když v tom babička začala mít nutkání, že už to děti přehánějí a že už je velký humbuk a začala neteř pořád usměrňovat a napomínat. Když asi potřetí jí babička řekla ať nezlobí a nedělá binec, tak se neteř na ní otočila a řekla ji "Babi, ale já si přece jenom hraju, tak čím tě zlobím?" To babičku tak vykolejilo, že po zbytek večera už jenom seděla a mlčela :-D

Už delší dobu přemýšlím, že ten obývák, co máme zatím zcela prázdný, prázdný i zůstane :-) Resp. pořídím tam akorát nějaký nízký stolek, kolem polštářky...a knihovnu, velkou knihovnu.
http://slowmama.com/parenting-children/parenting-against-the-grain-going-furniture-free/

Z pěti dní strávených u tchánovců společně s pětiletým synovcem, který byl u babičky na hlídání, jsem si odnesla poměrně dost podnětů k přemýšlení o výchově, některé se možná budou postupně vynořovat i tady, když na ně ještě narazím.
Ale teď se chci podělit o jeden konkrétní. Děti spolu seděli u malého stolku a cosi si kreslili, občas proběhl spor o pastelku nebo tak, nic dramatického, všechno se nějak vyřešilo. V jednu chvíli ovšem naběhla babička a ve snaze o výchovu prohlásila něco jako "musíte být hodní, když budete hodní, můžete se podívat na pohádku". Synovec zvedl oči od rozpracovaného výkresu a otázal se "Co to znamená být hodný?" Odpovědi se nedočkal, babička tu otázku dost možná ani neslyšela, protože v té chvíli už zase stála u linky a věnovala se těstu na třetí buchtu v pořadí. Mně ovšem ta situace dost utkvěla jako takový trochu symbol a potvrzení, že to, o co se (s kolísavými úspěchy) snažím s Malvínou, je správmá cesta.

YMLADRIS: já mám odzkoušenou podobnou věc. KDyž uspávám dítě, tak se mi ho podaří uspat ve chvíli, kdy já sám začínám usínat (resp. propadat se do spánku) A to možná souvisí s tím dechem, že ve spánku (při usínání) je dech klidnější...

YMLADRIS: Jo! Ozkoušeno,) Viktor usíná u prsa a mám vypozorováno, že jakmile dýchám rychleji (jsem rozhozená/na něco natěšená atp.), neusne nikdy. Takže se vždycky soustředím na klidný, hluboký dech - výdech 2x delší než nádech (z jógy) a funguje to neuvěřitelně...

ted na mne vypadlo na quore - 1600 lidi olajkovalo metodu, ze deti se zklidnuji s klidnym dychanim rodice..

From the time they are born, babies (and even older kids) come hard-wired with the instinct to mimic their caregiver's breathing patterns.

I was taught this as a teenage nanny a bazillion years ago, and it has helped me soothe dozens upon dozens of upset kids over the years. This is such an incredibly useful fact, I don't know why more people are not taught how to make use of it.

When you have a fussy baby that won't settle down and go to sleep already, try laying down next to her for 5 minutes and consciously deep breathing, nice and slow. She can't help but copy your slow, deep breaths, which will put her right to sleep.

If you have a toddler who is in the middle of an epic temper tantrum, get as close as possible and while you're talking in a nice soothing voice, breathe real nice and deep and slow. Your toddler will, too. Tantrum: handled.

If you have an older child who is sensitive, spectrumy, or overstimulated and who can't get themselves calmed down, talk to them while deep breathing. Even big kids instinctively mimic your breathing and this is an easy way to help them slide out of their frustration cycle.

The corollary to this, of course, is that if your child is having a tantrum or is misbehaving and you get angry and start to yell, your blood pressure rises, and you start breathing hard and fast because you're upset? Your child is not going

What are some lesser-known parenting techniques that are highly effective? - Quora
http://www.quora.com/What-are-some-lesser-known-parenting-techniques-that-are-highly-effective

KEIKIN: jj, docela rozumím tomu, co tím myslíš..
svým dětem vysvětluju, že není třeba prkotin, že jeden kalíšek je taky bezva..
většinou ani super hračky neřeší..
to, co popisuješ je ale opačný extrém onoho přístupu stát děcku za zadkem a neustále mu ve všem pomáhat a podporovat je i v situaci,kdy to fakt není třeba..
ve chvíli, kdy vidím, že si se situací neví rady, nebo nemá dostatečný skill k tomu bezkonfliktně to vyřešit, přicházím na pomoc ..

KEIKIN: No a kam by tak ten traktor měli brát? Doma v garáži je dítěti asi k ničemu.