ANNAWA: (prosimte toto hrozne nemam rada, nadnaset svoje laicke predstavy zkusenym vicedetnym matkam, ale tak pro pripad ze by to treba zaujalo...)
Prijde mi to, ze malej je v pohode - vyjadruje pocity, matka je pri nem, neni problem.
Nejstarsi - teorie - je frustrovanej pac jako by zarli, ze malej dela bugr, takze on nema k dispozici dostatecne mnozstvi matky. Uvaha: chodit s nejstarsim pravidelne na rande, jen vy dva, mluvit s nim jako s nejstarsim (nee prvoplanove do nej hucet aby nechal maleho bejt, ale proste ocenit jak uz je nejstarsi velkej a zralej a taky mu byt uplne a pravidelne k dispozici, nasledovat co on chce, zda povidat nebo neco spolu delat, nebo...). Treba by pak pro nej bylo snesitelnejsi maleho neprudit.
Pokud to ale ma jako babicka Kotence, tak tomu rozumim tak, ze nejstarsi nesnasi vyjadrovani pocitu obecne? Prudil by maleho i kdyz by zrovna zadnou potrebu klidu na hovor s matkou nemel?

TORUVIEL: my rodiče to neděláme, sourozenci občas ano, zvláště někteří... B ví, že zásadní je to, co říkáme my. A jo, já mu to pak vysvětluju, věnuju mu o hodně víc času než ostatním celkově, takže si troufám tvrdit, že on to nakonec zpracuje dobře.

YMLADRIS: tak většinou si to odbulí u toho stolu, já ho utěším tam, protože sedí vedle mě, ale jeho nejstarší bratr ho okřikuje asi jako Kotence babička.

ANNAWA: a jak to delate ted?

YMLADRIS: já to řeším bez vztahu ke Kotence babičce, zajímá mě řešení pro můj případ - já právě vyrostla v rodině, kde se pocity najevo nedávaly v podstatě vůbec, ani dobré, ani špatné, což považuju za pitomé a traumatizující.

YMLADRIS: nemůžu to udělat velkým dětem, které dorazily ze školy a taky se mnou chtějí mluvit, nebo tedy právě mám pocit, že na to mají právo. A to si nemyslím, že jsem člověk, který by pořád říkal "to nejde". On tedy B nakonec nepotřebuje brečet 20 minut, většinou se sám dostane do pohody podstatně dříve a obecně extra nebrečí, protože asi ty frustrace moc nezažívá. Ale výchovná teorie, která lze použít právě pouze na jedno dítě, mě trochu uvádí ve zmatek.

ANNAWA: tak presne kvuli temto "neresitelnym" mam jen jedno dite... cili muzu snadno napsat, ze kdyz by moje jedno male zazivalo co popisujes, tak s nim jdu nekam vedle/ven/bokem/do koupelny a pritulim ho a necham ho rvat treba 20 minut v tahu. Plac opravdu hodne odplavuje frustraci obecne.
Napises-li "ano ale ja tam mam ctyri, takze nemuzu resit jen jedno v koupelne", tak nemam co dal rict. Ano tak ho nejak umlcis protoze je to nutne. To prezije. Dulezity je jen vedet, ze nedokonceny plac/rev/potlacena frustrace je proste jen odlozena a ze pri blizke vhodne prilezitosti (z tveho pohledu i z nesmyslneho duvodu) to pude zas ven

YMLADRIS: já jsem myslím vůči dětem enormně vstřícná a co si myslí a říkají ostatní je mi celkem jedno i je umím odrazit. Ale zrovna s tím "můžeš si řvát, kolik potřebuješ" se tedy srovnat nemůžu. Nebudu dítěti tvrdit, že přehrává, nakonec si to nemyslím, vím, že jeho frustrace je v ten moment opravdová, ale jak bys řešila situaci, kdy jste všichni doma jako u nás - tedy oba rodiče, čtyři velké děti (15+) a čtyřleté dítě, které je frustrované z toho, že je tam moc lidí a konstelace komunikace je jiná než hodiny předtím, protože jdeme třeba jíst a i velké děti s námi chtějí mluvit a něco důležitého probrat, což řev toho nejmenšího činí nemožným. Já si myslím, že v tu chvíli můžu tu frustraci pochopit, dát to najevo, ale zároveň dát najevo, že teď jsou tu i ti ostatním (velké děti nemají ani zkušenosti, ale neznají teorie, ale prostě nechtějí, aby je malý sourozenec omezoval, na což mají taky právo).

TORUVIEL: Je to moc hezky zformulované do slov.

TORUVIEL: To jo, já to zatím řeším krabicí od banánů :) A jinak na sezení mně moc vyhovuje balón - dá se různě nafoukat, takže je buď výš nebo níž. Akorát turecký sed bude trošku výzva :)

SANCHA: Nebo nějaký nízký stolek :-) Přeci jen, když člověk potřebuje třeba pracovat na pc (nebo něco psát), tak i když sedí na zemi, tak chce mít ten monitor ve výši očí (ideálně). My máme sice klasický stůl, ale potřebovala bych k němu nějakou nižší židli, protože na židli sedím v tureckém sedu a monitor pak mám moc nízko.

TORUVIEL: Říkám si každý měsíc že z příští výplaty si ten stůl konečně pořídím - no a tohle je inspirace, možná místo stolu nějaký menší koberec :)

Dik za odpovedi. Ja nemam problem s nasima, tam, kdyz se mi nejaky chovani nelibi, tak jim to umim rict a vysvetlit. Horsi je to u rodicu manzela. Za prvy se s nima porad necejtim v rovnoceny pozici a za druhy jejich vychovny metody neznam, takze jsem casto nejdriv zaskocena. Kdyz jsem pritomna, tak jejich reakci ignoruju a reguju po svym. Nedokazu se v ty chvili ohradit a pozdeji neni prilezitost.

BEBERA: staří lidé jsou někdy horší jak děcka...

Zajímavý pohled je i na to jak ty babičky s postupným stářím upouštějí od svých usměrňovacích metod.
Moje babička (ač vychovala x vnoučat), tak už to nedává - jak se jí pravnoučata pohybují po její kuchyni. Za chvilku ji vyskočí tlak a my defacto musíme jít.