ANNAWA: Imho by měl nejstaršího řešir otec a já bych mu asi na rovinu řekla, že si prostě nejmladšího vychovávám po svém a rozhodně bych ho jen kvůli němu nějak neokřikovala jinak než bez něj. On to vlastně není tvůj problém, protože je to spíš konfrontace toho nejstaršího s jiným typem výchovy, který mu vlastně připadá lepší, ale nemůže si to přiznat, protože by jakoby "zradil" mámu.

TORUVIEL: Uvědomuju si, že tohle vlastně dělám zcela přirozeně i Malvíně v jejích dvou a půl letech. Máme zavedený uklidňovací rituál - pochovat "jako mimi", to znamená v leže v náručí. Často si o to řekne sama, když ne, zeptám se a reakce bývá kladná. Někdy chovám sotva půl minuty a ona hlásí, že "už ne mimi" a vesele odchází, někdy musím chovat déle, ale funguje to prakticky na všechny frustrace, křivdy a vzteky. Občas si ale o chování řekne v pro mě nevhodné situaci - když mám ruce od těsta, není si zrovna kam sednout (ve stoje ji už s pupkem v horizontální poloze v náručí neudržím), řeším problém se psem... Takže řeknu "ano, pochovám tě jako mimi, vydrž až..." a ona fakt vydrží. Někdy u toho čekání brečí, ale dost často ani to ne, jen chvílemi připomíná, že chce být mimi, tak já zopakuju, kdy to bude. Vlastně se takhle přirozeně učí tu ventilaci frustrace odložit, aniž bych se nad tím doteď takto zamýšlela a dělala to vědomě.

YMLADRIS: pro větší komplikovanost, nejsem matka nejstaršího :-) Ale jinak, souhlas, žárlí, pokud ne na moji pozornost, tak na pozornost otce, o kterou ho malé dítě připravuje, minimálně částečně.
Svým dvěma velkým dětem (15 a 17) se věnuju i jindy a jen jim, třeba právě tím společným kafem, s jedním jdu dneska do divadla a tak - což cítím jako fajn a jsem ráda, že to potvrzuješ, část času jen pro každého z nich.
Nejstarší (18) je trochu problém obecně a malého prudí občas si jen tak - což jsme poslední měsíc trochu rozklíčovali, protože z něj začalo padat, že jsme moc mírní na všechno mu tolerujeme, kdežto jeho matka řezala a on to považuje za správné, jak nám řekl, podle nás ho to spíš trápí, ale logicky to nemůže přiznat. Ale říkal, že se svou matkou naši výchovu nejmenšího často řeší. Jeho sestra (16) s B problém nemá, i se mu hezky věnuje.

ANNAWA: No jasně, a myslím, že je i dobrý, když se to dítě naučí to vypuštění své frustrace odložit, nebude mít vždy po ruce někoho, kdo by to s ním probral, prožil, hned teď. Chvíli se s tím bude potýkat samo, hledat samo řešení, samo pro sebe si vnímat ty pocity, snažit se s nimi pracovat, nějak je uchopovat. To je potřeba. Hlavní je prostě to dítě neshazovat, nesnižovat, nevysmívat se, nenadávat do zlobičů, netrestat, ale říct něco jako, že chápu, že se teď cítí tak a tak, ale řekneme si to později, teď se tady věnuji něčemu/někomu jinému (neříkám, že to zabere a dítě přestane a odloží to...ale aspoň bude vědět, že matka o něm ví a bude se mu věnovat).

ANNAWA: rozumim. Ta Kotence babicka ale neresi, ze dite obtezuje sourozence. Resi, ze je necivilizovane davat najevo pocity, ze se ma za to stydet (nepredvadej se!). Dite je jedno a ma 18 mesicu. Z toho presne jsou ty vklady do zivota typu "citim se jako debil a nerozumim vlastne proc"

ROZHOVORY VE SVATOJÁNU: BARBORA ČERVINKOVÁ
http://rozhovoryvesvatojanu.blogspot.cz/2015/06/barbora-cervinkova.html

ORIKA: rodiče jsou naštěstí jiná liga, tohle píšu o našich babičkách, ne babičkách dětí. I když babičky dětí mají taky hitovky - např. dítě je rozverné, snaží se ostatní pobavit, dělá legrácky a už slyší: "nepředváděj se", "no ten se zas předvádí" apod...

A moje "oblíbené" z dětství: "ty jsi přeci chytrý kluk" (ve smyslu "tohle dělat nebudeš" a "ty jsi přeci hodný kluk" - rozuměj "nevztekej se" a "ty jsi přeci rozumnější" = "ustup bratrovi")...