KOTENCE: Nějak jsem se s tím smířila. U nás je to podobné, jak píšeš, babička (tchýně) je učitelka (dokonce bývalá ředitelka), takže je taková autoritativní, všechny řídí prostě :-) Naučila jsem se většinu jejích řečí ignorovat nebo se jen usmát třeba nebo asertivně odmítnout. Inspiruji se u mého muže, který už taky na většinu jejích rad a řečí ani nereaguje (to není neuctivé, ona se prostě nezastaví, neustále radí, jak se obléct, co dělat, nedělat, kam má člověk jít, kam nejít, co si s sebou vzít a nevzít...dřív jsem měla pocit, že na to všechno musím odpovídat, něco na to říct...ale teď už nějak ne). Ale nerada jsem tam déle než den, dva...to z ní mám pak hlavu jako balón :-)
Tchán je mimochodem taky učitel...jeho metody nicméně radši nekomentuju, ten je ještě tvrdohlavější, než tchýně. Nedávno Bára nějak plakala, já ji utěšovala v náručí a on přišel, doslova jí vecpal bonbon do úst se slovy "na, a už myslíš na něco jinýho". Snažila jsem se mu něco říct, ale nějak "neslyšel". Když se začal vyjadřovat o metodě, kdy se vztekající se dítě strčí pod ledovou sprchu, jako o skvělé, tak jsem mu už něco řekla (že to považuju za neuctivé a nic neřešící), naštěstí se přidal i soused, co bydlí o patro níž, že s tím taky nesouhlasí (taky maj malé dítě). Tak pak s tím přestal, ale je takový přesvědčený o své pravdě, že bych řekla, že s ním nic moc nehne.
No, ale zas na druhou stranu, já neměla babičky ani dědečky žádné (tedy měla, ale daleko, viděla jsem je jednou ročně jestli), tak to dceři nechci upírat, kvůli takovým "prkotinám" (jsou to prkotiny, pokud tomu dítě není vystaveno denně). Jinak ji úplně zbožňují.
Ale chápu to, taky jsem měla často pocit, že se musím nějak vymezit, ozvat, ale nějak mám pocit, že oni ani nenaslouchají...nejsou otevření...někdy něco třeba říkám a oni to odkývají, aby jako neurazili, ale je to jak mluvit do dubu :-) Tak jsem to vzdala. Nejsem tam zas tak často, abych to musela nějak aktivně řešit.

KOTENCE:
KOTENCE: A pro koho je to dobry/komu to prospeje, ze se Ti jim nechce radit, jak utesovat tvoje dite? A obecneji komu prospeje, kdyz si nenastavis/nenastavite s manzelem vuci jeho rodicum hranice tak, abyste se citili respektovani? Prospeje to Vam, Vasemu diteti?

Svobodná výchova není totéž, co výchova volná a rozhodně to není nic pro líné rodiče | Host
http://www.rozhlas.cz/...neni-totez-co-vychova-volna-a-rozhodne-to-neni-nic-pro-line-rodice--1503053

ANNAWA: Imho by měl nejstaršího řešir otec a já bych mu asi na rovinu řekla, že si prostě nejmladšího vychovávám po svém a rozhodně bych ho jen kvůli němu nějak neokřikovala jinak než bez něj. On to vlastně není tvůj problém, protože je to spíš konfrontace toho nejstaršího s jiným typem výchovy, který mu vlastně připadá lepší, ale nemůže si to přiznat, protože by jakoby "zradil" mámu.

TORUVIEL: Uvědomuju si, že tohle vlastně dělám zcela přirozeně i Malvíně v jejích dvou a půl letech. Máme zavedený uklidňovací rituál - pochovat "jako mimi", to znamená v leže v náručí. Často si o to řekne sama, když ne, zeptám se a reakce bývá kladná. Někdy chovám sotva půl minuty a ona hlásí, že "už ne mimi" a vesele odchází, někdy musím chovat déle, ale funguje to prakticky na všechny frustrace, křivdy a vzteky. Občas si ale o chování řekne v pro mě nevhodné situaci - když mám ruce od těsta, není si zrovna kam sednout (ve stoje ji už s pupkem v horizontální poloze v náručí neudržím), řeším problém se psem... Takže řeknu "ano, pochovám tě jako mimi, vydrž až..." a ona fakt vydrží. Někdy u toho čekání brečí, ale dost často ani to ne, jen chvílemi připomíná, že chce být mimi, tak já zopakuju, kdy to bude. Vlastně se takhle přirozeně učí tu ventilaci frustrace odložit, aniž bych se nad tím doteď takto zamýšlela a dělala to vědomě.

YMLADRIS: pro větší komplikovanost, nejsem matka nejstaršího :-) Ale jinak, souhlas, žárlí, pokud ne na moji pozornost, tak na pozornost otce, o kterou ho malé dítě připravuje, minimálně částečně.
Svým dvěma velkým dětem (15 a 17) se věnuju i jindy a jen jim, třeba právě tím společným kafem, s jedním jdu dneska do divadla a tak - což cítím jako fajn a jsem ráda, že to potvrzuješ, část času jen pro každého z nich.
Nejstarší (18) je trochu problém obecně a malého prudí občas si jen tak - což jsme poslední měsíc trochu rozklíčovali, protože z něj začalo padat, že jsme moc mírní na všechno mu tolerujeme, kdežto jeho matka řezala a on to považuje za správné, jak nám řekl, podle nás ho to spíš trápí, ale logicky to nemůže přiznat. Ale říkal, že se svou matkou naši výchovu nejmenšího často řeší. Jeho sestra (16) s B problém nemá, i se mu hezky věnuje.

ANNAWA: No jasně, a myslím, že je i dobrý, když se to dítě naučí to vypuštění své frustrace odložit, nebude mít vždy po ruce někoho, kdo by to s ním probral, prožil, hned teď. Chvíli se s tím bude potýkat samo, hledat samo řešení, samo pro sebe si vnímat ty pocity, snažit se s nimi pracovat, nějak je uchopovat. To je potřeba. Hlavní je prostě to dítě neshazovat, nesnižovat, nevysmívat se, nenadávat do zlobičů, netrestat, ale říct něco jako, že chápu, že se teď cítí tak a tak, ale řekneme si to později, teď se tady věnuji něčemu/někomu jinému (neříkám, že to zabere a dítě přestane a odloží to...ale aspoň bude vědět, že matka o něm ví a bude se mu věnovat).