TORUVIEL: je to na můj vkus trošku rozvláčné. Paní dost odbočuje od hlavní linie. Ze začátku hodně omáčky a ve finále nic nového pod slunce. To už se tady řešilo, psala to tu třeba YMLADRIS. Vlastně celé to video je k věci až od 15:20.
Navíc opět je zaměřeno na jedno dítě v rodině :-(

:)

Risky outdoor play positively impacts children’s health: UBC study
http://news.ubc.ca/2015/06/09/risky-outdoor-play-positively-impacts-childrens-health-ubc-study/

TORUVIEL: nevím, kolik Grétě s Marjánem je, u nás to několikrát nezabralo. Chvíli na mě koukali jak telata a pak pokračovali v Já tě strčím, ty mě strčíš, já tě majznu, ty mě majzneš a u toho spolu něco rozbijeme...

Z facebooku Krkavčí matky:

"Včera jsem toho měla už plné zuby. Honza už čtvrtý týden pracovně v zahraničí, chůva na nemocenské se zlámanou rukou a já pracující po nocích, abych dohnala, co přes den nestihnu.

Gréta s Marjánem večer předváděli svůj zlobící standard - já tě strčím, ty mě strčíš, já tě majznu, ty mě majzneš. Nic, co by se vymykalo normálu.
Ale já toho měla najednou po krk.

Mohla jsem jim říct něco jako "Nechte se!" nebo "Proč mu to děláš!" nebo "Kolikrát vám to mám opakovat!".
Ale neřekla. Byla jsem moc unavená na to, abych si vymýšlela důvody, proč se mají přestat pošťuchovat a které by pravděpodobně k zastavení jejich hry na šikanu nezafungovaly.

Tak jsem si sedla na postel a říkám: "Je mi moc smutno po tatínkovi. A taky jsem unavená a nevyspalá. A tím, že se tu snažíte povraždit, to moc nezlepšujete. Mám strach, že jestli budete pokračovat, tak na vás budu křičet nebo vám provedu něco, co nechci, protože se už moc nedokážu ovládnout."

A jak to skončilo? Skoro jak v hollywoodském dojáku.
Lehli jsme si spolu do naší manželské postele, děti mě hladily, pusinkovaly a utěšovaly.

Někdy se možná vysvětlování vlastních pocitů zdá zbytečně dlouhé ve srovnání s "Nechte se!", ale já pořád nějak věřím, že to funguje líp."

KEIKIN: diky za odpoved! (;

KOTENCE: Já tě naprosto chápu, taky mám problém tchánům něco takhle říkat. Tchán je typ, který má patent na rozum ve všech oblastech života, vesmíru a vůbec, takže jeho se snažit o čemkoliv "poučovat" nebo mu něco vysvětlovat je úplně zbytečné. Tchýně je zase pro změnu "z gruntu hodná ženská", která to přece myslí se všemi dobře a když jí člověk, byť i velmi opatrně a uctivě, dá najevo, že by si něco představoval jinak, tak je z toho špatná a ještě půl dne se pořád dokola omlouvá. To je pak taky těžké se nějak ozývat.
Takže jak jsem psala níže, snažím se působit spíš příkladem v naději, že když jim ukážu funkční metody (třeba na to uklidňování), tak nebudou mít potřebu vymýšlet nějaké vlastní a prostě to udělají stejně. Ve většině případů to funguje. Tchýně je navíc zvyklá od švagrové, která je ve věcech týkajících se jejího syna, velmi striktní, že přes to, co chce maminka, nejede vlak. Takže občas vidím, že s některými mými metodami nebo rozhodnutími nesouhlasí, ale respektuje je. Naposledy to takhle i přímo řekla manželově tetě, která se divila, že Malvína chodí po domě bosa - že jí se to taky nelíbí, ale mamince to nevadí a podporuje to, tak ona do toho nekecá. Tohle je přístup, který teda velmi oceňuju.

Se svými rodiči to mám trochu jednodušší v tom, že se na velké části těch respektujícíh výchovných metod shodneme. Svojí mámě dokážu tak nějak přirozeně říct "osvědčilo se mi to a to" nebo "Malvína je zvyklá takhle" a ona to bez problému bere. S tátou občas trochu narážím, on má asi někdy pocit, že jsem na M. moc měkká a má tendenci se urážet, když s ním v něčem nesouhlasím a nechci se řídit jeho dobře míněnými radami. Ale žádná tragodie to není. Více méně máme asi na oboje (pra)rodiče docela štěstí, nikdo z nich děti nemlátí, nezesměšňuje, necpe pod ledovou sprchu... takže jsem schopná to brát tak, že lidi jsou různí a dítěti prospěje, když se setká s různými přístupy a způsoby chování.

KOTENCE: Nějak jsem se s tím smířila. U nás je to podobné, jak píšeš, babička (tchýně) je učitelka (dokonce bývalá ředitelka), takže je taková autoritativní, všechny řídí prostě :-) Naučila jsem se většinu jejích řečí ignorovat nebo se jen usmát třeba nebo asertivně odmítnout. Inspiruji se u mého muže, který už taky na většinu jejích rad a řečí ani nereaguje (to není neuctivé, ona se prostě nezastaví, neustále radí, jak se obléct, co dělat, nedělat, kam má člověk jít, kam nejít, co si s sebou vzít a nevzít...dřív jsem měla pocit, že na to všechno musím odpovídat, něco na to říct...ale teď už nějak ne). Ale nerada jsem tam déle než den, dva...to z ní mám pak hlavu jako balón :-)
Tchán je mimochodem taky učitel...jeho metody nicméně radši nekomentuju, ten je ještě tvrdohlavější, než tchýně. Nedávno Bára nějak plakala, já ji utěšovala v náručí a on přišel, doslova jí vecpal bonbon do úst se slovy "na, a už myslíš na něco jinýho". Snažila jsem se mu něco říct, ale nějak "neslyšel". Když se začal vyjadřovat o metodě, kdy se vztekající se dítě strčí pod ledovou sprchu, jako o skvělé, tak jsem mu už něco řekla (že to považuju za neuctivé a nic neřešící), naštěstí se přidal i soused, co bydlí o patro níž, že s tím taky nesouhlasí (taky maj malé dítě). Tak pak s tím přestal, ale je takový přesvědčený o své pravdě, že bych řekla, že s ním nic moc nehne.
No, ale zas na druhou stranu, já neměla babičky ani dědečky žádné (tedy měla, ale daleko, viděla jsem je jednou ročně jestli), tak to dceři nechci upírat, kvůli takovým "prkotinám" (jsou to prkotiny, pokud tomu dítě není vystaveno denně). Jinak ji úplně zbožňují.
Ale chápu to, taky jsem měla často pocit, že se musím nějak vymezit, ozvat, ale nějak mám pocit, že oni ani nenaslouchají...nejsou otevření...někdy něco třeba říkám a oni to odkývají, aby jako neurazili, ale je to jak mluvit do dubu :-) Tak jsem to vzdala. Nejsem tam zas tak často, abych to musela nějak aktivně řešit.