INUSHKA: Já se na to dívám tak, že u zaseklého batolete lze buď manipulovat, nebo nasadit nějakou formu nekompromisního něžného násilí (např. bafnu a odnesu, když nechce jít, nebo manžel podrží dítě, já na něj narvu fusekle, atd.). Obojí je nahouby, ale batole je batole, s těmi fakt není rozumná řeč.
Ovšem jakmile jde o starší dítě, dejme tomu přes čtyři-pět let, tak to imho problém je. "Chudinky smutné ponožky" je nechutné citové vydírání, které mi dělali rodiče doma - "podívej, ty jsi zahodila tuhle hračku na zem, chudák hračka, ta je ale smutná", implikace "podívej, jak jsi zlá, měj výčitky svědomí, chudinka věc". Takže člověk ty výčitky opravdu má, citlivější povahy (=já) pak třeba brečí, když něco omylem rozbijou, připadají si jako vyvrhelové, protože ubohý hrneček, atd. Imho výchovné svinstvo, které nadělá v hlavě dítěte daleko větší bordel, než direktivní "navlíkni si ponožky, jinak si mě nepřej".
Totéž výběr mezi dvěma stejnými možnostmi. Dítě není hloupé, dřív nebo později padne otázka po dalších možnostech a v tu chvíli musí rodič buď ustoupit, nebo se projevit jako manipulátor v celé své kráse. Imho je to tak jako tak kravina - třeba u nastupování do auta se mi jednoznačně osvědčilo přemýšlet, proč dítě nechce. Většinou proto, že muselo přerušit super program někde a teď ho čeká něco, co mu připadá jako hrozná otrava. Funguje zpříjemnit tu otravu a dát něco na těšení, jakkoli dle individuální povahy dítěte ("hele, ale teď pojedem domů a tam si pustíš pohádku" nebo tak něco).