INUSHKA: Ta první varianta funguje skvěle (na mladšího, staršího vytáčí), jako manipulaci to neberu, protože on dobře ví, která bije, a jenom to bere jako bezbolestný důvod, proč přestat zlobit a udělat, co je třeba. Ale tak to máme u podobných fint často - dobře ví, že je to nějaká obezlička, ale zároveň je to pro něj možnost, jak vycouvat ze svého zlobení se ctí, abych tak řekla.
A tyhle výběry mi nefungovaly nikdy ani na jednoho, snad už od mimina byla odpověď "neměň téma, řekl jsem snad jasně, že to neudělám" :-D

Tak jsme včera byli s mužem na konferenci Aktivní rodičovství. Pár věcí mě tam zaujalo, třeba mentální jazyky, ale sem bych ráda k diskusi vnesla jiné téma. Měla tam přednášku (přenášenou z Ameriky po Skypu) Joanna Faber, dcera autorky "Jak mluvit, ay nás děti poslouchaly". A kdy došlo na téma zaaseklé dítě, které odmíntá spolupracovat, navrhovala dvě strategie, které často fungují:
- otočit to v legraci a hru - příklad: dítě si nechce obléct ponožky, tak začnu legračním hlasem mluvit za ty ponožky, jak se cítí prázdné a jsou smutní z toho, že v nich nikdo nemá nožičky
- dát dítěti na výběr, ale tak, aby z obou variant automaticky vyplynulo, že udělá to, co chci - příklad: dítě nechce nastoupit do auta, tam se zeptám "chceš si s sebou do auta vzít panenku nebo plyšáka"?

Zajímal by mě váš pohled na tyhle stategie, jejich funkčnost a hlavně přípustnost z hlediska respektujícího rodičovství. Přijde mi, že třeba Naomi Aldort by je asi zavrhla jako manipulativní. Stejně tak Katka Králová párkrát v nějakém videu zmiňovala, že takhle se nedělají opravdové dohody.
Já za sebe musím řict, že obojí dost často používám, většinou v situacích, kdy už je dítě fakt seklé a odmítá se o problému byť i jenom bavit, natož nějak spolupracovat na jeho řešení. Třeba dostat unavené dítě ze školky, kde se mu líbí, přes věškerou únavu tam chce zůstat a prostě odmítá připustit, že nelze, protože se zavírá, jinak neumím. Naskakuje mi to automaticky, protože přesně tohle používala i moje máma na mě a sestru. Ale vždycky si přitom říkám, jestli to není za čárou, jestli nesklouzávám právě k té manipulaci.

TORUVIEL: Vlastně asi nijak speciálně, jen vlastním příkladem (neděláme to a když se nedopatřením stane, omluvíme se a necháme druhého doříct, co začal) a sebeobranou (když mi Malvína skočí do řeči, prostě ji na to upozorním stejně jako bych upozornila kohokoliv jiného - čili bez dovětku "to se nedělá"). Zatím s tím žádný větší problém nemáme.

SANCHA: vidíš, to mě nikdy nenapadlo :-D

Děkuji všem :) Jsem ráda že v tom nejsem sama.
ANNAWA: blaženka je hezký a myslím i trefný - jestli je tím teda myšleno od slova oblažit :)

SANCHA: my říkáme pipinka (Tonda má pinďu)
SINSEMILLA: tak to já se přiznám, že to hačí, hají a spol. používám a Alenka to používá. Tuhle jsem řekla:"Alenko, sedni si" Alenka: "Ne, hačí" a sedla si. Takže ví, co to je. Tonda už mluví normálně, ale kdyby začal se sedni nebo puchýř nebo pod., tak to se svým patláním asi v životě neřekne.

KOTENCE: tak já s tím problém nemám a o spodku ve svém případě fakt nemluvím (moje ségra jednou řekla cosi ve smyslu "že má nastydlej spodek, že se jí prochladily trubky" a mě málem omyli) a myslím,že ani moje velké děti s tím problém nemají a že už nepoužívají ve svém případě slovo pindík :-)

SINSEMILLA: přesně!

KOTENCE: vidíš, já vůbec tuhle dětskou řeč typu bumbat, hačat a papat nepoužívám, nikdy, ale pindik a pipinu do toho neřadím.

LORAIN: štěrbinku a kolíček ze stejné knížky jsem taky nekousla, ale s B jsem to využila k tomu, že jsme si řekli, že různé lidé používají různé pojmenování.

U našich doma to teda byl kořínek a blaženka (pomoc, pomoc, vím) - pamatuju si, jak mi jednou před holkama ve škole, asi na prvním stupni, ta blaženka v nějaké holčičí debatě ujela a jaký to byl trapas ;-)

SEBIEN: To je docela hezký :)

No ono by to taky chtělo něco, co když použije pak na veřejnosti mezi ostatníma dětma nebo u doktora, tak budou rozumět, co tím myslí :)

KOTENCE: Ještě mně napadá přirození. Moje máma když už musí, tak říká "v choulostivých místech" což mi přijde děsný :)

TORUVIEL: hih, dcera zas už od nějakých 2 let zná všechny fáze porodu včetně nástřihu, který jsem ani neměla, ale děsně to studovala v jedné knize, co objevila :) a nebere to nijak děsivě, ale jako normální věc, pracovní postup :) ovšem když to začla vyprávět ve školce, styděla jsem se trochu při vyzvedávání :)

TORUVIEL: az se dostaneme k podrobnostem, tak to uz bude v pohode :-) Vlastne jsem nad tim premyslela a ja vetsinou popisuju jednotlivy casti, sama sobe nemusim rikat, abych se umyla nebo utrela.

SINSEMILLA: Tady se třeba říká bonbonu "bombyčko"...to je děsivý výraz, ale obávám se, že to dcera ve školce nasaje. Ale zatím to doma neříká.

KOTENCE: já ty pojmy jako hačat, hajat, papat nezavedla, taky je nemusím a naučila jsem to i babičky - prostě můj spal, jedl, pil. nicméně pak jsem stejně najela na ručičku, nožičku (u nás teda nožinu spíš), teď mu třeba říkám občas tlapinu, aby mi dal ruku na ulici. to zdrobňování se mu fakt říká (nebo spíš říkalo, teď už mluví docela normálně) líp a nějak mi to nevadí.

ale máme dětské bebíčko, přišlo se školkou, já spíš měla tendence říkat škrábanec, puchýř a tak

KOTENCE: u té holčičky ale fakt netuším jak jinak než "pipinka" - utři si pořádně - co? zevní rodidla? vagína to není, to co utírá, takže mě nenapadá ni cež "utři si pipinku".
Babička naučila syna pinďour, což mi přijde až skoro sprosté, ode mě zná "pindíka", myslím že postupem věku dospěje i k penisu. Ale u tý holky je čeština nějaká nedokonalá :)

SINSEMILLA: to jo. S tim pojmenovanim mam zase problem ja, diteti je to fuk, co reknu, to bude normalni.
Ja to mam se spoustou tehlech detskejch vyrazu, treba tchyne ji naucila "delat mala", kdyz nekoho hladi, a me to vytaci. Dite hladi ctyricetikilovyho psa nebo dospelyho cloveka a rika mu mala... kde je logika? A copak hlazeni vubec prislusi nejaky slovo?
Na druhou stranu je to mozna jeden z duvodu, proc dite moc nemluvi. Urcite je jednodussi papat, bumbat, hacat a hajat nez normalne jist, pit, sedet a lezet...