Díky všem za reakce.
Ještě se zeptám, přišlo by vám lepší (méně manipulativní) na rovinu říct např. "do auta prostě nastoupíš" a pak teprve k tomu přidat tu volbu "ale můžeš si vybrat, jakou chceš s sebou hračku"?

INUSHKA: to první používám v různých situacích a to druhé používá na čtyřletého patnáctiletý syn a přijde mi to docela fajn v jeho podání. Pokud jde o Naomi, mám dojem, že mnohé z jejich rad lze použít jen v ideálních situací, kdy rodič řeší jediné dítě a tak.

INUSHKA: Já tu druhou strategii používám jen občas, a většinou jen v situacích, kdy spěcháme. Ale málodky si na to vzpomenu. Když to říkám, tak jsem si naprosto vědoma toho, že je to manipulace, a vím, že mi to dcera dřív nebo později prokoukne, tak to stejně už nebudu moci používat. Čím je starší, tím víc si uvědomuju, jak už mi na spoustu věcí nenaletí a vede mě to k tomu s ní jednat víc a víc jako se sobě rovnou (o což se snažím i tak, ale samozřejmě nejsem dokonalá).

SARGO: Presne

SARGO: OK, bude to určitě o provedení, ale dala bych si u těchhle věcí prostě fakt bacha na ty vydírací rozměry věci

INUSHKA: Ta první varianta funguje skvěle (na mladšího, staršího vytáčí), jako manipulaci to neberu, protože on dobře ví, která bije, a jenom to bere jako bezbolestný důvod, proč přestat zlobit a udělat, co je třeba. Ale tak to máme u podobných fint často - dobře ví, že je to nějaká obezlička, ale zároveň je to pro něj možnost, jak vycouvat ze svého zlobení se ctí, abych tak řekla.
A tyhle výběry mi nefungovaly nikdy ani na jednoho, snad už od mimina byla odpověď "neměň téma, řekl jsem snad jasně, že to neudělám" :-D

Tak jsme včera byli s mužem na konferenci Aktivní rodičovství. Pár věcí mě tam zaujalo, třeba mentální jazyky, ale sem bych ráda k diskusi vnesla jiné téma. Měla tam přednášku (přenášenou z Ameriky po Skypu) Joanna Faber, dcera autorky "Jak mluvit, ay nás děti poslouchaly". A kdy došlo na téma zaaseklé dítě, které odmíntá spolupracovat, navrhovala dvě strategie, které často fungují:
- otočit to v legraci a hru - příklad: dítě si nechce obléct ponožky, tak začnu legračním hlasem mluvit za ty ponožky, jak se cítí prázdné a jsou smutní z toho, že v nich nikdo nemá nožičky
- dát dítěti na výběr, ale tak, aby z obou variant automaticky vyplynulo, že udělá to, co chci - příklad: dítě nechce nastoupit do auta, tam se zeptám "chceš si s sebou do auta vzít panenku nebo plyšáka"?

Zajímal by mě váš pohled na tyhle stategie, jejich funkčnost a hlavně přípustnost z hlediska respektujícího rodičovství. Přijde mi, že třeba Naomi Aldort by je asi zavrhla jako manipulativní. Stejně tak Katka Králová párkrát v nějakém videu zmiňovala, že takhle se nedělají opravdové dohody.
Já za sebe musím řict, že obojí dost často používám, většinou v situacích, kdy už je dítě fakt seklé a odmítá se o problému byť i jenom bavit, natož nějak spolupracovat na jeho řešení. Třeba dostat unavené dítě ze školky, kde se mu líbí, přes věškerou únavu tam chce zůstat a prostě odmítá připustit, že nelze, protože se zavírá, jinak neumím. Naskakuje mi to automaticky, protože přesně tohle používala i moje máma na mě a sestru. Ale vždycky si přitom říkám, jestli to není za čárou, jestli nesklouzávám právě k té manipulaci.

TORUVIEL: Vlastně asi nijak speciálně, jen vlastním příkladem (neděláme to a když se nedopatřením stane, omluvíme se a necháme druhého doříct, co začal) a sebeobranou (když mi Malvína skočí do řeči, prostě ji na to upozorním stejně jako bych upozornila kohokoliv jiného - čili bez dovětku "to se nedělá"). Zatím s tím žádný větší problém nemáme.

SANCHA: vidíš, to mě nikdy nenapadlo :-D

Děkuji všem :) Jsem ráda že v tom nejsem sama.
ANNAWA: blaženka je hezký a myslím i trefný - jestli je tím teda myšleno od slova oblažit :)

SANCHA: my říkáme pipinka (Tonda má pinďu)
SINSEMILLA: tak to já se přiznám, že to hačí, hají a spol. používám a Alenka to používá. Tuhle jsem řekla:"Alenko, sedni si" Alenka: "Ne, hačí" a sedla si. Takže ví, co to je. Tonda už mluví normálně, ale kdyby začal se sedni nebo puchýř nebo pod., tak to se svým patláním asi v životě neřekne.