INUSHKA: Jako Au-pair - takže pak jsem stejně s tím dítětem byla doma... Na táborech jsem měla štěstí na puberťáky.o) Ty už byli relativně vychovaní

MUFLONEK: To je drsná výchova (ale přirozené důsledky doporučuje i Naomi, já jsem pro všema deseti). Ale z mého pohledu ne úplně respektující, trochu bych to akorát doladila (a taky záleží, jak moc velký "problém" to ve skutečnosti je...je rozdíl nevzít si bundu když je minus 20st a nevzít si čepici když je 5st). Na některé děti to třeba zabere, to je možné, některé se ještě víc seknou, protože budou cítit, že "prohrály" (rodič měl pravdu). Ale opět, záleží, jak se to podá, jestli jako souboj autorita versus dítě (aneb když seš tak blbej, tak si tu čepici teda neber...však uvidíš), tak to imho není ideální.

Vycházím z toho, že dítěti chybí zkušenosti. A zároveň se mu třeba příčí přijímat rady od druhých (zejména jsou-li servírovány příliš autoritativně), což je pochopitelné a esenciální pro jeho růst a osamostatňování se...beru...

Jak to tedy podat dítěti tak, abychom došli ke vzájemnému souladu. Prvně je důležité nic nenařizovat, ale podávat informace jako svůj názor. Svému partnerovi taky neřeknu, ať si vezme kulicha, jinak nejdeme nikam :-)...ale podám mu to tak, že si myslím, že je to dneska na čepici, ať si zkusí vylézt na balkon, já tam už byla a je zima (pokud vidím, že vyráží nečekaně nalehko oblečen, toto mě napadne, jinak se samozřejmě nestarám, co nosí a nenosí). Pokud bude i nadále trvat na tom, že čepice ne, tak navrhnu, že si vezmeme čepice raději do batohu s sebou (dobrá, partnerovi bych toto už možná nenavrhla, ale dítěti určitě ano, ono se teprve toto učí). Dítěti, aby nezpohodlnělo, můžu navrhnout, aby si čepici zabalilo do vlastního batohu, včetně dalších věcí (tím přebírá zodpovědnost samo za sebe, časem dojde k tomu, že si batoh připravuje samo, samo zkoumá jak je teplo/zima apod.). Věřím, že děti mají přirozenou potřebu se osamostatnit a že pokud jsou v tom podporovány, tato potřeba se dobře rozvíjí. Pokud tam nění nějaká patologie ve vztazích (např. matka příliš fixovaná na dítě ho tímto zbavuje síly konat samo o sobě, atd.).

MUFLONEK: Tak tohle nám taky radili. Ale to nefunguje. Víš jdeme ven jako skupina, to že si děcko z rozmaru neveme čepici (nebo bundu) a pak venku kňourá, že je jí zima a že chce domů (a nakazí tím i ostatní členy posádky) není jen její věc. Je to věc nás všech. Vytrestání prostě nefunguje, příště nastává stejná situace. Dokonce už nefunguje ani dohoda. Den předem se dohodne, co si obleče, ale nastane ráno a opět je problém, že to a to se jí nelíbí, že v tom bude vypadat blbě a tak. Jak jsem psal, chápu tohle u puberťačky, ale v 6-ti letech ? Wtf.

MUFLONEK: Z mé zkušenosti (jedno 4leté dítě), nezvykne. Nechala jsem dceru jít ven v mnohdy podivných kreacích, mnohdy málo oblečenou, bosou...Vím, že mnoho rodičů by dítě do oblečení/obutí se nutilo a docházelo by ke zbytečným scénám (zahlédnuto mnohokráte na hřištích a jinde - "obuj se, jinak jdeme domů!" a podobné scény, jako by byl problém nechat dítě v létě bosé běhat po udržovaném hřišti...). Dcera si to zkusila, sama usoudila, zda je/není zima, zda to "jde", jít bosa a kde to není moc příjemné chodit bosa. Nedávám jí to direktivně, jako "obleč se a jdem!", ale připravím jí oblečení, ona se sama obleče a případně zvolí jiné (ví, kde co má, najde si). Ví, že když je teplo, můžeme jít ven i naboso. Ale taky ví, že když jí říkám "asi bude potřeba se teď obout", tak to říkám z nějakého důvodu (např. bude nepříjemná štěrkovitá cesta), ne proto, že se to tak "má".
Lze se taky s dítětem domluvit, chce-li třeba jít jen v tričku, a já soudím, že venku je na to dost chladno, tak si řekneme, že vezmeme mikinu do batohu a případně se přiobleče. V tom nevidím problém, taky si kolikrát beru svou mikinu s sebou do batohu, co kdyby se třeba ochladilo a tak... Nedělat to stylem jakože "ono je to blbé, tak ať si jde polonahé ven, já tomu hlupáčkovi radši vezmu s sebou něco na oblečení, však on pak uvidí, že jsem měla pravdu", ale prostě se dospěle domluvit, jak jsem psala.

INUSHKA: Tak to delam ja, protoze nastup do auta vetsinou nema jinou alternativu. Zapnu ji do sedacky s tim, ze chapu jeji nechut, ale trvam na tom, ze pojedeme...

SARGO: Jo takhle to Joanna myslela a takhke to i já dělám, jako vtipnou záměrně přehrávanou scénku, u které se nakonec smějeme obě, rozhodně ne jako citové vydírání. Zrovna před chvílí jsem takhle místo boje oblečení právě těch ponožek prohlásila, že si je teda obleču já, pak přehrávala, jak mi to nejde, protože jsou moc malé a nakonec se zeptala, jestli by se našel někdo, komu by byly. Výsledkem bylo smějící se dítě, které mi předtím odmítané ponožky vzalo z ruky a samo si je navléklo. S touhle strategií osobně problém nemám.
Ale ta druhá mi právě taky nepřipadá nejšťastnější, ale bohužel v některých situacích prostě nenacházím vhodnější alternativu. Na direktivní "dělej, jinak si mě nepřej" Malvína neslyší a nalákat se na jinou příjemnou aktivitu taky nenechá. A "něžné násilí" není vždycky možné, nezvládnu odnést vzpouzející se batole, když mám v šátku mimino nebo když třeba zrovna kojím.

ARGANNAH: Je zajímavé vidět, jak rozdílné asociace člověk může mít na jednu věc. "Chudinky smutné ponožky" mě vůbec nenapadly jako v tom smyslu, v jakém popisuješ - u nás by z toho vznikla humorná rozchechtaná scénka s oživlou ponožkou, která, pokud by předváděla, jak je smutná, tak hodně přeháněcím způsobem v parodii na vztekání dotyčného dítěte - na takové věci reagují s nadšením. :-)

INUSHKA: Já se na to dívám tak, že u zaseklého batolete lze buď manipulovat, nebo nasadit nějakou formu nekompromisního něžného násilí (např. bafnu a odnesu, když nechce jít, nebo manžel podrží dítě, já na něj narvu fusekle, atd.). Obojí je nahouby, ale batole je batole, s těmi fakt není rozumná řeč.

Ovšem jakmile jde o starší dítě, dejme tomu přes čtyři-pět let, tak to imho problém je. "Chudinky smutné ponožky" je nechutné citové vydírání, které mi dělali rodiče doma - "podívej, ty jsi zahodila tuhle hračku na zem, chudák hračka, ta je ale smutná", implikace "podívej, jak jsi zlá, měj výčitky svědomí, chudinka věc". Takže člověk ty výčitky opravdu má, citlivější povahy (=já) pak třeba brečí, když něco omylem rozbijou, připadají si jako vyvrhelové, protože ubohý hrneček, atd. Imho výchovné svinstvo, které nadělá v hlavě dítěte daleko větší bordel, než direktivní "navlíkni si ponožky, jinak si mě nepřej".

Totéž výběr mezi dvěma stejnými možnostmi. Dítě není hloupé, dřív nebo později padne otázka po dalších možnostech a v tu chvíli musí rodič buď ustoupit, nebo se projevit jako manipulátor v celé své kráse. Imho je to tak jako tak kravina - třeba u nastupování do auta se mi jednoznačně osvědčilo přemýšlet, proč dítě nechce. Většinou proto, že muselo přerušit super program někde a teď ho čeká něco, co mu připadá jako hrozná otrava. Funguje zpříjemnit tu otravu a dát něco na těšení, jakkoli dle individuální povahy dítěte ("hele, ale teď pojedem domů a tam si pustíš pohádku" nebo tak něco).