MUFLONEK: Nezvykne. Dospělé děti nechtějí být jako děti. Myslím, že ostatní by se mu vysmáli, kdyby mu máma nosila mikiny ven.¨
Nejsi rodič, tak nemůžeš pochopit co se děje při odchodu s dětmi ven. Buď budeš řešit scénku ala plačící údolí nebo v klidu odejdeš. Venku pak nastává úplně jiná situace než doma.
Naše Ela v 6 letech řeší oblečení jako 14-ti letá. Vlastně jsou s ní teď největší problémy, protože nechápe, že si nemůže vzít její oblíbené legíny, protože jsou špinavé. A že se jí nelíbí ta růžová zimní bunda, takže půjde jen v mikině apod.

YMLADRIS: jsem teda ještě nerodič, ale jako Aldort mi je už nyní nesympatická.o))) Jednak vím, jak se chová při rozhovorech... a druhak jako to oblečení vzít hmmm a pak mu je dát... Nezvykne si pak dítě na to, že vždycky je tu máma, která ho zachrání? To taky není dobře...

Díky všem za reakce.
Ještě se zeptám, přišlo by vám lepší (méně manipulativní) na rovinu říct např. "do auta prostě nastoupíš" a pak teprve k tomu přidat tu volbu "ale můžeš si vybrat, jakou chceš s sebou hračku"?

INUSHKA: to první používám v různých situacích a to druhé používá na čtyřletého patnáctiletý syn a přijde mi to docela fajn v jeho podání. Pokud jde o Naomi, mám dojem, že mnohé z jejich rad lze použít jen v ideálních situací, kdy rodič řeší jediné dítě a tak.

INUSHKA: Já tu druhou strategii používám jen občas, a většinou jen v situacích, kdy spěcháme. Ale málodky si na to vzpomenu. Když to říkám, tak jsem si naprosto vědoma toho, že je to manipulace, a vím, že mi to dcera dřív nebo později prokoukne, tak to stejně už nebudu moci používat. Čím je starší, tím víc si uvědomuju, jak už mi na spoustu věcí nenaletí a vede mě to k tomu s ní jednat víc a víc jako se sobě rovnou (o což se snažím i tak, ale samozřejmě nejsem dokonalá).

SARGO: Presne

SARGO: OK, bude to určitě o provedení, ale dala bych si u těchhle věcí prostě fakt bacha na ty vydírací rozměry věci

INUSHKA: Ta první varianta funguje skvěle (na mladšího, staršího vytáčí), jako manipulaci to neberu, protože on dobře ví, která bije, a jenom to bere jako bezbolestný důvod, proč přestat zlobit a udělat, co je třeba. Ale tak to máme u podobných fint často - dobře ví, že je to nějaká obezlička, ale zároveň je to pro něj možnost, jak vycouvat ze svého zlobení se ctí, abych tak řekla.
A tyhle výběry mi nefungovaly nikdy ani na jednoho, snad už od mimina byla odpověď "neměň téma, řekl jsem snad jasně, že to neudělám" :-D

Tak jsme včera byli s mužem na konferenci Aktivní rodičovství. Pár věcí mě tam zaujalo, třeba mentální jazyky, ale sem bych ráda k diskusi vnesla jiné téma. Měla tam přednášku (přenášenou z Ameriky po Skypu) Joanna Faber, dcera autorky "Jak mluvit, ay nás děti poslouchaly". A kdy došlo na téma zaaseklé dítě, které odmíntá spolupracovat, navrhovala dvě strategie, které často fungují:
- otočit to v legraci a hru - příklad: dítě si nechce obléct ponožky, tak začnu legračním hlasem mluvit za ty ponožky, jak se cítí prázdné a jsou smutní z toho, že v nich nikdo nemá nožičky
- dát dítěti na výběr, ale tak, aby z obou variant automaticky vyplynulo, že udělá to, co chci - příklad: dítě nechce nastoupit do auta, tam se zeptám "chceš si s sebou do auta vzít panenku nebo plyšáka"?

Zajímal by mě váš pohled na tyhle stategie, jejich funkčnost a hlavně přípustnost z hlediska respektujícího rodičovství. Přijde mi, že třeba Naomi Aldort by je asi zavrhla jako manipulativní. Stejně tak Katka Králová párkrát v nějakém videu zmiňovala, že takhle se nedělají opravdové dohody.
Já za sebe musím řict, že obojí dost často používám, většinou v situacích, kdy už je dítě fakt seklé a odmítá se o problému byť i jenom bavit, natož nějak spolupracovat na jeho řešení. Třeba dostat unavené dítě ze školky, kde se mu líbí, přes věškerou únavu tam chce zůstat a prostě odmítá připustit, že nelze, protože se zavírá, jinak neumím. Naskakuje mi to automaticky, protože přesně tohle používala i moje máma na mě a sestru. Ale vždycky si přitom říkám, jestli to není za čárou, jestli nesklouzávám právě k té manipulaci.

TORUVIEL: Vlastně asi nijak speciálně, jen vlastním příkladem (neděláme to a když se nedopatřením stane, omluvíme se a necháme druhého doříct, co začal) a sebeobranou (když mi Malvína skočí do řeči, prostě ji na to upozorním stejně jako bych upozornila kohokoliv jiného - čili bez dovětku "to se nedělá"). Zatím s tím žádný větší problém nemáme.