MULTICAT: spíš naopak. Králíci a drůběž se u nás zabíjeli a kuchali vždycky, považovala jsem to za normu a později mě nějaká srdceryvná videa z jatek neporazila. Co mi vadí velmi jsou špatné životní podmínky hospodářských zvířat.

Králíka stáhnout a vykuchat umím, se zabitím mám problém - vím, že nemám cvik a že by nebylo v jedné vteřině po něm. Useknout hlavu slepici mi nevadí, ta je tak pitomá, že to nerozliší od jiné manipulace - mluví ze mě zkušenost, ne odpor ke slepicím, mám je ráda.

MULTICAT: ryby jsme s tátou kuchali tak od čtyř pěti let, pamatuju se, že jsem se vždycky těšil na ten vzduchovej balonek. Nijak mě to nepoznamenalo, hlavičky panekám netrhám a mraence lupou nepálím.

KOTENCE: Hele na to je malá... jste asi rodina, kde se maso jí, tak ho ona bude jíst taky (děti vezmou jako přirozenost to, co jim předávají rodiče,...to jen tak mimochodem MONI). Ale to spojení, pochopení, že to je zvíře, to může nastat až o mnoho později. Zejména u městských dětí (nevim, jestli máte nějakou možnost demonstrace vzniku "masa"...bylo by to asi nejlepší...když už maso, tak ať si dítě uvědomuje, co za tím je. Né že je to to dobrý růžový jídlo zabalený v plastu, co maj v krámě v chlaďáku...).
Já vyrůstala na venkově, chovala se u nás zvířata - slepice, králíci, ovce...ale zabijačku mi jako malý neukázali, to jen ten nedělní králik v troubě připomínal, proč se tam ta zvířata chovají. Ale jednou jsem to viděla tajně, jak se ten králik klepl, stahoval z kůže, a teprve tehdy mi to zacvaklo do sebe. To už jsem ale chodila na základku.
No, jen že ve 2 letech neočekávej nějaký hluboký pochopení...

KOTENCE: prostě vysvětlím, jak se věci mají. Že někteří lidé maso jedí, jiní ne, že někteří jedí taková zvířata, jiní zase jiná zvířata a že některá se pro maso chovají, jiná se loví. Malá ví, že zvířata nedávají maso, mléko ani vejce dobrovolně a ví, že aby mohli lidé jíst maso, musí zvíře umřít (o smrti jako takové se teprve bavit začínáme). Čirá fakta a ať si to dítě přebere.

Jinak pokud jde o to propojení, tak prostě ukázat na maso a říct "tohle bylo prasátko, tohle bylo kuřátko". Děti nejsou hloupý.

TORUVIEL: Chápu a dokážu se vcítit do situace ženy v domácnosti, ale i do toho muže co přijde z práce a je rád (že je rád), že vidí děti a že s nima může blbnout.
Věř tomu, že pokud bys měla více dětí na starost, tak by tvůj muž sám od sebe tě nenechal "všechno dělat". Možná mu přijde, že zatím relativně vše zvládáš bez ztráty kytičky :-)

KEIKIN: Já taky nemyslím projevit sílu nějakým bouchnutím (ať už reálným, nebo pomyslným). Je to těžko uchopitelné, silou mám na mysli nějakou vnitřní jistotu, prostou strachu. Pomyslné či reálné bouchnutí do stolu má strach v dítěti vyvolat, vnitřní jistota/síla tohle za cíl nemá, ta prostě JE a je to ta hranice pro dítě (při "neuposlechnutí" nenastává trest). Když slyším svého muže, slyším někdy strach, strach z reakce dcery, strach z "neuposlechnutí", málo sebedůvěry, důvěry v to, co říká.
Nevím, jestli je to i tvůj případ, to jen jak to vnímám já u nás. Ale je fakt, že žena, zvlášť pokud je ještě doma s dětmi na mateřské, potřebuje večer už trochu polevit, a když vidí, jak tatínek je "ten hodný" a nepomůže moc s ničím, nechá děti řádit, do postele se dostávají o hodinu později a tím se pro ženu oddaluje odpočinek, tak má nutkání zasáhnout a udělat to po "jejím", tedy efektivněji a rychleji, a to ji prostě vysiluje, protože měla za to, že když přijde muž, může už trochu zvolnit, ale ono přitom ne, protože s mužem jsou děti ještě víc rozjívené, protože přece "hodnej tatínek" to dovolí. Ono je něco jiného nechat děti řádit celý den, a jen večer. Pár hodin večer je možná zábava, ale celý den/celé dny to už zábava být přestává. Tak je imho přirozené, že si v tom žena musí najít pevnější řád, a bylo by fajn, kdyby ji muž podpořil, a ne že po jeho příchodu nastává anarchie :-))