KEIKIN: Já taky nemyslím projevit sílu nějakým bouchnutím (ať už reálným, nebo pomyslným). Je to těžko uchopitelné, silou mám na mysli nějakou vnitřní jistotu, prostou strachu. Pomyslné či reálné bouchnutí do stolu má strach v dítěti vyvolat, vnitřní jistota/síla tohle za cíl nemá, ta prostě JE a je to ta hranice pro dítě (při "neuposlechnutí" nenastává trest). Když slyším svého muže, slyším někdy strach, strach z reakce dcery, strach z "neuposlechnutí", málo sebedůvěry, důvěry v to, co říká.
Nevím, jestli je to i tvůj případ, to jen jak to vnímám já u nás. Ale je fakt, že žena, zvlášť pokud je ještě doma s dětmi na mateřské, potřebuje večer už trochu polevit, a když vidí, jak tatínek je "ten hodný" a nepomůže moc s ničím, nechá děti řádit, do postele se dostávají o hodinu později a tím se pro ženu oddaluje odpočinek, tak má nutkání zasáhnout a udělat to po "jejím", tedy efektivněji a rychleji, a to ji prostě vysiluje, protože měla za to, že když přijde muž, může už trochu zvolnit, ale ono přitom ne, protože s mužem jsou děti ještě víc rozjívené, protože přece "hodnej tatínek" to dovolí. Ono je něco jiného nechat děti řádit celý den, a jen večer. Pár hodin večer je možná zábava, ale celý den/celé dny to už zábava být přestává. Tak je imho přirozené, že si v tom žena musí najít pevnější řád, a bylo by fajn, kdyby ji muž podpořil, a ne že po jeho příchodu nastává anarchie :-))

A možná to zní, že svýho muže drbu, ale není to tak, prostě jen pojmenovávám jeho kiksy, a stejně tak znám i svoje kiksy. Ocenila bych sice, abych nemusela být ta "silná" u nás já, ale časem se to zlepšuje. Všímám si, že on postupně tu svou sílu nachází, a děje se tak, když já jeho výchovu podpořím, ne když ho společně s dcerou zdrbneme,...to je mimochodem věc, kterou naprosto nesnáším, viděla jsem to mnohokrát u nás doma, a ne...Muž a žena, matka a otec se mají podpořit, ne ve skrytu s dítětem pomlouvat jeden druhého a tím si řešit nějaké vztahové problémy, které by si měli řešit mezi sebou a netahat do toho dítě.

INUSHKA: U nás je to tak, že můj muž je ve vztahu k dceři spíš takovej "měkčí", já jsem důsledná v tom co řeknu, na čem se domluvíme. Uvítala bych, kdyby by víc "chlap", ale prostě není no. On když po dceři něco žádá, tak takovým tónem, jakoby se jí bál, no a ona samozřejmě začne vysírat (neboli "zlobit") protože ji baví ten pocit moci nad otcem. Nevím co s tím dělat, on vyrůstal v prostředí s dominantní matkou, je to tak vlastně i když jsme u jeho rodičů, on se neumí postavit své matce, neumí říct jasně bude to tak a tak (ale snaží se, nicméně opět ne moc přesvědčivě, buď moc jemně odmítá, nebo pak rovnou vybuchne...chtělo by to něco mezi, jasné, asertivní odmítnutí...to musím pak udělat až já - stejně jako doma). Ocenila bych, kdyby byl vnitřně silnější, občas mám pocit, že já jsem ta zlá, ale teď už vlastně ani ne, nějak se mi podařilo to vychytat a být jednak důsledná, ale jednak naslouchající, takže vidím, že i když u mě žádné dceřino "vysírání" nehrozí, přesto jde dcera s problémem radši za mnou, protože ví, že její pocity pojmenuju, uznám a nebudu se snažit ji měnit, jen pochopit (např. nesnáší, když jí muž říká "to přejde" , čímž on mimochodem vyjadřuje strach z jejích pocitů, říká tím, že se těší, až přestane řvát, až to přejde, nepřijme její pocity a tím to nakonec zhorší, ona se rozeřve víc a odhání ho).
Jinak tím, jak je muž "měkčí", jsem byla občas dohnaná k tomu být i autoritářská (když jsem to ještě neměla moc vychytané), ale autoritářský přístup se mi u dcery vůbec neosvědčil, jednak mi to nepřijde moc dospělé, jednak to moc nefunguje (nebo funguje, ale ne v klidu a ne s porozuměním toho, co po ní chci), jednak to moc nevylepšuje náš vztah, a dítě je pak rázem vzdorovité a už se vůbec nepodobá téfajn holce, se kterou se dá v pohodě domluvit. Občas mi to tím směrem ujíždí, ale teď jsem se co se "výchovy" týká našla a mám v tom jasno a najednou je ta holka naprosto pohodová. Všechno je to o tom vztahu, nikdy to není "jen to dítě".

INUSHKA: Podle mě je dobré, když je přístup muže a ženy jiný, ale ten mužský nemusí být nutně nerespektující. Např. jedna známá po svém muži chtěla, aby svůj jazyk, stejně jako ona, maximálně přizpůsoboval, adaptoval na jazyk a myšlení dítěte. Což mi přišlo jako buzerace, a taky škoda pro dítě, které by jinak mělo šanci na více porozumění jazyku mámy a na straně druhé více nároku a rozvoje u táty.

U nás nejsou rozdíly mezi námi ohledně respektující/nerespektující nějak velké, ale jsou. Já jsem na této škále spíše nerespektující, resp. ne vždy respektující. Jsem důslednější, rozhodnější, jsem méně trpělivý, mám jasnější představu co od rodiny a dětí chci, spíše mě děti poslechnou, spoléhá se na mě s "černou prací." Žena je více respektující.

Žena mě nikterak ohledně mého přístupu nenapomíná. \předpokládám, že spoléhá na mou sebereflexi. Mám-li konflikt s dětmi, většinou o tom s manželkou zpětně mluvím, jak mě to štve, jak jsem to měl řešit jinak.
Jsem to spíše já, kdo leccos vytkne... např. když se mi zdá, že žena nejasně, pro děti nečitelně dává najevo, že se jí něco líbí/nelíbí, když se vlastně zlobí, ale dává to najevo tak v položertu...

Moje výchova JE jiná, nemůžu za to, děti se mnou mají jinou zkušenost než se svou mámou, přijde mi to dobré a je to součást mé otcovské identity. Už jenom tím, že jsem fyzicky silnější, tak děti (zvláště jsou-li starší) více nosím, více vyhazuju do vzduchu, častěji vyrážím s nmi ven, na větší výlety, neřeším kočárky. Vůbec spoustu věcí neřeším: náhradní oblečení, svačiny na ven.. a nepovažuji to za horší péči, spíše jinou.

Svoji roli tedy také vidím v hledání a ukazování směru v životě rodiny, zavádění rituálů, převzetí zodpovědnosti za důležitá rozhodnutí, již zmíněné odvádění černé práce..., ale není to jen o "akci", ale o sebevýchově, o "přítomnosti" v rodině...

Tvé nové poznání je mi sympatické. Předpokládám, že základem veškeré respektující výchovy je respekt k svému partnerovi, respekt k jeho jedinečnosti.
Kdyby ode mě moje žena nic moc neočekávala, nepotřebovala mě, zpochybňovala mě... budu doma co do přínosu poloviční.

V návaznosti na diskusi v Pokročilých manželkách a zejména na tento svůj příspěvek bych tu ráda nadhodila téma mateřské a otcovské role ve vztahu k respektující výchově.

U nás se o ten respektující přístup snažím hlavně já, já jsem ta, kdo o tom hodně čte, přemýšlí, diskutuje, plánuje... Muž bere výchovu spíš intuitivně, tak jak je sám zvyklý od svých rodičů. Nějakými základy jsem ho teda indoktrinovala a když dělá něco, co se mi vyloženě nelíbí, tak mu to řeknu (třeba když používá fráze o hodných holčičkách nebo po Malvíně chce, aby "poslouchala a nezlobila"). Ale obecně je trochu direktivnější, důslednější, víc si trvá na svém i za cenu vzteklé scény (pro mě někdy až absurdně), má víc mentorský přístup. A zároveň funguje jako jakási "poslední instance" - když mě Malvína někdy trochu skáče po hlavě, on přijde a zastane se mě - řekne třeba Malvíně, ať se kouká k mámě chovat slušně nebo něco na ten způsob.
Spousta těch jeho zásahů je přísně vzato proti respektujícímu přístupu a já jsem si pořád myslela, že je to špatně, ale teď jsem si v té diskusi uvědomila, že snahou nacpat ho do své představy o rodičovství mu vlastně beru otcovskou roli, že asi není špatně, když coby chlap v rodině v určitých situacích zastupuje ten víc mocenský princip.
Jak se na to díváte? Jsou nebo měly by podle vás být nějaké rozdíly v přístupu/roli matky a otce v tomto výchovném stylu? Jaké?

ANNAWA: Tonda ve školce dostal bramboru, ale měl z ní hroznou radost, musela jsem mu jí uvařit a slavnostně snědl s kečupem, zatímco sladkosti ještě máme.:)

INUSHKA: Kluci to "zlobení" donesli ze školky. A když se ptám, jak se pozná, když někdo zlobí, tak říkají: "nooo, když třeba běhá..." Dost mě to štve. A taky mi docela vadí, jak se ve školce přistupuje k dětské přirozenosti - běhat a křičet (myslím hlasitěji mluvit, výskat apod., nemyslím řvaní nebo vřískání). Když kluky vyzvednu, jsou jak nadupaní závodní koně, začnou běhat dokolečka, šplhat na plot, minule lítali ještě hodinu kolem školky, byli totálně nevybití. Chápu, že děti nemohou ve školce běhat, taky jim to v bytě nedovoluji, ani já ani učitelky nechceme, aby si někde rozrazili hlavu. Ale to neustálé okřikování, ztišování a rovnání do latě je strašně nepřirozené. Copak tam nemohou mít jednu místnost bez nábytku, jen s míči, žíněnkami, polštáři, kde by děti mohly řádit? Mohly tam házet, dělat kotrmelce, běhat, třeba se tam i servat... Tuhle jsem koukala na zprávy a říkali, že děti mají ve školce málo pohybu a že by se to mělo řešit. A jako příklad řešení ukazovali, jak učitelka s dětmi chodí dokola v kroužku za ruce. Však ty děti by se samy hýbaly, kdyby směly, ale nesmí. A protože nesmí, mají málo pohybu a je potřeba to řešit organizovaným chozením dokola, aby děti získaly správné pohybové návyky... Na hlavu...