LYDI: A víš proč? Možná je to nějaký nezpracovaný téma, který ti mateřstvím vyplulo na povrch... Ale většinou tak nějak člověk tuší, čím to je, odkud to proudí (pokud to ještě není teda zakopaný hluboko v podvědomí).
Jinak já mám téma studu dost "načatý", v dětství problémy s otcem, on bohužel neuměl s dětmi vůbec jednat (no, ani s dospělými), v tom sensitivním období, kdy dítě řeší stud atd., se mi prostě vysmíval všem mým nápadům (to dělá doteď, je prostě takovej), což prostě zřejmě vytvořilo takovej feeling, že nikdy nejsem dost dobrá, vše co vytvořím, je k smíchu atd. (zvlášť když otec je pro dceru ten první "svět"). K tomu prostě matka s ultra nízkým sebevědomím, která do sebe taky nechala otce "kopat", et voila, mám zaměstnání na celej život, jak se s tímto vypořádat :-) Teď už jim to ani nezazlívám, to proběhlo v pubertě, ale zpracováno ještě zdaleka nemám. Zajímavý je, že já se s dítětem cítím spíš sebejistější, bez dcery jsem zas jak to vysmívané dítě. Občas se bojím, jestli ji nepoužívám jako štít, a nevím, proč jsem s ní vlastně tak sebejistá...