1TERESKARASTY1: Asi je to v těch odkazovaných článcích lépe a podrobněji... Ale za mě, prostě jednak přehnané chválení za každé "uprdnutí" není moc dobré (pochvala zevšední, nebo si na ni dítě zvykne) - to je asi často případ těch našich babiček, a taky je chválit a "chválit". Je rozdíl, když člověk dítěti na každý donesený obrázek řekne nepřítomně "hmm seš šikulka", než když třeba opravdu ocení tu snahu, opravdu si ten obrázek prohlédne a něco z něj vypíchne, co se mu zejména líbí (nebo lze ocenit třeba zaujetí, s jakým dítě obraz tvořilo, atd., ale něco konkrétního). Prostě nenálepkovat. Protože co je to ten "šikulka"...
Ale ono je to stejné i s negativním hodnocením, můžeme se zaseknout na tom, že dítě je nešika, že zase něco provedlo...jako minule...atd., prostě se to s tím dítětem už pak vleče, my to od něj taky tak trochu i očekáváme, a dítě nám rádo tohle očekávání splní, protože si nevěří, nebo je naštvané,...viz třeba sebenaplňující proroctví...
Ono v tom chválení i kárání je takový skrytý strach. V přílišném chválení je strach z toho, že dítě se nebude chovat dle očekávání a tak radši co nejvíc chvalme, aby bylo motivováno se chovat dobře, tak jak chceme my, společnost... Já třeba věřím, že dítě samo dobře ví, co chce, ví, že chce být samostatné, ví, co ho baví a automaticky se tomu věnuje. Není třeba žádná motivace z vnějšku. Pamatuju si dobře na jeden moment, kdy dcera se zaujetím dělala nějaký úkol u prarodičů, a nakonec, když ho úspěšně dodělala a měla radost, tak tchán prohlásil "no vidíš, a teď bys vě škole dostala jedničku!" Dítě koukalo jakože cože to děda povídá, v ten moment ona vůbec nehledala žádnou pochvalu, prostě měla radost a na nikoho se neohlížela.
Můžeme samozřejmě projevit přirozené emoce, když se nám něco líbí, zaujme nás nějaká tvorba dítěte, ale pak je zas na místě to projevit tak nějak konkrétněji. Můžeme říct, že to byla třeba zábava hrát tuhle hru. A tak dál...
Ono je pak zajímavý to řešit třeba až v dospělosti, když člověk přechválený vlastně zjišťuje, že to, co celý život dělal, ho vlastně vůbec nezajímalo, jen se chtěl zalíbit blízkým a toužil po přijetí a ocenění...témata vnitřní motivace a další související jsou mi dost blízká...