• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    Tato diskuze se zaobírá zejména tzv. Nevýchovou a učením Naomi Aldort. Jakou výchovu doma upřednostňujete a proč? Praktikujete ve své rodině tyto "alternativní" směry výchovy? Opravdu fungují? Otázky, rady a pomoc ohledně (ne)výchovy vítány.
    rozbalit záhlaví
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    INUSHKA: U té citované věty, ona tam píše, že dítěti je třeba naznačit konsekvence, jaké jeho chování má a bude mít ve společnosti, ale na tu lásku to vliv mít nebude. Máš dítě méně ráda, když tě bije? Když chce skočit z okna? Když bere drogy? Nemáš... Samozřejmě že tě to pocitově zraňuje, ale ta bezpodmínečná láska, to je něco co je ještě dál za tím, než jsou běžné každodenní pocity, je tam někde vzadu stále...
    A už fakt končim! :D
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    INUSHKA: Mně to v rozporu nepřijde, ale nechce se mi teď se rozepisovat, anžto za chvíli odjíždíme :-) Ánebo jen krátce - bezpodmínečné lásky k druhým není schopen ten, kdo ji necítí sám k sobě.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    TORUVIEL:
    SANCHA: Tohle psala stejná osoba? Mně to přijde navzájem docela v rozporu.

    A teda věta "Ať řekneš, uděláš nebo si myslíš cokoliv, nemám žádné výhrady" mi připadá hluboko za hranicí čehokoliv, co bych nazvala láskou. To už není bezpodmínečná láska, ale lhostejnost.
    Bráno důsledně by to snad mělo znamenat, že nemám mít výhrady, když mě dítě bije? Když se chystá skočit z okna?
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    SANCHA: Jojo, spokojená matka = spokojené dítě (zvlášť tedy dcery to potřebujou vidět si myslím - ze svý zkušenosti se svou mamkou, která se "obětovala" pro rodinu). Já jsem naštěstí dost "sobec" na to, abych se neodbývala, ale taky stále hledám tu rovnováhu, protože z rodiny to nemám zažité. Tak holt to je můj úkol, tu rovnováhu najít. Mně to připadá samozřejmé, že se neodbývám, že realizuju svoje sny, plním si základní potřeby i ty méně základní. Myslím, že to dítě to taky naučí prostě respektovat ty moje potřeby (co mu zbývá, žejo :-), a bude brát za samozřejmé v dospělosti, že s dítětem život jaksi nekončí. A tak dál... :-)
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    SANCHA: no právě. Jak to udělat....ono totiž kolikrát stačí jednou zařvat a je klid :-)) A otázka je, co je horší, jestli s tím vnitřně bojovat nebo to nechat plynout....
    KEIKIN
    KEIKIN --- ---
    SANCHA: To je odvěký boj s emocema. Máš dusit v sobě ty emoce kvůli tomu, abys někřikla na dítě ? Nezanechá to pak v tobě následky. Neměla bys křičet na děti, na manžela atd atd, ale když je člověk emoční typ, jak z toho ven ?
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    Základní potřeba vašeho dítěte - znáte ji?
    http://petrahanelova.cz/zakladni-potreba-ditete/
    MULTICAT
    MULTICAT --- ---
    SOLEI: ja se to teda snažím moc nerozpitvavat, moc mu tu hlavu nenafukovat... a taky občas řeknu, že je hodný, samozřejmě, je to prostě v nás, ale snažím se to nepoužívat pořád. spíš se snažím nad věcmi přemýšlet a tím být opravdu "přítomna" - to se také dnes hodně používá, vím.
    Někdy mám totiž pocit, kdyz poslouchám okolo sebe, že se na děti mluví jak na zvířata, psy a je to docela strašidelné...
    SOLEI
    SOLEI --- ---
    Jasně, jsi hodný je nic neříkající, ale nemyslím si, že je něco špatného na tom to občas říct jsi sikula nebo jsi hodny, za chvíli budou mít všichni z těchto slov strach. Děti nejsou blbe, ne vždy je nutné situaci rozebírat celou větou "děkuji ti, že jsi pro mne nasbíral borůvky, mám radost" někdy určitě to " je dekuju, jsi hodny" musí určitě stačit, protože děcko si tu omáčku okolo - mám radost že jsi mi natrhal borůvky - domyslí . Zrovna dneska, moje dvouleté dítko sedělo pod borůvkový keřem oba jsme sbírali borůvky a já mu občas do pusy něco dosypavala, a najednou jsem dostala pár kuliček i já, jsem moc ráda a věřím že poznal moji radost a bylo mu putna že jsem nevedla ctvrthodinovy filozofický projev.
    MULTICAT
    MULTICAT --- ---
    KOTENCE:
    SANCHA: ja taky dekuju a nekdy mam pocit, ze to prehanim, ze mu furt jenom dekuju :)
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    SANCHA: jo, to jsem chtela napsat. Ze "spravne" provedenej ukon zalezi na zameru a ten muze mit dite jinej, nez rodic.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    NOFNAK: mluvím o sobě, např že mám z něčeho radost. nemluvim o něm, nehidnotim ho a už vůbec ne takovým tim stylem "protože se nepocuravas tak tě máme rádi jsi naše šikovná holčička"

    neříkám že "mi dělá radost" nebo "zlobu" (zlobí)

    komentují jeho vlastní stav - co cítí ono - a informují co já. raduju se společně.
    snad je to pochopitelné. dítě je malé.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    NOFNAK: Bylo tady k tomu už nakecáno docela dost :-) Třeba: http://www.svobodauceni.cz/clanek/odmeny-a-chvaleni
    NOFNAK
    NOFNAK --- ---
    KOTENCE:
    MULTICAT: Děkuji za odpovědi. Tedy myslíte, že chválení je spíše ku škodě než k užitku? Nemělo by dítě (koneckonců stejně jako dospělý) by mělo mít zpětnou vazbu.
    Neberto to prosím jako snahu vyvolat nějaký spor. Spíš se v tom zkouším zorientovat.
    MULTICAT
    MULTICAT --- ---
    NOFNAK: já třeba teď - syn 21mesicu, posadim ho na nočník, on se vyčůrá. řeknu povzbudivým hlasem: vycural ses, ukážu mu to a on má radost sám od sebe. I bez toho, abych řekla, že je šikula a od té doby sám ukazuje na nočník. Ne zatím 100%, ale i tak je myslím motivován sám sebou, svým úspěchem...
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    NOFNAK: ja treba dekuju, kdyz o neco zadam a dite mi vyhovi (uklízení napriklad). Jinak je to asi o tom, ze diteti je putna, ze jsi spokojena a povazujes jeho vytvor/vykon ta dobrej/spatnej. Bavime se o snaze nenicit vnitrni motivaci, nenahrazovat ji vnejsi motivaci jako je chvala nebo trest.
    NOFNAK
    NOFNAK --- ---
    SANCHA: A jak dáš dítěti najevo, že něco provedlo dobře, nebo že jsi spokojena s jeho výkonem/výtvorem?
    NOFNAK
    NOFNAK --- ---
    YMLADRIS: Co myslíš tím "šikulkováním"?
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    1TERESKARASTY1: Asi je to v těch odkazovaných článcích lépe a podrobněji... Ale za mě, prostě jednak přehnané chválení za každé "uprdnutí" není moc dobré (pochvala zevšední, nebo si na ni dítě zvykne) - to je asi často případ těch našich babiček, a taky je chválit a "chválit". Je rozdíl, když člověk dítěti na každý donesený obrázek řekne nepřítomně "hmm seš šikulka", než když třeba opravdu ocení tu snahu, opravdu si ten obrázek prohlédne a něco z něj vypíchne, co se mu zejména líbí (nebo lze ocenit třeba zaujetí, s jakým dítě obraz tvořilo, atd., ale něco konkrétního). Prostě nenálepkovat. Protože co je to ten "šikulka"...
    Ale ono je to stejné i s negativním hodnocením, můžeme se zaseknout na tom, že dítě je nešika, že zase něco provedlo...jako minule...atd., prostě se to s tím dítětem už pak vleče, my to od něj taky tak trochu i očekáváme, a dítě nám rádo tohle očekávání splní, protože si nevěří, nebo je naštvané,...viz třeba sebenaplňující proroctví...
    Ono v tom chválení i kárání je takový skrytý strach. V přílišném chválení je strach z toho, že dítě se nebude chovat dle očekávání a tak radši co nejvíc chvalme, aby bylo motivováno se chovat dobře, tak jak chceme my, společnost... Já třeba věřím, že dítě samo dobře ví, co chce, ví, že chce být samostatné, ví, co ho baví a automaticky se tomu věnuje. Není třeba žádná motivace z vnějšku. Pamatuju si dobře na jeden moment, kdy dcera se zaujetím dělala nějaký úkol u prarodičů, a nakonec, když ho úspěšně dodělala a měla radost, tak tchán prohlásil "no vidíš, a teď bys vě škole dostala jedničku!" Dítě koukalo jakože cože to děda povídá, v ten moment ona vůbec nehledala žádnou pochvalu, prostě měla radost a na nikoho se neohlížela.
    Můžeme samozřejmě projevit přirozené emoce, když se nám něco líbí, zaujme nás nějaká tvorba dítěte, ale pak je zas na místě to projevit tak nějak konkrétněji. Můžeme říct, že to byla třeba zábava hrát tuhle hru. A tak dál...
    Ono je pak zajímavý to řešit třeba až v dospělosti, když člověk přechválený vlastně zjišťuje, že to, co celý život dělal, ho vlastně vůbec nezajímalo, jen se chtěl zalíbit blízkým a toužil po přijetí a ocenění...témata vnitřní motivace a další související jsou mi dost blízká...
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    1TERESKARASTY1: Pochvaly tohoto "nálepkovacího" typu, kdy se nehodnotí výkon nebo úspěch dítěte, ale jeho osobnost ("ten obrázek se ti povedl" vs. "jsi šikulka") výrazně ovlivňují sebeobraz a sebehodotu dítěte a snižují vnitřní motivaci.

    Podrobněji a odborněji třeba zde: http://www.svobodauceni.cz/clanek/odmeny-a-chvaleni

    Nebo zkus filtrovat, řešilo se to tu mockrát.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam