Nevím, jestli se to tu ujme, ale zkusím - Juraj Barbarič, můj oblíbený učitel, psychoterapeut, a poněkud kontroverzní osoba, sepsal svůj názor na to, co se nemá říkat dětem. Navazuje to na jjný článek a jiné jeho úvahy, takže je to trochu osekané a možná jeho způsob vyjadřování nebude úplně srozumitelný, ale jádro snad ano.
Napadalo mě u toho, že by stálo ještě doplnit, jak/co teda říkat, aby to bylo lépe, nicméně, článek se jmenuje "Co neříkat", to splňuje.
"Několik lidí zareagovalo na ten článek, CO SE NEMÁ ŘÍKAT DĚTEM, který nebyl můj, ale připadal mi fakt dost dobrý a na který se podívalo kolem 1 600 lidí. Přidal jsem k tomu, kromě toho, že mi ten článek připadal docela dobrý, pár slov o tom, že to ani zdaleka není všechno. Následovalo pár žádostí, abych napsal něco o tom, co tam chybí. Slíbil jsem, že napíši a tak tedy píši.
Pokud jste si přečetli můj článek o Racionalitě a emocionalitě, tak snad chápete, že je mnohem podstatnější, jaké emoce v rodině proudí ve spodních proudech, než to, co se říká.
Nicméně, někdy to, co se říká, je v souladu – konstruktivně nebo destruktivně – s tím, co proudí ve spodních – emocionálních – proudech. Je to nesmírně komplikované a komplexní a vydalo by to opět na knížku, kdybych se měl pokusit to téma pokrýt alespoň z části celé té složitosti.
Jako na nic, co se týká mezilidských vztahů, tak ani na výchovu neexistuje žádná kuchařka. Jako na nic, co se týká mezilidských vztahů, neexistuje žádný obecný návod. Mezilidské vztahy jsou, právě proto, že jsou primárně určované emocemi, docela dost něco jiného, jako když si koupíte novou televizi a naučíte se ji ovládat podle návodu na použití.
Lidé volají po „návodech na použití“, po kuchařkách, pro nejrůznější mezilidské situace a v tomto případě pro dobrou či správnou výchovu. Na jedné straně je to pochopitelné, protože pokud by takové návody existovaly a opravdu FUNGOVALY, vesmír mezilidských vztahů by se tím značně zjednodušil. Pokusů takové návody vytvořit – ať už z poctivé motivace pomoci, nebo z ryze komerční vypočítavosti - bylo v historii stovky, ne-li tisíce. A pokud by jenom jeden z nich doopravdy fungoval všeobecně, tak bychom dnes žili v úplně jiném světě.
Tvrdím, že nelze a nikdy nebude možné – tedy pokud budeme tvorové z masa, kostí a krve a ne třeba napůl nebo ještě z větší části kybernetická stvoření, jako třeba Borgové – napsat všeobecně platný návod (v podstatě počítačový program) – v tomto případě - na správnou či zdravou výchovu. A současně budu níže tvrdit dvě věci, o kterých se domnívám, že se „nesmí“ dělat/říkat všeobecně. Jsem si vědom jistého rozporu v logice věci, ten ale tady opravdu nejde vysvětlit (něco lze říci všeobecně a něco nikoli, hm).
Uvedu příběh.
Před několika lety jsem seděl v létě na zahrádce jedné hospody v Brně, u které je také tenisový oddíl a několik tenisových kurtů. Byl weekend a zrovna tam probíhal nějaký dorostenecký tenisový turnaj. U stolu za mnou seděl nějaký otec se svou dcerou a pravil: „Kupuji Ti to nejkvalitnější tenisové vybavení, rakety, obuv. Zaplatil jsem Ti toho nejlepšího trenéra, co tady je. Zařídil jsem Ti věci ve škole. Vozím Tě denně na tréninky, tam a zpátky. A Ty nejsi schopna vyhrát jediný, ani tak snadný zápas…! A to nebylas ani schopna za posledního půlroku zhubnout ani kilo…! “ A ta asi dvanáctiletá holka jenom tiše seděla a tiše brečela.
A ve mně kypěla žluč a adrenalin mi stříkal ušima. Asi kdybych byl impulsivnější, než jsem, tak se zvednu a tomu pantátovi vyliju na hlavu ten půllitr piva, co jsem měl před sebou.
Je to příklad jedné z nejhorších věcí, kterou, v tomto případě, svým dětem můžete dělat (ale také jiným lidem).
Tento příklad je poměrně masivní, opravdu velmi silný. Existuje už málo silnějších. Z těch silnějších je to třeba:
„Tvoje narození mi zničilo život.“
„Kvůli Tobě jsem nemohl/a jít na vysokou.“
„Kvůli Tobě jsem nemocný/nemocná.“
„Jsi tak hrozný/hrozná, že se kvůli Tobě snad zabiju.“ (a znám příběhy, kdy rodič fakt vytáhl kuchyňský nůž a řízl se …)
Záměrně jsem začal takto extrémními příklady, které se ale dějí častěji, než si umíte představit.
Existují ale mnohem méně výrazné a možná i o to nebezpečnější:
„Když si neuklidíš v pokojíčku, bude mi z toho strašně smutno.“
„Ty mne nemáš rád/ráda … (když nosíš tak špatné známky ze školy)“
„Myslel/a jsem si, že jsi šikovnější.“
„Myslel/a jsem, že Ti na mne záleží více.“
„Podívej se tam na Elišku od sousedů, jak je poslušná a hodná.“
„Nic nevydržíš….“
„Nebreč, kdo to má furt poslouchat.“
„Z Tebe nic dobrého nevyroste.“
„Musím všechno dělat za Tebe.“
„Zase jsi neumyl/a nádobí, vůbec nemyslíš na mne, jak jsem unavený/unavená.“
„Zamysli se nad tím, co by na to řekla máma … (řekl táta, sousedi, paní učitelka, kamarádka Eliška….).“
„Tohle se přece nedělá…“
„Žádné slušně dítě svým rodičům (babičce, učiteli …) neodmlouvá.“
„Ach jo, už zase …“
To jsou příklady, které mne teď napadly. Asi by mne napadly i další, kdybych si dal třeba ještě čas na přemýšlení, ale snad to jako podstatné ukázky stačí.
Víte, nebo možná nevíte, že zatím se ve „výchově“ velmi dominantně objevují tyto způsoby komunikace … řekněme u dětí, které již dobře mluví a rozumí slovům (podobné věci jde dělat i neverbálně, ale o tom třeba zase někdy jindy).
Předpokládám, že když jste tohle dočetli až sem, tak vás napadne, jak se tady tomu říká, tedy pokud vůbec o těchto formách komunikace přemýšlíte a pokud jste nepřemýšleli, budu považovat za jistý úspěch, když nyní začnete.
Toto téma vždy vnesu do každého mého semináře o komunikaci. Nejsilnější zkušenost mám z jednoho semináře, kde mezi ostatními seděl muž, kterému bylo kolem šedesáti let a který se ke konci mého výkladu rozbrečel a řekl: „My jsme naše děti vychovávali přesně takto.“ Nicméně, ten muž se rozbrečel po dalším mém dovysvětlení, o co vlastně jde.
Všechny uvedené příklady (a je jich mnohem víc) patří do „kategorie“, které se říká CITOVÉ VYDÍRÁNÍ. Citové vydírání je způsob manipulace dítěte (ale i jiného člověka), cílem které je dosáhnout, aby se dítě chovalo, jak chci, aby se chovalo tím, že v něm SPUSTÍM POCITY VINY! Pokud ve výchově převažují tyto formy komunikace, doslova a do písmene oberete dítě o jeho identitu. Povede to k tomu, že se – i v dospělosti – bude snažit chovat tak, aby vyhovělo dle možnosti absolutně tomu, co si přejí jiní lidé, jenom proto, aby si takový člověk připadal hodnotný. Takový člověk hledá svou vlastní hodnotu pouze v tom, že vyhoví ostatním a neustále potlačuje svoje vlastní potřeby. Dělá vše proto, aby neměl/a pocity viny. (ANO, JSEM SI VĚDOMÝ TOHO, že zjednodušuji, ale tady to prostě jinak nejde a zas to opravdu není tak moc vzdálené od toho, jak to v takzvané realitě funguje.)
K tomu jedna další historka:
Jednou za mnou přišel jeden mladý muž s tím, že jeho žena se chce s ním rozvést, ale on nechce a moc nechápal, co se děje. Po docela krátkém rozhovoru se ukázalo následující. Ten mladý muž se prostě oženil a nastěhoval se svou manželkou do jejich nového bytu. Několik málo dní poté u nich doma zazvonil telefon. Na druhém konci drátu byla máma tohoto mladého muže, v té době už vdova, a pravila: „Pepo, uvařila jsem Ti dnes ten guláš, co máš tak rád, přijď ke mne na večeři.“ To Pepa ještě docela ustál a řekl, že bude večeřet se svoji manželkou. Maminka na to trochu přitvrdila slovy: „Ale mne se po Tobě stýská.“ To ještě Pepa celkem dobře ustál slovy: „Mami, já se za Tebou stavím třeba zítra …“, na což máma vytáhla nejtěžší kalibr a řekla: „To jsem teda vychovala nevděčného syna!“ a zavěsila. To už Pepa nedal, vzal si kabát a šel za mámou. A tento scénář se opakoval řekněme půl roku, po kterém si Pepa doma v kuchyni na stole našel žádost o rozvod. Pepa prostě nevydržel pocity viny, které v něm jeho máma vyvolávala a dával jí přednost před svým manželstvím, aby ty pocity viny nemusel prožívat. K jiným okolnostem byl slepý. (V tomto případě, tím, že Pepa přišel, se v psychoterapii povedlo jeho zranitelnost, pramenící z toho, jak s ním zacházela jeho máma, „opravit“…., součástí toho bylo také pár párových sezení s jeho manželkou, která poté, co pochopila souvislosti, žádost o rozvod stáhla… je to velmi zkráceně řečeno, Pepa opravdu patřil mezi lidi, kteří hrubě potlačovali své vlastní já, a co hůř, své vlastní já původně ani neznal …)
Závěrem.
V naší – židovsko-křesťanské kultuře – jsou formy komunikace, které jsou citovým vydíráním, považovány za zcela „normální“. Většina lidí tyto formy komunikace v různých kontextech používá a vůbec nevědí, že je to něco hrubě destruktivního. Je to něco úplně automatického.
Pocity viny nejsou žádnou „normální“ emocí, která je primárně, třeba už i na biologické úrovni vlastní lidským bytostem (na rozdíl od libosti různého druhu, fyzické bolesti, strachu, potřeby bezpečí, akceptace a podobně). Pocity viny jsou uměle vyrobenou emocí, skrze kterou bylo a je možné dobře manipulovat široké masy. Jsou velmi sofistikovaným dílem mocenských záměrů židovsko-křesťanských církví a tak sahají několik sto let do minulosti. VINA je ryze kulturní produkt, cíleně a uměle pěstovaná, až se stala něčím, co je v naší kultuře považováno za normální. Komunikační vzorce citového vydírání se předávají z generace na generaci. A tak se staly tak „normálními“, že lidé alespoň ty jemné a málo výrazné projevy citového vydírání neumí vůbec rozpoznat jako něco škodlivého. Jakmile řeknete, že nemáte pocity viny, tak jste – v dnešním slovníku – asociální psychopat.
Pocity viny vám říkají, že jste špatný, špatná …narušený, narušená, protože se chováte způsoby, které jiným lidem ubližují, pokud berete ohled na své vlastní Já. Ano, samozřejmě je to spektrum chování a prožívání od toho, že absolutně neumíte mít pocit vlastní hodnoty, pokud na každém kroku nevyhovujete svým chováním svému okolí až po celkem snesitelný prožitek typu, ok, teď jsem něco udělal podle sebe, nikomu jsem až tak moc neublížil, není to tak hrozné. Příště to zas udělám trochu jinak. Citové vydírání a pocity viny jsou jedním z nejhorších, nejvíce destruktivních a nejvíce ohrožujících fenoménů naší kultury a způsoby zacházení s mezilidskými vztahy. Jsou až tak nebezpečné, že pravděpodobně jsou jedním z psychologických faktorů, které se podílejí na vzniku mnoha psychosomatických onemocnění, až po rakovinu.
A ještě dvě osobní poznámky.
První – i když jsem ve svém osobním zrání myslím docela daleko, za uplynulých pět let (ne v jednom kuse, ale v jistých konkrétních situacích) jsem se i já, asi podobně automaticky, jak se stává jiným lidem, uchýlil v některých pro mne důležitých vztazích, k citovému vydírání. Navzdory tomu, že racionálně dobře vím, že je to špatně, velmi velmi špatně! Bylo to pokaždé tehdy, kdy jsem já trpěl, až už z jakéhokoli důvodu, velkou psychickou bolestí a šel jsem po tom, aby někteří lidé kolem mne dělali to, co jsem potřeboval já. Nezaplatitelná zkušenost, která mne snad zase o kousek posunula v tom, abych se k citovému vydírání opravdu neuchyloval. S tím souvisí jakási schopnost pracovat s vlastní bolestí SÁM. Nebo si případně vyžádat pomoc bez toho, že by ta žádost obsahovala citové vydírání.
Druhá – když třeba na nějakých seminářích diskutujeme toto téma, o sobě říkám, že já pocity viny neprožívám. První reakce bývá, že mi to lidé nevěří a pak další reakce je, že prostě musím být hajzl, tedy v nějaké podobě asociální psychopat. A já se pak ptám – JAKÁ JE ALTERNATIVA K POCITŮM VINY? Obvykle to z publika nepřijde … Nuže, alternativa je LÍTOST. Skutečnost, že „umím“ prožívat LÍTOST, znamená, že nejsem bezcitný hajzl. Mezi lítostí a pocity viny je velký rozdíl, který lidé velmi těžko uchopují. Jak jsem již zmínil výše, pocity viny mi říkají, že jsem ten hajzl, který by měl brát větší či absolutní ohledy na to, co ode mne vyžaduje okolí. Lítost mi neříká, že jsem špatný člověk. Mám právo se – samozřejmě v jistých hranicích, které tady opět proto, že to není kníha, nejde definovat – chovat v souladu s mými potřebami, s ohledem na svou identitu, i když to žel třeba někdy někomu ublíží … někdy prostě nejde neublížit, při nejlepší snaze, tedy pokud chci respektovat sám sebe. Ale to už je téma, tímto způsobem formulované, téma pro dospělé lidi a není to tolik téma o výchově … když to řeknu těmito slovy.
Nicméně, opravdu zjednodušeně řečeno, cílem zdravé výchovy je, aby se dorůstající dítě naučilo, že má právo na své potřeby, aniž by tím ublížilo někomu jinému, tedy že má právo mít své hranice, a současně se naučit, že rodiče a další lidé mají své hranice, které je potřeba respektovat … je to snad až nadlidský úkol v naší kultuře. Jsou kultury, kde tady s tím tématem nemají žádný problém …"