YMLADRIS: to je presne neco co se mu snazim ukazat, ze muze kricet, plakat, usila jsem mu vztekaci postar ( do ktereho jsem mu ukazalovala, ze muze kopat, busit, kricet), ale nemelo to uspech. Ale nejak ho to nezaujalo, proste kdyz ho neco rozcili nebo rozrusi (napriklad se necekane hlasite zasmeju a on nechape cemu) tak me nebo tatu bouchne/kopne. On je takovy hodne na tu rec, pomaha mu vsechno pojmenovat. Takze se ho snazim nasmerovat k tomu aby umel pojmenovat co se mu deje a tim se s tim lepe vyrovnat, tak aby me nepotreboval vzit kostkou do tvare

DISIMA: nemyslím to tak že dáváš vzor mlátit. ale ptám se, zda je u vás v pořádku ječet křičet bušit plakat zuřit. reaguju na sloveso "nezvládá emoce". děcko nemůže emoce zvládat, může je jen vylivat buď tak že to někoho dalšího poškozuje, nebo nepoškozuje. tj co čekáš že by měl dělat, když jeho frustrace přesáhne hranici

YMLADRIS: jsou dva a čtvrt. chápu tvou otázku, pořád přemýšlím jak ho v tomhle ovlivnujeme. Můj muž je typický klidas a ja jsem v tohle taková víc emotivní a ukacaná, říkám co cítím. Rozhodně se doma nemlátíme ani nijak nehádáme. Ale samozřejmě tohle bylo první co jsem řešíla a probírala to s lidmi v našem okolí

DISIMA: kolik mu je?
jak je u vás v rodině zvykem/vhodné emoce vylivat?

YMLADRIS: co tu píšeš se mi moc líbí. Je to něco, co aktuáně hodně řeším. Můj syn zapadá taky spíš do té druhé skupiny a taky bojuji hodně s jeho agresivitou.
Zatím jsem vypozorovala, že tohle jeho "mlácení" vychází z toho, že v sobě má nějaké emoce co ještě neumí zvládnout. Takže ano, snažím se mu vysvětlit proč by se to nemělo dělat, vždy to má nějaký nsledek, ale ted poslední dobou se snažím soustředit na ty jeho emoce. Můj syn je hodně komunikativní, analytický typ takže ne to jdu ted tak, že snažím mu pomoct pojmenovat to co se v něm ted odehrává a vyjadřít pochopení a mluvit o tom co se stalo i zpětně. Někdy to funguje lépe, někdy je to horší. Dnes mi například vrazil do obličeje s kostkou v ruce, to je pro mě už dost za hranicí a musím to dlouho vydýchavat a ještě ani o tom nejsem schopná moc mluvit, ale zítra se k tomu mám v planu vrátit

Pro připomenutí :-)
I'm Learning How To Drop Everything Else And Just Linger While My Children Play
http://www.scarymommy.com/...ime-with-children-linger/?utm_medium=partner&utm_source=positiveparents

INUSHKA: Tam to pak probíhá jinak, když je přítomná babička a děda, tak si nikdy nehraje sama s otcem, prostě tam bývá hodně lidí, šrumec a žádné soustředěné hraní. Možná je taky problém v tom soustředění, ona je v tu chvíli zcela ponořená do hry a nějaké vyrušení ji prostě rozhodí, a jelikož je dítě, tak to projeví tak, jak umí. Je vlastně fakt, že si někdy hraje i sama takhle a to ji taky nikdo nesmí rušit. Mým záměrem je, aby se naučila to dát najevo nějak slušně, že... Asi se prostě domluvíme, že když si takhle zaujatě hraje, že ji fakt rušit nebudu. Mě taky třeba rozhodí, když mi někdo chodí za zády, když pracuju.

TORUVIEL: Já myslela spíš když by si hrála sama s tátou a ten oběd by jim přišla ohlásit babička místo tebe. Jak by to dopadlo? Vyhnala by babičku stejně jako tebe?

INUSHKA: Hmmm, nevím, my jezdíme k babičkám na návštěvu třeba na víkend, a tam to nikdy takhle neprobíhá, že by si hrála vyloženě jen se samotnou babičkou.

TORUVIEL: Ještě mě napadlo - chová se stejně, když jim dotoho vstoupí někdo jiný než ty? Třeba ta babička? Z toho by se možná dalo odvodit, jestli jde vyloženě o nenasycenost časem s tátou nebo jestli tam hraje roli i nějaká ta žárlivost vůči tvé osobě.

JON: Dceři je 5 a dřív to takhle neměla :-) Když začne hra, nebo společná akce jakéhokoliv druhu, kde jsme všichni spolu, tak nemá problém. Problém nastává jen v popsané situaci, kdy je s otcem (vyloženě jen jeho se to týká, nikoliv babiček apod.), a já jim vstoupím do hry. Tahle situace nastává až tak posledního půl roku.

INUSHKA: jasny, nadsazka, zapomnela jsem dat :)

INUSHKA: jj, stylistika je běsná :-).
No, z mojí zkušenosti to pochopí ti, co chtějí poslouchat a chtějí pochopit.
Mám to s ním asi jako ty - když jsem k němu začala chodit na seminář, neříkal mi vlastně nic pro mě zásadně novýho, pro mě bylo objevný a naprosto zásadní zjištění, že existuje nějaký psychoterapeutický směr, který uvažuje o lídech a problémech podobně jako já. A vůbec jsem nechápala, o čem se s ním moji spolužáci hádají a co řeší, když je to přeci tak zjevný :-). A takový debaty pak probíhaly i s účastníkama našeho výcviku, byť na trochu jiným levelu, ale zase ne o tolik.
Jako, předně - super, že takový debaty vůbec vyvolával, na jiných seminářích se spíš poslouchalo a nerozporovalo, určitě je vždycky o čem diskutovat, ale někdy jsem prostě žasla, jak kolegové uvažují.
A z nějakýho důvodu Juraj na dost lidí působí tak, že se s ním spíš začnou hádat, než by ho pořádně poslouchali a snažili se to nejdřív pochopit, takže o tom, že je to pro široký masy, nemám iluze....

YMLADRIS: možná se někdy u počítače rozepíšu k tý manipulaci, teď jen krátce - tenhle komentář, že teď to asi ještě jinak/líp neumí, že se to teprve musí naučit, používám taky. Stejně tak starší vysvětluju, že mladší ještě něco neumí, ale naučí se to. Někdy z toho plynou hezké situace, kdy pak starší k mladší přistupuje, jako kdyby to uměly obě, třeba že se spolu normálně domluví o výměně nějaké věci, v klidu a bez křiku :-).

Ale zajímalo by mě, jestli jsou k tomuhle fakt užitečný ty škatulky - jestli prostě nejde si říct "můj syn je takovej a takovej a zdá se, že na něj funguje tohle a tohle" aniž by bylo nutný to vidět v kontextu "takoví lidé potřebují xy" (protože není další člověk jako tvůj syn a ty k nikomu nebudeš ve vztahu jako ke svému synovi, takže i případné chování či strategie budou odlišné podle situace a vztahu, ne?)

SEBIEN: Teda, stylistika páně Barbaričova stojí za houby :-D, ale zjevně to umí podat tak, aby pochopily široké masy. Díky za ty články. Mně sice nic objevného nesdělily, ale zase jsem si díky nim a hlavně díky reakcím na ně tady uvědomila, že tohle NEJSOU obecně známé a obecně uznávané věci, přestože mně přijdou jasjé a zjevné a mám tendenci považovat je za všeobecnou znalost. To je taky důležité uvědomění.
Jinak s Jurajem Barbaričem jsem osobně tu čest neměla, ale kdybych ještě někdy v životě usoudila, že potřebuju psychoterapii, půjdu za ním. Je to člověk, který moji nejlepší kamarádku konečně vytáhl z psychických sraček, v kterých se topila od dětství. Prošla během let XY terapií a žádná jí reálně nepomohla, až Barbarič. Takže věřím, že je to člověk na svém místě, a tyhle články mě v tom jenom utvrdily.

YMLADRIS: Já jsem tě někde zjebala? Jestlis to tak vnímala (a není to nadsázka), tak mě to mrzí, tak to určitě myšleno nebylo. Ani jsem neřekla, že typologie jsou blbost. Řekla jsem, že mají svoje limity a musí se s nimi zacházet opatrně, a zkritizovala jsem tu jednu konkrétní, ke které ses upnula ;-) Ale hlavně, to co píšeš tady, s typologiemi zas tak moc nesouvisí. Ano, děti jsou individuality a s každým je potřeba jednat jinak. Dokonce ani dětem v jedné rodině nejde "měřit stejným metrem" a "vychovávat je úplně stejně", protože ony nejsou stejné. Naprosto souhlasím s tím, že univerzální návod, jak přesně mluvit a řešit konkrétní situace neexistuje. Proto taky většina "alternativních", "respektujících" a "partnerských" výchovných přístupů takové návody nedává (nebo jen ve velmi omezené míře), zato hovoří o změně v přístupu rodičů, o přecvaku v hlavě. A to je právě ono - podstatné je, s jakým ZÁMĚREM rodič do komunikace vstupuje, ne jaká přesně slova používá. Ona ta slova z toho záměru vyplynou sama.

SEBIEN: To je hodně zajímavé čtení a hodně to vysvětluje... o spodních proudech čtu poprvé a hned mi nabíhají příklady z okolí, kdy v naprosto dokonalých rodinkách někdo "najednou a nečekaně selže".