• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    JON: Dceři je 5 a dřív to takhle neměla :-) Když začne hra, nebo společná akce jakéhokoliv druhu, kde jsme všichni spolu, tak nemá problém. Problém nastává jen v popsané situaci, kdy je s otcem (vyloženě jen jeho se to týká, nikoliv babiček apod.), a já jim vstoupím do hry. Tahle situace nastává až tak posledního půl roku.
    JON
    JON --- ---
    TORUVIEL: me to prijde normalni. Moje dite taky potrebovalo nejakou dobu nez dokazalo akceptovat, ze nema jednoho dospeleho jen pro sebe. Myslim ze to bylo tim ze velmi casto melo k dispozici bud jen maminku nebo jen tatinka (nebo jen babicku) zato na 100%. Trvalo tak od 2do 3 let nez bylo vklidu v situacich kdy si dva dospeli spolu povidali a nevenovali mu pozornost.
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    INUSHKA: jasny, nadsazka, zapomnela jsem dat :)
    TORUVIEL
    TORUVIEL --- ---
    SOLEI: On reaguje v můj prospěch, ale jednoduše to neumí, neumí mluvit přesvědčivě, nemá v tom dost sebedůvěry. Učí se to. V tom jsme si oba trochu podobní. Omotaného ho zas tak nemá, přiměřeně řekla bych :-) On se umí ohradit a tak, to zas jo. Jen to ne vždy je dokonalé :-) Ale kdo jsme že.
    LYDI: Hru z tohohle udělat moc nejde, zkoušela jsem to, ale v dceři je takový napětí, že není hře v tu chvíli přístupná. Jinak často děláme z rádoby vážných věcí legraci. Ale tady to nějak nejde a nerada bych to smetla ze stolu tím, že má "tatínka omotaného kolem prstu" nebo tak. Já se do kouta zatlačit nenechám, umím se slušně vymezit, akorát tady nevim, jak k tomu přistoupit, zda jim dát ten nerušený čas, nebo když chci, tak jim tam občas vlézt. Asi se s dcerou prostě na něčem budeme muset dohodnout, uvidím na čem, to si ještě promyslím. Spíš mě prostě zajímalo, proč asi je tak napjatá dcera a proč tu situaci vnímá tak vyhroceně, když jinak je to naprosto pohodový dítě. Jakoby nebyla dost nasycena tou pozorností táty nebo jak to říct...O tom přemýšlím hlavně. Nedělá mi problém se vymezit a nastavit hranice, problém je v tom, že tady to nastavování hranic nemělo výsledky. Možná tam přece jen bude jakási žárlivost.
    YMLADRIS: Díky, to je zajímavý, budu nad tím dumat :-) Je fakt, že mě má k dispozici "jen pro sebe" často. Ale muže skoro ne. Když je doma muž, jsem většinou doma i já. Mohlo by to tak být...

    A jinak díky všem za podněty :-)
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    INUSHKA: jj, stylistika je běsná :-).
    No, z mojí zkušenosti to pochopí ti, co chtějí poslouchat a chtějí pochopit.
    Mám to s ním asi jako ty - když jsem k němu začala chodit na seminář, neříkal mi vlastně nic pro mě zásadně novýho, pro mě bylo objevný a naprosto zásadní zjištění, že existuje nějaký psychoterapeutický směr, který uvažuje o lídech a problémech podobně jako já. A vůbec jsem nechápala, o čem se s ním moji spolužáci hádají a co řeší, když je to přeci tak zjevný :-). A takový debaty pak probíhaly i s účastníkama našeho výcviku, byť na trochu jiným levelu, ale zase ne o tolik.
    Jako, předně - super, že takový debaty vůbec vyvolával, na jiných seminářích se spíš poslouchalo a nerozporovalo, určitě je vždycky o čem diskutovat, ale někdy jsem prostě žasla, jak kolegové uvažují.
    A z nějakýho důvodu Juraj na dost lidí působí tak, že se s ním spíš začnou hádat, než by ho pořádně poslouchali a snažili se to nejdřív pochopit, takže o tom, že je to pro široký masy, nemám iluze....
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    YMLADRIS: možná se někdy u počítače rozepíšu k tý manipulaci, teď jen krátce - tenhle komentář, že teď to asi ještě jinak/líp neumí, že se to teprve musí naučit, používám taky. Stejně tak starší vysvětluju, že mladší ještě něco neumí, ale naučí se to. Někdy z toho plynou hezké situace, kdy pak starší k mladší přistupuje, jako kdyby to uměly obě, třeba že se spolu normálně domluví o výměně nějaké věci, v klidu a bez křiku :-).

    Ale zajímalo by mě, jestli jsou k tomuhle fakt užitečný ty škatulky - jestli prostě nejde si říct "můj syn je takovej a takovej a zdá se, že na něj funguje tohle a tohle" aniž by bylo nutný to vidět v kontextu "takoví lidé potřebují xy" (protože není další člověk jako tvůj syn a ty k nikomu nebudeš ve vztahu jako ke svému synovi, takže i případné chování či strategie budou odlišné podle situace a vztahu, ne?)
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    SEBIEN: Teda, stylistika páně Barbaričova stojí za houby :-D, ale zjevně to umí podat tak, aby pochopily široké masy. Díky za ty články. Mně sice nic objevného nesdělily, ale zase jsem si díky nim a hlavně díky reakcím na ně tady uvědomila, že tohle NEJSOU obecně známé a obecně uznávané věci, přestože mně přijdou jasjé a zjevné a mám tendenci považovat je za všeobecnou znalost. To je taky důležité uvědomění.
    Jinak s Jurajem Barbaričem jsem osobně tu čest neměla, ale kdybych ještě někdy v životě usoudila, že potřebuju psychoterapii, půjdu za ním. Je to člověk, který moji nejlepší kamarádku konečně vytáhl z psychických sraček, v kterých se topila od dětství. Prošla během let XY terapií a žádná jí reálně nepomohla, až Barbarič. Takže věřím, že je to člověk na svém místě, a tyhle články mě v tom jenom utvrdily.

    YMLADRIS: Já jsem tě někde zjebala? Jestlis to tak vnímala (a není to nadsázka), tak mě to mrzí, tak to určitě myšleno nebylo. Ani jsem neřekla, že typologie jsou blbost. Řekla jsem, že mají svoje limity a musí se s nimi zacházet opatrně, a zkritizovala jsem tu jednu konkrétní, ke které ses upnula ;-) Ale hlavně, to co píšeš tady, s typologiemi zas tak moc nesouvisí. Ano, děti jsou individuality a s každým je potřeba jednat jinak. Dokonce ani dětem v jedné rodině nejde "měřit stejným metrem" a "vychovávat je úplně stejně", protože ony nejsou stejné. Naprosto souhlasím s tím, že univerzální návod, jak přesně mluvit a řešit konkrétní situace neexistuje. Proto taky většina "alternativních", "respektujících" a "partnerských" výchovných přístupů takové návody nedává (nebo jen ve velmi omezené míře), zato hovoří o změně v přístupu rodičů, o přecvaku v hlavě. A to je právě ono - podstatné je, s jakým ZÁMĚREM rodič do komunikace vstupuje, ne jaká přesně slova používá. Ona ta slova z toho záměru vyplynou sama.
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    YMLADRIS: Dik, to je dobrej napad, rikat diteti, ze chapu, ze se to teprve uci. Ja to chapu, ale nenapadlo me to rict.
    Aktualne nejvic resime vztah rocni a trileta. Velka malou casto mlati nebo ji zastrasuje krikem (kricet se bohuzel naucila od svy matky :-/). Okoli chce, abych velkou trestala, protoze nesmi mlatit sestru, at uz ma duvod jakejkoliv. Ja to vidim spis tak, ze je na mne, abych predvidala konflikt a pomahala ho detem zvladnout. Je to moje nepozornost, kdyz necham mimino brat vetsi hracky, ona to neumi resit jinak, nez odstrcenim a krikem. Vim, ze se snazi to zvladnout lip, nekdy miminu vrazi neco jinyho na hrani nebo ji zkousi varovat tim revem, ale ani jedna jeste nema moznost se nejak domluvit.
    Budu se vic soustredit na to pozitivni, kdyz si treba velka vezme hracky na stul, aby malou nelakaly a podobne.
    Mrzi me, ze okoli vidi velkou jako tu spatnou a nevnima, ze jeji rozhorceni je pochopitelny, protoze mala ji svym mimincim chovanim kazi hru...
    PERSEEIDA
    PERSEEIDA --- ---
    SEBIEN: To je hodně zajímavé čtení a hodně to vysvětluje... o spodních proudech čtu poprvé a hned mi nabíhají příklady z okolí, kdy v naprosto dokonalých rodinkách někdo "najednou a nečekaně selže".
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    TORUVIEL: a kdyz sdelis svoje dilema, tak ti to na to ona rekne co?

    ("Tobe vadi kdyz za vama prijdu do pokoje. Jenze ja za vama chci prijit a neco rict. Jak by se ti libilo, aby to bylo, jak to mam udelat?")

    Ja furt obsesivne resim, jaka potreba je pod urcitou strategii. A snazim se tu potrebu, klidne treba jen symbolicky, naplnit, v nadeji, ze strategie sama odpadne jako nepotrebna. Ale pokud je potreba "chci mit tatu jen pro sebe, je jen muj, muj, muj", tak to by vyzadovalo spolupraci s muzem, jako ze delat seance kdy jsou tam "zavreni", jsou tam jenom spolu a on mluvi o tom ze je ji k dispozici uplne, je jenom jeji, jeji, jeji, celou hodinu za nama mama nesmi, jsem jen tvuj.
    Pripadne to jeste vic dramatizovat (obratit to ve srandu), tj ted se hraje hra Tata je jen muj a mama se k nam dobyva a ja ji posilam pryc. Prijdes a nechas se od ni dramaticky vyhodit. Opakujes, dokud ji hra bavi.

    Plne si uvedomuju, ze to, co pisu, je HODNE NEZVYKLE a prosim vas, s kym to nesouzni, tak to nikomu NEDOPORUCUJU, komu to pripada jako blbost, tak to nedelejte. Je to nezvykle. Je to smerem k tem mocenskym hram (aldort, solter), ktere u nas a v mem okoli proste super zabiraji, ale chce to mit proste duveru ze je to v pohode...
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    budu rada za reakce:

    - posledni dobou me zaujaly ty osobnostni typologie. ve zkratce (hodne zjednodusuju!), uz i (nektere) deti se vyrazne lisi v tom, na zaklade ceho se rozhoduji. Jsou deti typu harmonie/empatie/cit/jak se kdo citi, pro ktere je opravdu velice prehledne, kdyz slysi "au toto me boli". Asi jsou to ty deti/lidi, ktere "nechteji rozplakat svou maminku" (nekdo psal nize). Kdyz je nejaka konfliktni situace, tak jim pomaha pochopit, jak se nekdo druhy citi. Je pro ne dulezite (v rozhodovacim procesu) aby se lidi citili dobre.
    Ale jsou i deti typu dejme tomu logika/struktura, pro ktere rozhodovani z empatie neni samozrejme, musi se to postupne ucit. "Au, mne to boli" je nijak zvlast neinspiruje. Pomaha jim slyset nejake logicke vysvetleni, nejakou strukturu, ve ktere je videt, proc ublizovat je nevyhodne, nefunkcni. "Kdyz me bouchas, nemuzes byt u me na kline" (neni mineno jako trest, ale jako vysvetleni kauzality, co k cemu vede...).
    - INUSHKA mne zas zjebe ze typologie jsou blbost, ale myslim to obecne tak, ze neni zadny jeden spravny system, jak s ditetem jednat, kdyz se snazime vymyslet neco noveho misto obvinovani a umravnovani. kazdy dite je original.

    Co se snazim misto viny pouzivat aktualne ja

    - dite dela neco, co mi vadi
    - sdelim ze mi to vadi a snazim se vysvetlit, proc to vadi (moje dite je ten logicky typ)
    - pokud pokracuje, zamezim/omezim nejak to jednani
    - predpovidam, ze v budoucnu to bude lepsi, ze se nauci se situaci zachazet ("Ty mne ted potrebujes bouchat, ja tomu rozumim. Postupne vynaleznes co jinyho se da delat, kdyz ti hrozne vadi cekat. Vcera jsi pri cekani neco stavel. Dnes ti to vadi moc, takze musis buchat. Ja ti to nedovolim. Ale neboj, postupne se naucis cekat a nebude ti to uz tolik vadit.") ("Nechces mi pomoct uklizet. Tesim se, az ti pujde mi pomahat uklizet. Uklidil si tri kostky, to je bezva. Mozna to zitra uz budou ctyri kostky? Tobe ted jeste nejde pomahat, jeste jsi malej. Ale az povyrostes, pujde ti to lip. Lidi bavi si vzajemne pomahat, je to prima vec. Jako kdyz my si pomahame s tatou.")

    Cili takhle se to snazim programovat ze ohledy na ostatni / zodpovednost / atd je normalni a zadouci, ze neni jeho "VINA" ze zatim nedostava standardum pozadovanym na lidi v nasi kulture, ale ze ocekavam ze tam postupne dojde, ze vsechno se ucime a trenujeme (hodne furt vysvetluju growth mindset - tim ze neco delas, tim ti to jde cim dal snadneji atd; ). Beru to ze dite neni "neposlusne", ale ze proste jen se v tom (spoluprace) jeste nenaucilo chodit, musi proste udelat jeste spoustu malych kroku, nez si to nachodi, ale casem se do toho dostane.

    Tj ano mluvim o tom jak se citime, co by bylo fajn kdyz by delal/nedelal, ale zaroven v tom neni to obvinovani. Je to proste jen popis situace. Delas/Nedelas to a to, coz vede k tomu a to. Vyhodnejsi bude az budes vic delat/nedelat to a to, postupne se do toho dostanes.

    Tak nevim zda je to taky sprosta manipulace nebo dobry, ale nic lepsiho jsem zatim nevymyslela. Moje dite ma osobnost, ktera na potreby ostatnich spise kasle. Coz neznamena ze tito lidi nejsou dobri a skveli lidi...
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    NĚKOLIK POZNÁMEK O VZTAHU LIDSKÉ RACIONALITY A EMOCIONALITY (Juraj Barbarič)

    (Nedávno jsem zde sdílel článek o tom, jaké věci se nemají říkat dětem. Zobrazilo si ho tady přes 1600 lidí. Já dodal, že tam není ani zdaleka všechno, i když ten článek považuji za dobrý. Pár z těch, co si to přečetli, mne požádali, abych napsal, co tam chybí. Napíšu. Ale už jsem měl rozepsanou tuto úvahu a svým způsobem je to dobře, protože když pak budu psát o tom, co dále neříkat dětem, můžu na to navázat, protože to úzce souvisí.)

    Pouštím se do tématu, které by vyžadovalo tlustou knihu, aby téma bylo opravdu objasněno v celé své složitosti a souvislostech. Je vlastně nesmysl se pokusit o tom napsat relativně krátkou úvahu. A přece se do toho pouštím.

    Beztak to nebude moc lidí číst, protože dlouhé texty čte na Facebooku málokdo, ale budiž.

    V první řadě – proč vám chci na toto téma něco říci?

    Protože se „arogantně“ (jak je pro mne typické) domnívám, že mnozí z vás o tom přemýšlí chybně. A že vám to může škodit.

    A protože jsem zcela „hloupě“ na toto tak zásadní téma zatím nějak zapomínal. Příkladem toho je také skutečnost, že když jsem měl po dva či tři semestry svůj pořad (Psychoplaneta) na rádiu R (studentské rádio MU), tak jsem mluvil o různých tématech, ale o tomto nikoli. A přitom bez tohoto tématu plavou psychologicko – psychiatrická témata neukotveně někde v časoprostoru. S hrůzou jsem si to uvědomil, když jsem poslouchal sám sebe z několika záznamů Psychoplanety, které jsou uložené na Mixcloudu (https://beta.mixcloud.com/jurajbarbaric/).

    V praxi jsem na toto téma zažil asi absolutně největší šok na jednom manažerském semináři, tématem kterého bylo „Motivace“. Hned ze začátku tohoto semináře se ukázalo, že nikdo z „manažerů“ na semináři přítomných nikdy nepovažoval motivaci za emocionální proces. Zavrávoral jsem a téměř jsem ztratil vědomí. Motivace totiž není nic jiného, než emoce. A pokud to nevíte, tak nemůžete umět lidi motivovat.

    Ještě zmíním jednu svou konkrétní zkušenost na toto téma. V jisté době jsem pracoval jako HR ředitel v jedné firmě. Generálním ředitelem té firmy byl mladý muž, kterého by jistě mnoho lidí označilo za výjimečně inteligentního. On sám by sebe nesporně a oprávněně za velmi inteligentního považoval. Jak jsme se jednoho večera, sedíc v hospodě a popíjejíc irské pivo, dostali k tématu racionality a emocionality, ukázalo se, že tento mladý muž byl nevývratně přesvědčen, že vše, co se v jeho životě děje, je výsledkem jeho ryze racionálních úvah a rozhodnutí. Po pětihodinovém rozhovoru řekl: “Máš pravdu, za vším, co a jak dělám, jsou primárně emoce.“

    Tato zkušenost není pro mne ojedinělá. Setkal jsem se s mnoha lidmi v různých kontextech, kteří byli přesvědčeni o tom, že „o věcech lidských životů“ rozhoduje rozum. Mám tím na mysli způsoby, jakými lidé žijí, co dělají, jak se rozhodují (zatím jenom pro zjednodušení vynechme oblasti, jako je zamilovanost, láska, sex a duševní, případně psychosomatické starosti a potíže; a pak samozřejmě třeba řešení matematických rovnic).

    Jak se pokusím „racionálně“ ukázat níže, lidé žijí primárně jenom v emocích a skrze emoce. Jeden z dosavadních nejmoudřejších myslitelů o lidech, Humberto Maturana, řekl či napsal: „Člověk používá svůj rozum, aby zdůvodnil své emoce!“.

    Nicméně, proč by vlastně mělo být špatně, když si lidé myslí, že se rozhodují racionálně, i když ve skutečnosti je to emocionálně? Není to jedno? Hlavně, že věci fungují. Ano, kdyby fungovaly, tak by to bylo úplně jedno – jak to já jako psycholog a psychoterapeut vidím, chápu, cítím a vykládám. Jenomže ono to mnohdy nefunguje.

    Pokusím se o nějaké příklady a o nějaké vysvětlení.

    Proč se lidé hádají? Pro zjednodušení si představme dva lidi se srovnatelnou řekněme mentální kapacitou a vzděláním a životními zkušenostmi (v „realitě taková situace neexistuje). A tito dva lidi se hádají na nějaké téma o tom, kdo z nich má pravdu. Pochopitelně při tom používají a tvoří ty nejsilnější racionální argumenty, kterých jsou schopni. A často jsou velmi vyvedeni z míry, jak to, že to ten druhý prostě nechápe! Odpověď zní – nejde o racionální argumenty. Tedy ne v prvním plánu.

    Každý mezilidský vztah, každá komunikace má dvě roviny (laikové to nevědí a žel to také neví ani spousta psycho profesionálů, protože je k tomu nikdo nevede; pro zájemce – přečtěte si knížku Pragmatika lidské komunikace). Ta jedna rovina je ta, která je nám všem známá a umíme ji nějak pojmenovat, i když jsme uvedenou knížku nečetli. To je prostě ta rovina, kde si povídáme, tedy kde padají slova. Říká se tomu „obsahová rovina komunikace“. Komplikací ale je, že každá komunikace má i druhou rovinu, které se říká „vztahová – emocionální – rovina komunikace“. Sem patří, proč s tím druhým vůbec v nějakém vztahu jsem (motivace) a pak respekt, nerespekt, důvěra, nedůvěra, neformální autorita, bezpečí, ohrožení, boj, útěk a další. Je jich mnoho a různě se mezi sebou míchají. Patří sem třeba i zamilovanost a to je dobrý příklad, protože zamilovanost obvykle s sebou nese růžové brýle a zamilovaní lidé nemívají konflikty. Ty začnou přicházet, až zamilovanost pomine a do vztahové roviny komunikace proniknou jiné emoce. Do té vztahové roviny komunikace samozřejmě kromě motivace k tomu, proč s někým v nějakém vztahu jsem, patří i to, proč se s ním či s ní zrovna teď hádám. Bývám pseudo racionálně přesvědčený, že mi jde o to, že já mám tu lepší pravdu a tudíž by měla být akceptovaná, ale ve skutečnosti chci toho druhého „porazit“, což je ryze emocionální záležitost. Lžu sám sobě do kapsy. To, co je je na tom podstatné, je skutečnost, že VZTAHOVÁ, EMOCIONÁLNÍ ROVINA KOMUNIKACE ROZHODUJE O TOM, JAK DOPADNE TA OBSAHOVÁ, TA RACIONÁLNÍ!!! Zkráceně řečeno, zda dopadne konstruktivně nebo destruktivně, užitečně nebo neužitečně, smysluplně nebo nesmyslně. A to se může týkat i tak zdánlivě ryze racionálního kontextu, jako jsou vědecké kongresy, semináře či diskuse (i psané). Již jednou zmíněný Humberto Maturana o tom řekl či napsal: „Vědci nediskutují o svých tématech, ale o svých vztazích.“ Zjednodušeně řečeno, jde o to, kdo bude větší frajer, kdo bude mít v nějaké vědecké obci větší moc, což jsou opět ryze emocionální kvality, je to ryze emocionální motivace. (Uvedu, že tím neříkám, že si myslím, že to platí obecně. Samozřejmě, že jsou vědci či odborníci, kterým nejde primárně o jejich status, ale opravdu o téma, a to jsou většinou ti, kteří nepolitikaří a neintrikují.)

    Obrazně se pokuste si představit jakýkoli mezilidský vztah jako ledovec – malá část ledovce je nad hladinou vody, to je obsahová, racionální část, verbální část mezilidského vztahu. Mnohem větší část ledovce je pod hladinou vody. To je ta, svým způsobem neviditelná anebo neuvědomovaná část mezilidské komunikace, ale ta rozhodující.

    A teď ještě trochu „primitivněji“ a velmi zjednodušeně. Lidé usilují o to chovat se způsobem, který jim přináší libost a vyhýbat se tomu, co přináší nelibost (PROSÍM, JE VELMI ZÁSADNÍ TOHLE ODLIŠIT OD ABSURDNÍHO FREUDOVA VÝKLADU, KTERÝ VEŠKEROU MOTIVACE DAL DO VZTAHU SE SEXUALITOU, i když jakkoli ZAMASKOVANOU. TAK TO PROSTĚ NENÍ, ale to jsme na místě, které by vyžadovalo knihu, která by ty nesmyslné Freudovy úvahy srozumitelně vyvrátila. Nicméně, takové knihy existují.)

    Prostě chceme, aby nám bylo dobře a ne špatně.
    Zkuste se o tom zamyslet. Jsou to ryze emocionální, citové kvality. Ryze citová motivace.
    Je úplně jedno, jaké „racionální“ argumenty prezentujete, abyste zkusili si to zařídit.

    Největší paradox je, že jak moc se lidé snaží skrze nějaké přemýšlení si zařídit, aby jim bylo dobře, tak se to daří dost blbě.

    Je dokonce poměrně obvyklé, že lidé se mají, cítí se v životě hodně špatně, ale najdou si mnoho „racionálních“ argumentů, že je to tak správně!

    Vesměs jsou to lidé, kteří žijí své životy autodestruktivně, tedy že skrze ty „racionální“ argumenty ubližují primárně sobě, ale jelikož žijí v nějakých vztazích, ubližují i těm kolem, i když to nemusí být na první pohled zřejmé. Protože lžou, lžou sami sobě i těm druhým.

    Jak se to stane? Nu, jde o to, že lidé „s mateřským mlékem“ vstřebají různá „racionální“ přesvědčení, kterým věří, podle kterých žijí, ale které jsou v rozporu s primární podstatou každé lidské bytosti, která zní – mám právo žít tak, aby mi bylo dobře.

    Jako ilustrativní příklad zmíním následující.

    Existují rodiny, které na první a třeba i na druhý i stý pohled vypadají spořádaně. A pak se pro všechny zúčastněné stane, že některý člen rodiny (obvykle je to některé z dětí, ale není to obecně platné pravidlo) se začne najednou chovat zvláštně, divně, nežádoucím způsobem, až ne-mocně. Třeba přestane chodit do školy, zapadne do drogové party, přestane jíst, slyší hlasy, které jiní neslyší, vidí obrazy, které jiní nevidí (řečeno velmi ve stručnosti). Velmi často jsou to rodiny, které založili partneři, kteří s mateřským mlékem nasáli pseudo-racionální přesvědčení, že lidé, kteří se mají rádi, se nehádají, nemají zásadní rozpory, prostě „je zakázané“ mít otevřené konflikty. V těchto rodinách se ve „spodních proudech“, tedy někde tam, co je pod hladinou, dějí velké emocionální bouře. A členové těchto rodin se necítí dobře, necítí se spokojeně, jenom o tom nesmí mluvit. „Pouze“ se to časem projeví nějakou více nebo méně závažnou odchylkou chování některého člena rodiny.

    A to je jenom jeden z příkladů, je však podle mého názoru velmi ilustrativní. Skutečnost, že v těchto rodinách „ve spodních proudech“ roky probíhaly ty „emocionální bouře“ i individuální nespokojenost, se ukáže ve chvíli, kdy se taková rodina dostane do psychoterapie. To je ten lepší případ. Kvalitní psychoterapie má možnosti se pak zabývat tím, co bylo roky pod hladinou, o čem se nesmělo mluvit a podobně. Velmi destruktivní je řešení, když se ten člen rodiny, který se začne chovat nějak „jinak“, dostane do péče biologické psychiatrie. Ta to totiž řeší tím, že toho člověka nacpe různými léky, které, jak já říkám, zabetonují duši a znemožní tomu člověku se ze svých potíží dostat osobním růstem a změnami v rodině. Potíž je do velké míry v tom, že toto psychiatrické řešení v rodině udrží ten rodinný sebe-obraz „my jsme přece spořádaná rodina, žel prostě jeden z nás onemocněl, protože má nějak porouchaný mozek“ – jak jim to říkají biologičtí psychiatři. Ještě musím dodat, že to „odchylné“ chování samozřejmě nemusí mít psychiatrický charakter, ale může to být třeba astma, atopický ekzém, migréna, potíže se srdcem či v podstatě kterékoli části těla … tedy nějaké psycho-somatické onemocnění. To však často také často rodina řeší tím, že se ten ne-mocný člen dostane do péče příslušného lékaře specialisty, který ale zatím obvykle neumí přemýšlet v psycho–somatických souvislostech, většina lékařů žel zatím nemá ani minimální psychosomatické vzdělání a přemýšlení, a tudíž je extrémně řídkou výjimkou, že takový lékař specialista odešle rodinu také do rodinné psychoterapie. Pokouší se věc řešit pouze za pomoci léků. A to se rodině hodí do krámu, rodina přece za nic nemůže.

    Nuže, pokusil jsem se zde rozbít mýtus, že lidé jsou racionální tvorové a že dělají svá rozhodnutí racionálně. Pochopitelně, že to nemusí vždy dopadnout tak, jak jsem popsal na příkladu rodiny, ve které je „zakázané“ se hádat. Komplikace, plynoucí z přesvědčení, že jsme racionální bytosti, mohou být velmi jemné a lze s nimi v zásadě žít, s malou mírou životní nespokojenosti.

    Anebo ty komplikace mohou být ještě mnohem tragičtější. Jako příklady lze úvest jakoukoli válku, protože každá válka má ryze emocionální podhoubí, i když politikové argumentují tím, co je vidět nad hladinou, tedy pseudo-racionálně a v těchto případech cíleně manipulativně …
    TRISSIE
    TRISSIE --- ---
    SEBIEN: ano prosím!
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    a když budete chtít, přidám i tu úvahu o racionalitě a emocionalitě. Teď jsem ji dočetla, též zajímavé.
    SEBIEN
    SEBIEN --- ---
    SEBIEN: tak ještě přidám druhou část

    CO JEŠTÉ SE NEMÁ „ŘÍKAT“ DĚTEM – ČÁST DRUHÁ
    Tato úvaha navazuje na dvě či tři, které jsem napsal níže.
    Tato bude asi opravdu krátká, protože téma je mnohem přímočařejší, než úvaha o CITOVÉM VYDÍRÁNÍ, tedy, co se nemá říkat dětem, část první.
    Ta první byla o snahách rodičů ovlivnit chování dětí skrze POCITY VINY. Jeden z mechanismů, který se naučili, svým způsobem automaticky, jako něco normálního, od svých rodičů, kteří se to naučili od svých rodičů a tak bychom mohli jít po mnoho generací zpátky, až stovky let.
    Ten druhý způsob, jak se rodiče snaží ovlivnit chování dětí, je přes POCIT STRACHU.
    To jsou fakt velmi prosté a primitivní formy komunikace.
    Pár jednoduchých příkladů:
    „Když si neuklidíš v pokojíčku, dostaneš nařezáno.“
    Tudíž jakékoli vyhrožování obvykle fyzickými tresty.
    Anebo čímkoli, co vyvolává strach.
    Nemusí to být nutně jenom rákoska.
    Třeba u malých dětí:
    „Když si nevyčistíš zuby, přijde pro Tebe čert!“
    Anebo, vzpomínám si na jednu historku, kdy jsem něco neudělal podle přání mých rodičů, tak mi tři hodiny vyhrožovali polepšovnou. A já byl opravdu hodně vyděšený.
    To je v podstatě vše.
    Vždy, když vaše dítě dělá něco ze strachu před trestem, je to špatně, protože to nedělá podle svého, ve vztahu ke věku jakkoli vlastního přesvědčení či rozhodnutí.
    Z toho, co jsem zažil ať už ve své psychoterapeutické praxi, nebo z diskusí na seminářích, vyhrožování nějakým trestem není nijak neobvyklé. Nemluvě o realizaci takového trestu.
    Při jakémkoli fyzickém trestu zažívá dítě jednak pocit hlubokého ponížení a jednak bezmoci.
    Při vyhrožování trestem zažívá strach.
    A někdy je hranice mezi citovým vydíráním a vyhrožováním docela zamlžená.
    Když řeknete dítěti … „když si neuklidíš v pokojíčku, tak se nebudeš týden dívat na televizi, nebo vezmeme Ti počítač, tablet, telefon …“ … myslím, že to má blíže k trestu a tedy strachu, než k citovému vydírání, ale ta hranice je křehká.
    To, co je na tom podstatné, že to, pokud je to základní model výchovy, hluboce narušuje vývoj zdravého sebevědomí a osobní harmonie dítěte.
    Všechny tyto formy výchovy vedou k tomu, že dítě nebude mít o sobě dobré mínění. Bude se cítit jako nějak porouchané. Nedostatečné …
    Nemilované, neakceptované …
    A z těchto pocitů, v závislosti na míře, v jaké se v průběhu let ve výchově vyskytují, to povede od „nulového sebevědomí“ … až po „mentální anorexii“, nebo útěk do drogové party, kde se prostě bude cítit nějak akceptované.
    Ano, je to velmi zjednodušeně řečeno.
    V rodinách se vyskytují ještě další a komplexnější formy patologické komunikace.
    A netýká se to jenom toho, co rodiče říkají směrem k dítěti.
    Týká se to toho, jaký vztah mají rodiče mezi sebou a tedy všech „spodních proudů“, které se v rodině vyskytují. Pokud chcete něco málo vědět o těch spodních proudech, tak si přečtěte mou o něco níže napsanou úvahu o RACIONALITĚ A EMOCIONALITĚ.
    Opravdu je to ještě mnohem komplexnější.
    Nicméně, neobávám se tvrdit, že pokud v rodině převažuje styl výchovy postavený na pocitech viny a na pocitech strachu, tak je to velmi nebezpečné a obvykle to pro dítě – a tedy pro celou rodinu – nedopadne moc dobře…. I když spektrum toho, co všechno se může stát, je velmi široké a nepředvídatelné, kromě jiného také proto, že jsou ve hře i další faktory.
    Rozhodně nechci, abyste si mysleli, že pokud nebudete v dítěti vyvolávat pocity viny nebo pocity strachu, tak je zaručené, že „výchova“ dopadne dobře.
    A je rozhodně potřeba, pokud vás to trochu zajímá, si přečíst tu úvahu o Emocionalitě a racionalitě. Budu si teď zdánlivě odporovat, ale snad to bude i v této zkrácené podobě srozumitelné.
    ABSULUTNĚ PODSTATNÉ jsou SPODNÍ PROUDY v rodině. Pokud jsou ty spodní proudy naplněné láskou, respektem, bezpečím a akceptací, tak to, že děcku občas řeknete, že si pro něj kvůli nějakému prohřešku přijde čert, nezpůsobí žádné velké škody.
    Nicméně pokud jsou ty spodní proudy, které jsou primárně určovány vztahem mezi rodiči, a také širší rodinou, naplněné přetvářkou, nedostatkem LÁSKY, AKCEPTACÍ, BEZPEČÍM, ÚCTOU, RESPEKTEM, POROZUMĚNÍM … tak výchova, která stojí na vyvolávání pocitů viny nebo strachu, napáchá obrovské škody, někdy až nenapravitelné … jakkoli můžu být jako psychoterapeut přesvědčený, že každá lidská bytost má v sobě zdroje k tomu, aby se z různých emocionálních zranění uzdravila …
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    WITCHIE:
    LYDI: To "nemuze si dovolit" neznamena, ze nemuze bejt rozmrzely nebo smutny, kdyz se chci bavit s muzem, ale nenecham ho, aby me takovym chovanim manipulovalo a dosahovalo svych cilu. Asi by bylo lepsi napsat "nenecham si to libit" ve smyslu nenecham se citove vydirat. Diteti pomaham negativni emoce zvladnout, ale neuhybam mu kvuli tomu.
    INUSHKA
    INUSHKA --- ---
    WITCHIE: Jak jsem psala vedle v tom svém vyjádření k tomu článku "co neříkat", já myslím, že je propastný rozdíl mezi "podívej, jak jsem teď (kvůli tobě) smutná" a "v této situaci se cítím smutná". Sdělit dítěti, jaké mám v dané chvíli emoce, to je podle mě naprosto v pořádku. Jak jinak by se naučilo emoce u druhých lidí rozpoznávat a pojmenovávat? Stejně tak sdělení, že ty emoce pramení ze situace, na které má i ono podíl, není ještě samo o sobě obviňováním. Tak to prostě na světě je, že chování člověka ovlivňuje i lidi okolo něj. Málokdo je takový zenový mistr, aby byly jeho emoce na okolním světě naprosto nezávislé. I s tím se dítě musí naučit pracovat. Jak jsem taky psala vedle, klíčové podle mě je, čeho tím sdělením chceš dosáhnout, jestli změny chování dítěte nebo změny situace tak, abys v ní ty byla spokojená.
    NOFNAK
    NOFNAK --- ---
    KOTENCE: Už je to delší dobu, cos psala tento post, ale já to čtu až teď.
    Naprosto s Tebou souhlasím. Fakt se mi příčí lhát (i v "dospěláckém" světě). Myslím, že není potřeba pomáhat si při výchově lží (nemyslím teď vyprávění příběhů/pohádek atd.). Bohužel v rodině manželky je lež naprosto běžný prostředek komunikace. Její rodiče neví kolik druhý vydělává, jaký má důchod, tají před sebou spoustu věcí a to navzdory tomu, že mají vcelku harmonický vztah, nijak zvlášť se nehádají a řekl bych, že jsou spolu šťastní.
    Bohužel to však občas přenáší k nám, kdy si vymýšlí nesmysly a občas musím i usměrňovat manželku, aby neříkala věci, které nejsou pravda. Naštěstí u té to jde docela dobře, ale i tak občas vypustí (zcela bezděčně a "nevinně") něco co není pravda, nebo je to přehnané.

    Tak nevím proč jsem to vlastně psal. Asi jsem si chtěl trochu ulevit :-).
    LYDI
    LYDI --- ---
    PERSEEIDA: diky (: ale jak vidis, zustava pro me neco nepochopitelne, jako ty kusy (,
    PERSEEIDA
    PERSEEIDA --- ---
    Lydi: Na to, že nejsi rodilá mluvčí, ovládáš češtinu úplně perfektně.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam