NĚKOLIK POZNÁMEK O VZTAHU LIDSKÉ RACIONALITY A EMOCIONALITY (Juraj Barbarič)
(Nedávno jsem zde sdílel článek o tom, jaké věci se nemají říkat dětem. Zobrazilo si ho tady přes 1600 lidí. Já dodal, že tam není ani zdaleka všechno, i když ten článek považuji za dobrý. Pár z těch, co si to přečetli, mne požádali, abych napsal, co tam chybí. Napíšu. Ale už jsem měl rozepsanou tuto úvahu a svým způsobem je to dobře, protože když pak budu psát o tom, co dále neříkat dětem, můžu na to navázat, protože to úzce souvisí.)
Pouštím se do tématu, které by vyžadovalo tlustou knihu, aby téma bylo opravdu objasněno v celé své složitosti a souvislostech. Je vlastně nesmysl se pokusit o tom napsat relativně krátkou úvahu. A přece se do toho pouštím.
Beztak to nebude moc lidí číst, protože dlouhé texty čte na Facebooku málokdo, ale budiž.
V první řadě – proč vám chci na toto téma něco říci?
Protože se „arogantně“ (jak je pro mne typické) domnívám, že mnozí z vás o tom přemýšlí chybně. A že vám to může škodit.
A protože jsem zcela „hloupě“ na toto tak zásadní téma zatím nějak zapomínal. Příkladem toho je také skutečnost, že když jsem měl po dva či tři semestry svůj pořad (Psychoplaneta) na rádiu R (studentské rádio MU), tak jsem mluvil o různých tématech, ale o tomto nikoli. A přitom bez tohoto tématu plavou psychologicko – psychiatrická témata neukotveně někde v časoprostoru. S hrůzou jsem si to uvědomil, když jsem poslouchal sám sebe z několika záznamů Psychoplanety, které jsou uložené na Mixcloudu (
https://beta.mixcloud.com/jurajbarbaric/).
V praxi jsem na toto téma zažil asi absolutně největší šok na jednom manažerském semináři, tématem kterého bylo „Motivace“. Hned ze začátku tohoto semináře se ukázalo, že nikdo z „manažerů“ na semináři přítomných nikdy nepovažoval motivaci za emocionální proces. Zavrávoral jsem a téměř jsem ztratil vědomí. Motivace totiž není nic jiného, než emoce. A pokud to nevíte, tak nemůžete umět lidi motivovat.
Ještě zmíním jednu svou konkrétní zkušenost na toto téma. V jisté době jsem pracoval jako HR ředitel v jedné firmě. Generálním ředitelem té firmy byl mladý muž, kterého by jistě mnoho lidí označilo za výjimečně inteligentního. On sám by sebe nesporně a oprávněně za velmi inteligentního považoval. Jak jsme se jednoho večera, sedíc v hospodě a popíjejíc irské pivo, dostali k tématu racionality a emocionality, ukázalo se, že tento mladý muž byl nevývratně přesvědčen, že vše, co se v jeho životě děje, je výsledkem jeho ryze racionálních úvah a rozhodnutí. Po pětihodinovém rozhovoru řekl: “Máš pravdu, za vším, co a jak dělám, jsou primárně emoce.“
Tato zkušenost není pro mne ojedinělá. Setkal jsem se s mnoha lidmi v různých kontextech, kteří byli přesvědčeni o tom, že „o věcech lidských životů“ rozhoduje rozum. Mám tím na mysli způsoby, jakými lidé žijí, co dělají, jak se rozhodují (zatím jenom pro zjednodušení vynechme oblasti, jako je zamilovanost, láska, sex a duševní, případně psychosomatické starosti a potíže; a pak samozřejmě třeba řešení matematických rovnic).
Jak se pokusím „racionálně“ ukázat níže, lidé žijí primárně jenom v emocích a skrze emoce. Jeden z dosavadních nejmoudřejších myslitelů o lidech, Humberto Maturana, řekl či napsal: „Člověk používá svůj rozum, aby zdůvodnil své emoce!“.
Nicméně, proč by vlastně mělo být špatně, když si lidé myslí, že se rozhodují racionálně, i když ve skutečnosti je to emocionálně? Není to jedno? Hlavně, že věci fungují. Ano, kdyby fungovaly, tak by to bylo úplně jedno – jak to já jako psycholog a psychoterapeut vidím, chápu, cítím a vykládám. Jenomže ono to mnohdy nefunguje.
Pokusím se o nějaké příklady a o nějaké vysvětlení.
Proč se lidé hádají? Pro zjednodušení si představme dva lidi se srovnatelnou řekněme mentální kapacitou a vzděláním a životními zkušenostmi (v „realitě taková situace neexistuje). A tito dva lidi se hádají na nějaké téma o tom, kdo z nich má pravdu. Pochopitelně při tom používají a tvoří ty nejsilnější racionální argumenty, kterých jsou schopni. A často jsou velmi vyvedeni z míry, jak to, že to ten druhý prostě nechápe! Odpověď zní – nejde o racionální argumenty. Tedy ne v prvním plánu.
Každý mezilidský vztah, každá komunikace má dvě roviny (laikové to nevědí a žel to také neví ani spousta psycho profesionálů, protože je k tomu nikdo nevede; pro zájemce – přečtěte si knížku Pragmatika lidské komunikace). Ta jedna rovina je ta, která je nám všem známá a umíme ji nějak pojmenovat, i když jsme uvedenou knížku nečetli. To je prostě ta rovina, kde si povídáme, tedy kde padají slova. Říká se tomu „obsahová rovina komunikace“. Komplikací ale je, že každá komunikace má i druhou rovinu, které se říká „vztahová – emocionální – rovina komunikace“. Sem patří, proč s tím druhým vůbec v nějakém vztahu jsem (motivace) a pak respekt, nerespekt, důvěra, nedůvěra, neformální autorita, bezpečí, ohrožení, boj, útěk a další. Je jich mnoho a různě se mezi sebou míchají. Patří sem třeba i zamilovanost a to je dobrý příklad, protože zamilovanost obvykle s sebou nese růžové brýle a zamilovaní lidé nemívají konflikty. Ty začnou přicházet, až zamilovanost pomine a do vztahové roviny komunikace proniknou jiné emoce. Do té vztahové roviny komunikace samozřejmě kromě motivace k tomu, proč s někým v nějakém vztahu jsem, patří i to, proč se s ním či s ní zrovna teď hádám. Bývám pseudo racionálně přesvědčený, že mi jde o to, že já mám tu lepší pravdu a tudíž by měla být akceptovaná, ale ve skutečnosti chci toho druhého „porazit“, což je ryze emocionální záležitost. Lžu sám sobě do kapsy. To, co je je na tom podstatné, je skutečnost, že VZTAHOVÁ, EMOCIONÁLNÍ ROVINA KOMUNIKACE ROZHODUJE O TOM, JAK DOPADNE TA OBSAHOVÁ, TA RACIONÁLNÍ!!! Zkráceně řečeno, zda dopadne konstruktivně nebo destruktivně, užitečně nebo neužitečně, smysluplně nebo nesmyslně. A to se může týkat i tak zdánlivě ryze racionálního kontextu, jako jsou vědecké kongresy, semináře či diskuse (i psané). Již jednou zmíněný Humberto Maturana o tom řekl či napsal: „Vědci nediskutují o svých tématech, ale o svých vztazích.“ Zjednodušeně řečeno, jde o to, kdo bude větší frajer, kdo bude mít v nějaké vědecké obci větší moc, což jsou opět ryze emocionální kvality, je to ryze emocionální motivace. (Uvedu, že tím neříkám, že si myslím, že to platí obecně. Samozřejmě, že jsou vědci či odborníci, kterým nejde primárně o jejich status, ale opravdu o téma, a to jsou většinou ti, kteří nepolitikaří a neintrikují.)
Obrazně se pokuste si představit jakýkoli mezilidský vztah jako ledovec – malá část ledovce je nad hladinou vody, to je obsahová, racionální část, verbální část mezilidského vztahu. Mnohem větší část ledovce je pod hladinou vody. To je ta, svým způsobem neviditelná anebo neuvědomovaná část mezilidské komunikace, ale ta rozhodující.
A teď ještě trochu „primitivněji“ a velmi zjednodušeně. Lidé usilují o to chovat se způsobem, který jim přináší libost a vyhýbat se tomu, co přináší nelibost (PROSÍM, JE VELMI ZÁSADNÍ TOHLE ODLIŠIT OD ABSURDNÍHO FREUDOVA VÝKLADU, KTERÝ VEŠKEROU MOTIVACE DAL DO VZTAHU SE SEXUALITOU, i když jakkoli ZAMASKOVANOU. TAK TO PROSTĚ NENÍ, ale to jsme na místě, které by vyžadovalo knihu, která by ty nesmyslné Freudovy úvahy srozumitelně vyvrátila. Nicméně, takové knihy existují.)
Prostě chceme, aby nám bylo dobře a ne špatně.
Zkuste se o tom zamyslet. Jsou to ryze emocionální, citové kvality. Ryze citová motivace.
Je úplně jedno, jaké „racionální“ argumenty prezentujete, abyste zkusili si to zařídit.
Největší paradox je, že jak moc se lidé snaží skrze nějaké přemýšlení si zařídit, aby jim bylo dobře, tak se to daří dost blbě.
Je dokonce poměrně obvyklé, že lidé se mají, cítí se v životě hodně špatně, ale najdou si mnoho „racionálních“ argumentů, že je to tak správně!
Vesměs jsou to lidé, kteří žijí své životy autodestruktivně, tedy že skrze ty „racionální“ argumenty ubližují primárně sobě, ale jelikož žijí v nějakých vztazích, ubližují i těm kolem, i když to nemusí být na první pohled zřejmé. Protože lžou, lžou sami sobě i těm druhým.
Jak se to stane? Nu, jde o to, že lidé „s mateřským mlékem“ vstřebají různá „racionální“ přesvědčení, kterým věří, podle kterých žijí, ale které jsou v rozporu s primární podstatou každé lidské bytosti, která zní – mám právo žít tak, aby mi bylo dobře.
Jako ilustrativní příklad zmíním následující.
Existují rodiny, které na první a třeba i na druhý i stý pohled vypadají spořádaně. A pak se pro všechny zúčastněné stane, že některý člen rodiny (obvykle je to některé z dětí, ale není to obecně platné pravidlo) se začne najednou chovat zvláštně, divně, nežádoucím způsobem, až ne-mocně. Třeba přestane chodit do školy, zapadne do drogové party, přestane jíst, slyší hlasy, které jiní neslyší, vidí obrazy, které jiní nevidí (řečeno velmi ve stručnosti). Velmi často jsou to rodiny, které založili partneři, kteří s mateřským mlékem nasáli pseudo-racionální přesvědčení, že lidé, kteří se mají rádi, se nehádají, nemají zásadní rozpory, prostě „je zakázané“ mít otevřené konflikty. V těchto rodinách se ve „spodních proudech“, tedy někde tam, co je pod hladinou, dějí velké emocionální bouře. A členové těchto rodin se necítí dobře, necítí se spokojeně, jenom o tom nesmí mluvit. „Pouze“ se to časem projeví nějakou více nebo méně závažnou odchylkou chování některého člena rodiny.
A to je jenom jeden z příkladů, je však podle mého názoru velmi ilustrativní. Skutečnost, že v těchto rodinách „ve spodních proudech“ roky probíhaly ty „emocionální bouře“ i individuální nespokojenost, se ukáže ve chvíli, kdy se taková rodina dostane do psychoterapie. To je ten lepší případ. Kvalitní psychoterapie má možnosti se pak zabývat tím, co bylo roky pod hladinou, o čem se nesmělo mluvit a podobně. Velmi destruktivní je řešení, když se ten člen rodiny, který se začne chovat nějak „jinak“, dostane do péče biologické psychiatrie. Ta to totiž řeší tím, že toho člověka nacpe různými léky, které, jak já říkám, zabetonují duši a znemožní tomu člověku se ze svých potíží dostat osobním růstem a změnami v rodině. Potíž je do velké míry v tom, že toto psychiatrické řešení v rodině udrží ten rodinný sebe-obraz „my jsme přece spořádaná rodina, žel prostě jeden z nás onemocněl, protože má nějak porouchaný mozek“ – jak jim to říkají biologičtí psychiatři. Ještě musím dodat, že to „odchylné“ chování samozřejmě nemusí mít psychiatrický charakter, ale může to být třeba astma, atopický ekzém, migréna, potíže se srdcem či v podstatě kterékoli části těla … tedy nějaké psycho-somatické onemocnění. To však často také často rodina řeší tím, že se ten ne-mocný člen dostane do péče příslušného lékaře specialisty, který ale zatím obvykle neumí přemýšlet v psycho–somatických souvislostech, většina lékařů žel zatím nemá ani minimální psychosomatické vzdělání a přemýšlení, a tudíž je extrémně řídkou výjimkou, že takový lékař specialista odešle rodinu také do rodinné psychoterapie. Pokouší se věc řešit pouze za pomoci léků. A to se rodině hodí do krámu, rodina přece za nic nemůže.
Nuže, pokusil jsem se zde rozbít mýtus, že lidé jsou racionální tvorové a že dělají svá rozhodnutí racionálně. Pochopitelně, že to nemusí vždy dopadnout tak, jak jsem popsal na příkladu rodiny, ve které je „zakázané“ se hádat. Komplikace, plynoucí z přesvědčení, že jsme racionální bytosti, mohou být velmi jemné a lze s nimi v zásadě žít, s malou mírou životní nespokojenosti.
Anebo ty komplikace mohou být ještě mnohem tragičtější. Jako příklady lze úvest jakoukoli válku, protože každá válka má ryze emocionální podhoubí, i když politikové argumentují tím, co je vidět nad hladinou, tedy pseudo-racionálně a v těchto případech cíleně manipulativně …