proč by dítě vystupovalo ze své komfortní zóny, pokud by nebylo nuceno?

to je myslim jádro. proč lidi lezou na Everest. proc batole se učí chodit i když furt padá. proč lidi překonávají svoje hranice.
moje odpověď je, že je to hravou lidskou povahou, plus výchova to může zabrzdit (stud, ne-sebevedomi, ...), ale hlavně asi osobnost, což nezmenim, takže su v klidu

Ono je to s tím chtěním a nechtěním taky ošemetný. Kdyby se mě někdo ráno zeptal, jestli chci jít do práce, nebo zůstat doma, tak budu všema deseti pro to, že dneska nejdu. Ale kdybych měla nějaký externí stabilní příjem, a do práce vůbec nikdy nemusela, tak udělám co? Nakoupím za stabilní příjem lepší vybavení a do práce chodím dál, protože mě z dlouhodobého hlediska uspokojuje.

U nás by veškeré nechtění do školky vyřešilo, kdyby se do ní chodilo rovnou z obýváku bez převlékání.

Já teda nevim, ale moje dcera někdy do školky strašně chce (což převládá) a někdy zas naopak vůbec, to podle toho, jakou má zrovna náladu :-) Takže já se podle jejího názoru (či nálady) fakt zas tak neřídím. Řídím se, ó sobecká já, zejména podle sebe a svých potřeb :-)

NEMESISS: Co by se jich kdo kdy neptal, odpověď je všude určitě hodně podle aktuální (v rámci vteřin :-D) situace (ono takové rozdělané lego... :-)), ale u nás taková obvyklá odpověď je "chci do školky, ale přijď pro mě brzy, ale ne moc brzy" :-D (Pokud nevadí, že je to klasická a ne lesní :-))

NEMESISS: Fakt je, že nemít jednoho doma, taky by se mi to nepozdávalo... vlastně to tak proběhlo u obou, když o tom tak uvažuju. Z nuly na sto během krátké doby. Ale oba jsem se teda snažila socializovat, aby nedopadli jako maminka :-D

TAPINA: to urcite usnadnovalo dozravani a odpadnuti, ale neverim, ze tyhle instituce plnohodnotne nahrazuji puvodni komunitni ci kmenove ziti. spis v tom vidim takovy chaby pokus dnesni spolecnosti toto nahradit. dalsi otazkou je, nakolik dnesni clovek potrebuje to, co potreboval clovek drivejsi a co jineho, noveho v porovnani s nim potrebuje..

a pro ten puvodni vsudypritomny kolektiv bylo samozrejme, ze je v nem nekde i matka ci jiny clen rodiny. to se ani nedivim, ze pak bylo dozravani a odpadnuti prirozene...

SARGO: ja nevim, jestli jsou skolky samy brany jako neco " v proudu" nebo "protisvobodnyho", ja v tehle intencich ani neuvazuju. uvazuju tak co se tyce lidi (ktery skolkou projdou) - tedy ve smyslu: stve me ted na moji zivotni situaci tohle, rada bych, aby to bylo jinak, muzu udelat tohle, ale neunesu, jak na me bude koukat okoli/obavu z nedostatku prijmu ci neznama/neustaly ustepacny rejpani dalsich clenu rodiny atd. - to mi prijde jako nesvobodny ziti a podle me to ma koreny v detstvi a v tom, jak jsme byli uceny konformite, takze pak pro nas muze bejt jakykoli jiti proti proudu minimalne nepohodlny, spis nemozny. vetsina nas skolkou a skolou prosla, divila bych se teda, kdyz by tam souvislost zadna nebyla. srovnani s nasi generaci, ktera mela dom.vzdelavani, temer nemame.

nevidim nic spatnyho na tom, ze se dite nauci normy vice druhu kolektivu. spis mi vadi pristup "drzet hubu a krok", ktery holt ve skolkach casto deti uci. dalsi vec je pomer casu straveny v tech kolektivech - v te skolce dite (za denni dochazky) stravi podstatne vic casu nez v jinych kolektivech..

NEMESISS: Aha, tak to neznáš moc dětí.
Můj chlapeček šel do lesní školky v rovných dvou, protože prostě chtěl společnost a doma s ním nebylo k vydržení. Na dva dny v týdnu, celé. V životě kvůli tomu nebrečel, vždycky mi zamával, dal pusu, a "mami už jdi". Ale on je dost nadprůměrně společenský.
Z dětí, co do lesní začínaly chodit, když to částěčně vedl můj muž, to oplakaly asi čtyři, z toho u jednoho se to táhlo a nesedlo si to, u těch tří to občas problesklo, hlavně když rodiče protahovali ranní loučení. Dětí tam bylo 16.

TAPINA: Kdybych měla po ruce dláto a kus žuly, tak to cos jsi tady napsala snad vytesám.:) Není řešení před problémy pořád utíkat.

NEMESISS: Proč se vlastně školky berou jako tak moc "v proudu" a protisvobodně? Kdo má alternativní, tvůrčí, svobodomyslné rodinné zázemí, z toho školka normouše neudělá. Děti se v tom věku samozřejmě hodně mění a už nikdy nejsou tak geniální a svobodomyslné jako v době těsně před tím, než se naučily mluvit... Ale nějak pořád nechápu, v čem by mělo být špatně, že se naučí normy více druhů kolektivů.

YMLADRIS: Jako dobrý a strašně by se mi líbilo mít takovou možnost, ale připadá mi to hrozně málo, nejen viz TAPINA.

Co by hrdá majitelka dítka, které na všechno říká NE (a pak mi po návratu blaženě poděkuje, že jsem ho vykopala ze dveří), a coby někdo, kdo by se mohl podepsat pod tohle TAPINA (až na to, že to nemám rodičům za zlé trošku, ale hodně), bych dítěti nikdy neudělala tu strašnou věc, že by o takových věcech rozhodovalo samo :-)) Samozřejmě vocuď pocuď s mnoha výhradami - ale mé škatulkovací já vidí kolem sebe mnohem více obětí nadměrného rozhodování, než těch, které by semlela nesvoboda, tak se podle toho snažím zařídit. (Do značné míry marně, protože nechat rozhodovat dítě dá o tolik moc míň práce... :-/)

Taky bych si dala pozor, jaký model přístupu ke krizovým situacím u dítěte navodím. Už jsem to jednou psala jinde - pozoruju u lidí dva typy jednání. Typ A - naskytl se problém, zkusím ho řešit. Typ B - naskytl se problém, zdrhám odsud a zkouším to jinde a líp. Ten mechanismus jednání se pak týká všeho, s čím se ten člověk v životě potýká - to pak vidíte lidi, jak mají za pár let čtvrté bydliště, osmou práci, pátého partnera a s ním tak různě x dětí, do toho stihnou tři psy, čtyři kočky a dva králíky. Pokukují po "šťastných párech", které jsou spolu 20 a víc let, vychovávají společně děti, co jsou jich dvou, zvířata mají do smrti a bydlí na jednom místě, a říkají si "ti měli štěstí, že jim to tak klape". A nezačalo to třeba tím, že odjakživa slyšeli "když se ti někde nelíbí, tak tam nebuď, máš svobodu dělat, co chceš?" Tu svobodu má každý, ale nemusela by to být hned první volba, že.