Moje dítě taky školku nijak neobrečelo a spíš znám většinu takových. Za to vystřihl krásnou lítostivou scénku před odjezdem na výlet s tátou, na který se půl roku těšil. Ale jel a užili si to. Takže asi tolik k tomu, co se z toho dá usuzovat.

NEMESISS: tak to já znám dvě vlastní, brečela jsem tajně já a oni nechtěly ZE školky a to na mě celkem visí.. a líbí se tam oběma doteď, i když teď se těší i domů.

NEMESISS: Víš jak, já zaopatřuji své dítě dostatečně, ale jsou prostě věci, přes které u mě vlak nejede. Nejsem a nikdy nebudu žena, co obětuje svou práci nebo koníčky dítěti, nebo jeho vzdělávání apod., protože by mi z toho prostě bylo smutno a nenaplňovalo by mě to :-) Člověk asi má dělat to, co ho naplňuje, pokud je to jen a pouze péče o děti, tak proč ne. Ale já to tak nemám. A to ani nejsem samoživitelka :-) Jen mám prostě jiné cíle, než perfektní výchovu dítěte - a ano, taky bych si uměla vysnít ideální školku, ideální stravování, ideální přístupy, měla jsem ty tendence, ale čím je dcera starší, tím víc mě to opouští a nejsem už tak křečovitá a přijímám věci takové, jaké jsou (samozřejmě ne zcela, samozřejmě budu zvažovat školy v okolí, ale prostě vyberu jen tu nejlepší dle mého uvážení a to je vše). Myslím, že to může být nakonec i ku prospěchu, když dítě nemá vše naprosto ideální a podle mých představ (a že já teda mám celkem dosti nonkomformní názory :-).

KAMPA: Pises to uz podruhy, tak bych rada podotkla, ze nejen do hlavy se nebije... Taky slabsi se nebije a vubec nikdo se nebije.

NEMESISS: mam ctyri deti a ve skolce nebrecely... jedinou výjimku predstavoval treti syn, ktery se párkrát rozfnukal, ale asi stejne, jako když dite doma jde umyt tata, ackoli ono zrovna chce mamu. Preslo to brzy.

A naopak, syn začal do statni skolky chodit at tenhle skolni rok, bylo mu pet pryc a ta chybějící socializace mezi vrstevniky obcas znat je. A to je chytrej, komunikativni, zvyklej na spolecnist, z velké rodiny atd.

proč by dítě vystupovalo ze své komfortní zóny, pokud by nebylo nuceno?

to je myslim jádro. proč lidi lezou na Everest. proc batole se učí chodit i když furt padá. proč lidi překonávají svoje hranice.
moje odpověď je, že je to hravou lidskou povahou, plus výchova to může zabrzdit (stud, ne-sebevedomi, ...), ale hlavně asi osobnost, což nezmenim, takže su v klidu

Ono je to s tím chtěním a nechtěním taky ošemetný. Kdyby se mě někdo ráno zeptal, jestli chci jít do práce, nebo zůstat doma, tak budu všema deseti pro to, že dneska nejdu. Ale kdybych měla nějaký externí stabilní příjem, a do práce vůbec nikdy nemusela, tak udělám co? Nakoupím za stabilní příjem lepší vybavení a do práce chodím dál, protože mě z dlouhodobého hlediska uspokojuje.

U nás by veškeré nechtění do školky vyřešilo, kdyby se do ní chodilo rovnou z obýváku bez převlékání.

Já teda nevim, ale moje dcera někdy do školky strašně chce (což převládá) a někdy zas naopak vůbec, to podle toho, jakou má zrovna náladu :-) Takže já se podle jejího názoru (či nálady) fakt zas tak neřídím. Řídím se, ó sobecká já, zejména podle sebe a svých potřeb :-)

NEMESISS: Co by se jich kdo kdy neptal, odpověď je všude určitě hodně podle aktuální (v rámci vteřin :-D) situace (ono takové rozdělané lego... :-)), ale u nás taková obvyklá odpověď je "chci do školky, ale přijď pro mě brzy, ale ne moc brzy" :-D (Pokud nevadí, že je to klasická a ne lesní :-))

NEMESISS: Fakt je, že nemít jednoho doma, taky by se mi to nepozdávalo... vlastně to tak proběhlo u obou, když o tom tak uvažuju. Z nuly na sto během krátké doby. Ale oba jsem se teda snažila socializovat, aby nedopadli jako maminka :-D