KUTAS: Vzhledem k tomu, že cokoli se stane výjimečně dobrého (z hlediska dítka, tedy jakékoli nesmyslné hmotné dary většího objemu :-D), má sklony se okamžitě stát tradicí, bojovala jsem poměrně dlouho a sveřepě -jenže mocná energie babiček a okolí, to bylo něco jako tsunami :-D Ale snažím se to filozoficky postavit tak, že je to na oslavu konce roku a vynaloženého úsilí, ne vyloženě konkrétních známek. (Ne že by bylo nějaké úsilí vynakládáno - leda tak moje.) Což je trochu na míru skutečnosti, že syn s poruchou pozornosti bude mít rok od roku ty známky skoro zaručeně horší a horší, což ale moc nevadí, protože jsou mu ukradené.
Zato číslo dvě se cíleně těší na jedničky a bojkotuje sveřepou nevšímavostí mé náznaky, že budou mít jenom sluníčka. Protože je přesně ten typ, bude mít nejlepší možné výsledky a bude na ně hrdý - to nechat bez odezvy by taky nešlo.
Takže jsem v obecné rovině došla k tomu, že bez nějaké oslavné reakce to nejde, ale že ji stejně musí člověk ušít tomu dítěti na míru, aby vyvolala žádoucí odezvu, a že se ji budu pokoušet držet v nějaké minimalistické hladině, pokud možno nehmotné. Ale kdybych to chtěla dotáhnout do ideální podoby, musím ubezdušit tchýni. ;-)