TAPINA: ja vim, ze muj tata byl hodne drzen zkratka a dnes se ke svym rodicum dostane tak 2x za rok a to ho k tomu jeste dokope moje mama. Nechce se mu tam. Byl hodne bit, oba jeho rodice byli a jsou velmi autoritativni, nekompromisni, z vnoucat se moc neposrali, zato z pravnoucat uz jo - treba jim neco doklaplo? Tata o svem detstvi nechce mluvit (je mu sedesat!). Jo, svou pili toho dosahnul v zivote hodne, z elektrikare se vypracoval v uznavaneho odbornika v oboru,
ve kterem podnika (bez studii), byl vrcholovym sportovcem, a zije si zivot podle svyho. Ale tak nejak mam pocit, ze je to velka skoda, ze ke svym rodicum nic moc neciti.
Moji rodice tedy asi byli "liberalnejsi", jak zminujes, mama se s nami dost mazlila (fyzicky), kdyz jsme byli mali, dost nas s brachou tolerovali a podporovali (oba jsme v puberte prestali jist maso, barvili si vlasy, pichali nausnice do obliceje a tak, oba jsme opakovali rocnik na gymnaziu - nikdy nam to nevycetli). Dnes je bratr bez vysoke skoly velmi uspesny ve svem oboru, ma rodinu... ja jsem vzdy delala to, co me bavilo, mam rodinu. Troufam si tvrdit, ze jsme slusni lide, kteri ziji relativne spokojeny zivot.
S rodici se objimame, davame si pusu, kdyz se vidime. I muj bratr obejme tatu (oba maji dva metry!), da pusu mame.
Za me velkej bonus v tom, ze mame radi svoje rodice. Hned se zije lehceji, vim, ze se na ne mohu kdykoliv spolehnout. Kdezto muj tata rodice "nema". Citovou oporu nasel az u mamy a k jejim rodicum utikal pro vlidny slovo. To je mi moc lito.

TAPINA: pockej, ale vzdyt ti tricatnici, o kterych mluvis, to je vlastne nase generace a ta zrovna oblackovou vychovu nemela...

TAPINA: /vyvalenej smajlik/?? Tak ted uz to vubec nechapu. Jakoze se ma clovek narodit do utrpeni a z toho se vlastni pili vyhrabat na oblacek radosti?
Ja vychazim z toho, ze stesti je nastaveni mysli. A zakladni nastaveni mysli se vytvari prave zkraje zivota. Kdyz se to nastavi blbe hned na zacatku, tak je v dospelosti velka drina to prenastavit.

MULTICAT: zrovna jsem to chtela napsat. I vyrazny projevovani kladnejch emoci neni moc prijmany.
A dospeli to skoro nedelaj...

Z toho, co tu nekteri pisou, mam dojem, ze by clovek mel vzit zivot jako nutny zlo plny nespravedlnisti a neprijemnejch povinnosti, tvarit se neutralne a hlavne nikoho neobtezovat svym prozivanim.
Hlaska "dite nemuze bejt na ruzovym oblacku" je dost smutna. Zivot na oblacku je muj cil! Jako proc ne, pro boha?

KOTENCE: ja se pripojim, ulevim si - vis, co me mrzi asi nejvic (scena - nevyvadej), ze se detem nedava vubec sance, aby byly detmi, hned je chceme krotit a chceme, aby se chovali jako dospeli a to uz v tak nizkym veku, jako jsou dva tri roky. Takze detstvi teda nema bejt utrpeni, ale vlastne nemuzes svobodne nic, protoze ani nemuzes vyjadrit vztek, smutek, radost. To je totiz obtezujici. Hned je z tebe rozmazlenec. A kluci jsou na tom asi hur, protoze pokud teda, nedejboze, placou, jsou to slabosi. Slycham to dost casto, na muj vkus az prilis.
Ja se dost casto bojim vyjit s ditetem nekam mezi lidi, pac kdyz vidim ty pohledy, kdyz se syn normalne - adekvatne veku - projevi, je mi z toho smutno. Napriklad na pediatrii, jeste, ze uz jsem vymenila...

Já si skoro myslím, že ta určitá rebelie v pubertě je dost důležitá. Sám jsem proti rodičům otevřeně vystupoval jen vyjímečně, neproběhla u mne žádná pubertální vzpoura. A vedlo to IMHO k tomu, že mi trvalo dost dlouho zjistit, že rodiče mají chyby, že jsou vlastně v mnoha ohledech "hrozní". Možná kdybych si to prožil v pubertě, měl bych k nim v dospělosti zdravější vztah.

TAPINA: S tou potřebou rebelovat v pubertě to taky není tak jednoznačné. Kolikrát jsem četla, že u přírodních národů, které děti vedou tím "svobodnějším" způsobem, nic takového nenastává, děti nerebelují, naopak se snaží podobat dospělým a zapojit se do chodu společenství. Dost věřím tomu, že ostrá pubertální rebelie je důsledkem našeho způsobu výchovy (čímž ten způsob nehodnotím, jen to konstatuju), ne univerzální vývojovou nutností.