MULTICAT: zrovna jsem to chtela napsat. I vyrazny projevovani kladnejch emoci neni moc prijmany.
A dospeli to skoro nedelaj...

Z toho, co tu nekteri pisou, mam dojem, ze by clovek mel vzit zivot jako nutny zlo plny nespravedlnisti a neprijemnejch povinnosti, tvarit se neutralne a hlavne nikoho neobtezovat svym prozivanim.
Hlaska "dite nemuze bejt na ruzovym oblacku" je dost smutna. Zivot na oblacku je muj cil! Jako proc ne, pro boha?

KOTENCE: ja se pripojim, ulevim si - vis, co me mrzi asi nejvic (scena - nevyvadej), ze se detem nedava vubec sance, aby byly detmi, hned je chceme krotit a chceme, aby se chovali jako dospeli a to uz v tak nizkym veku, jako jsou dva tri roky. Takze detstvi teda nema bejt utrpeni, ale vlastne nemuzes svobodne nic, protoze ani nemuzes vyjadrit vztek, smutek, radost. To je totiz obtezujici. Hned je z tebe rozmazlenec. A kluci jsou na tom asi hur, protoze pokud teda, nedejboze, placou, jsou to slabosi. Slycham to dost casto, na muj vkus az prilis.
Ja se dost casto bojim vyjit s ditetem nekam mezi lidi, pac kdyz vidim ty pohledy, kdyz se syn normalne - adekvatne veku - projevi, je mi z toho smutno. Napriklad na pediatrii, jeste, ze uz jsem vymenila...

Já si skoro myslím, že ta určitá rebelie v pubertě je dost důležitá. Sám jsem proti rodičům otevřeně vystupoval jen vyjímečně, neproběhla u mne žádná pubertální vzpoura. A vedlo to IMHO k tomu, že mi trvalo dost dlouho zjistit, že rodiče mají chyby, že jsou vlastně v mnoha ohledech "hrozní". Možná kdybych si to prožil v pubertě, měl bych k nim v dospělosti zdravější vztah.

TAPINA: S tou potřebou rebelovat v pubertě to taky není tak jednoznačné. Kolikrát jsem četla, že u přírodních národů, které děti vedou tím "svobodnějším" způsobem, nic takového nenastává, děti nerebelují, naopak se snaží podobat dospělým a zapojit se do chodu společenství. Dost věřím tomu, že ostrá pubertální rebelie je důsledkem našeho způsobu výchovy (čímž ten způsob nehodnotím, jen to konstatuju), ne univerzální vývojovou nutností.

TAPINA: Taky si ale vem, kolik lidí, a zejména žen, v naší generaci má problém říct "ne" i v situaci, kdy padají na hubu. A pak se hroutí a stěžují si, že jim nikdo nepomůže. Vždyť je to tady v různých diskusích dnes a denně. Podle mě je dost důležité naučit se rozlišovat, o jakou pomoc/úkol se jedná. Pokud mě někdo o pomoc požádá jen proto, že JEMU se nechce danou věc udělat, proč bych já ze stejného důvodu nemohla odmítnout? A proč by nemohlo odmítnout dítě?

TAPINA: to mas stesti, ze Te to, dle Tveho nazoru, nepoznamenalo. Treba ja sem se pochybne party chytla a ta potrebova rebelovat byla u me silna. Mam pocit, ze mam cely zivot na to, "davat veci do poradku" a tim nijak nezpochybnuju, ze moji rodice me vychovavali tak nejlepe, jak dovedli (a mame spolu ted velmi dobre vztahy, ackoli dlouho tomu bylo jinak).
Nemyslim, ze "dnesni doba je zalozena na tom, ze clovek nemusi nic, kdyz nechce", jak pises Ty. Tim narazis na to, cemu lidi casto rikaji "prilis liberalni vychova (bez hranic, pravidel atd.)"? Prispevek Kotence ve mne tyhle asociace vubec nevzbudil..

BALAENA: Já jsem ten úvodní příspěvek teda ale pochopila jinak. Popis mi spíš než zodpovědnost za vlastní díl povinností v domácnosti evokoval situaci typu parta maminek sedí u kafe, děti si hrají, jedna maminka chce ukázat kamarádkám fotky, tak zavelí svému do hry zabranému dítěti "podej mi kabelku" místo co by se zvedla a došla si pro ni sama. To mi tedy taky v pořádku nepřijde a myslím si, že dítě má plné právo říct "teď nemůžu, mami".

Ráda dám čtyřleťákovi u věci, které nehoří, čas na to, kdy je udělá, včetně upozornění, že se mu blíží deadline. Zvlášť teď, co máme mimino, ho klidně občas oblíkám a chovám a máme to jako takovou společnou hru - a celkově mi nevadí občas dělat věci, které vím, že umí. Kdybych se ale měla řídit jenom tím, kdy se mu co chce, bude se půlku dne koukat na pohádky a druhou tak nějak marně mrcasit kolem. Rád pomáhá, když se mu chce, rád dělá spoustu věcí, když se mu chce, ale dost často musí ten impuls přijít ode mě a občas k věcem potřebuje malinko dotlačit přes takovou hranu, ale výsledkem je spokojené dítě dělající zajímavou činnost.
Každopádně mi přijde jako základ slušnosti dát mu čas na dokončení hry/dokoukání něčeho, když to jde, a když po něm něco chci, slušně poprosit.
Co se mi zatím nedaří, je aby vzal nějakou činnost vyloženě za svou, utěšuju se tím, že je na to malý... snad. Ale zatím je to trochu pořád tak, že já jsem maminka a o všechno se starám, což úplně není to, co bych si představovala :-)

TAPINA: no, asi tak. už takhle mi v pracovní "sezóně" zbývá na spánek tak 2-3 hodiny denně a odmítám se z toho připravit o další půlhodinu, protože dvanáctiletému "se teď nechce" připravit na stůl, vyklidit myčku nebo se zapojit do loupání brambor.
jednak by "se" mu nechtělo nikdy a čekat, "až" si dohraje/dokouká/dočte, tak se toho stejně nedožiju, na youtube je zábavy dost, jednak jsou věci, které je potřeba udělat teď, a ne "až"