• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
    • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    ONA_MAKARONAŠťastný rodič, šťastné dítě.
    Tato diskuze se zaobírá zejména tzv. Nevýchovou a učením Naomi Aldort. Jakou výchovu doma upřednostňujete a proč? Praktikujete ve své rodině tyto "alternativní" směry výchovy? Opravdu fungují? Otázky, rady a pomoc ohledně (ne)výchovy vítány.
    rozbalit záhlaví
    SARGO
    SARGO --- ---
    +3
    KOTENCE: Jasně, že prokastinace není odpočívání či socializace; básník tím chtěl říci, že nejsme vůbec přírodou naprogramováni k plnění povinností a zábav (tedy kromě nějakého minima k přežití, které je ve skutečnosti hodně nízké), ale spíš k jiným věcem (třeba k té socializaci, protože ta JE pro člověka k přežití zásadní), se kterými bychom ve vhodném prostředí dost možná problém neměli. Je zkrátka blíže k našemu přirozenému stavu a protrhnout tohle naprogramování je jako plavat proti proudu - jde to, jen je to těžší.

    Ono se schopností být uspokojivě činný je to jako s fyzickými dispozemi, nebo hudebním sluchem: naučit se vůbec pravidelně trénovat je děsně těžké, i přes veškerý trénink se nedokážeme všichni dostat na špici a o některých výkonech se nám může jenom zdát... ale docela určitě je pro spokojený život potřeba trochu toho rekreačního tréninku podnikat (v povinnostech i běhání). Chroničtí prokrastinátři jsou takový ekvivalent lidí obézních :-D Výmluvy na špatné pohybové návyky jsou to samé jako výmluvy na nějaké "musení" ve škole - dospělý člověk, který o tom ví, by se s tím měl být schopný uspokojivě srovnat. (Což se třeba mně osobně teda zrovna moc nedaří. :-D)
    SAAYURI
    SAAYURI --- ---
    1 odpověď
    KOTENCE: No, ja taky nejsem nepremysleci typ, proto se v zivote tak trapim :) A resim veci, ktery moje okoli vubec nenapadne resit, a proto oni jsou v pohode a ja ne, protoze je preci tolik moznosti, tolik nastrah, tolik zodpovednosti, atd. Kor ted, kdyz mam dite, na me okoli obcas kouka stylem "co to zase resis za debility, jak te to napadne", kdyz je to vlastne nekdy o dost jednodussi. A jsem z toho dost na vazkach.

    Kazdopadne konkretne k uvaze - myslim, ze je v poradku, ze se lidi nudi, popr. prokrastinuji. Je to jeste o tom, jak vnimame slovo prokrastinace, z prispevku nize mam dojem, ze prokrastinace je vse, kdy "neprospivam" svetu nebo svym nejblizsim, ja naopak jako prokrastinaci nevnimam treba hrani her (pokud teda rozviji nejakou cast), nebo koukani do zdi, nebo spanek pokud splni to, co potrebuju. Samozrejme, pokud kvuli tomu clovek odklada nejake nejnutnejsi povinnosti, neni to spravne. Ale honba za kazdou cenu furt za necim bez odpocinku (fyzickyho, nebo mentalniho), je cesta do pekla. Clovek musi umet odpocivat, umet a byt sam se sebou (bez vycitek a sebeobvinovani ze by misto odpocinku a relaxace, ktery zrovna potrebuje jeho telo) a musi se umet nudit, stejne jako deti. Nebudou mit za zadkem celej zivot nekoho, kdo jim bude organizovat cas a aktivity.
    Mela jsem jednu kamaradku posedlou tim, ze furt musela neco delat a splnovat nejakej "soucasnej standard", vstavala v sest, chodila spat o pulnoci, furt musela neco delat, cviceni, tancovani, prace, kamaradi, rodina, partner, vsechno rozplanovany na hodiny, vcetne jidla (s tim taky mela problemy a byla dost posedla) a obecne byla dost nesnesitelna. Neumela spat, neumela odpocivat, lidi s ni nechteli travit vetsi casovy usek, delali si z ni srandu, ze musi cekat 14 dni, nez si na ne udela 1,5 hodiny casu mezi telocvicnou a vareni jidla na druhy den, a byla dost otravna a nesnesitelna s tou svoji urputnosti.

    Pak jeste dalsi vec - je rozdil mezi tim delat veci co bych mel / odskrtam si to do, na konci dne si reknu "ok, tak jsem si odskrtla 5 veci, a zejtra znova"/ a mezi tim delat veci, ktere opravdu chci / kde se v mozku spousti centrum s odmenou, prichazi flow, naplnuje me to, naprosta spokojenost /. A tady prijde konflikt mezi subjektivnim vnimanim toho, co komu tenhle stav prinasi.

    A dalsi uvaha navic - nedavno jsem se bavila s mamkou o tom, ze deti jsou uzasna stvoreni, zvidava, nenechaji se zastavit (teda aspon ne ted ta, co mam 16 mesicu doma :)), a ja bych si moc prala, aby ji to v nejake forme zustalo, aby ji instituce / rodice / rodina pomohli vyvazit sebevedomi tak, aby neuspechy brala jako moznost se z toho poucit a hledat jinou cestu, kde to pujde a ktera bude vyhovovat. Takze jsem se do ty uvahy tak nejak ponorila, premejslela, prepremejslela a nesmim delat stejny chyby, jako moji rodice.

    Abych to kontkretne vysvetlila - ja jsem diky rodine a institucim mela dojem, ze co jsem udelala dobre byl standard a je snad jasny, ze tak to melo bejt, a co jsem udelala spatne, v tom mi byl machan cumak. Neumoznili mi delat veci, ktere jsem si prala, na ktere jsem mela talent (proste je delat prej nebudu, nejsou penize, atd.), a vecne katastroficke scenare o tom, jak ze me bude popelar. Jen podotykam, ze jsem nikdy nemela problem s prospechem, vzdycky jsem patrila mezi ty "chytrejsi", jen jsem mela diky temhle vecem bloky /nikoho nezajima, co si myslim, bojim se lidem rikat svuj nazor, bojim se mluvit na verejnosti, atd./. Takze jsem clovek, co by chtel menit svet, a delal spoustu skvelejch veci, ale neverim v to, ze bych neco z toho sama mohla mozna nekdy dokazat... Takze to me vzdycky zase hodi zpatky do /mozna/ ubijejici soucasnosti, kdy jsem si myslela, ze budu mit vic casu a budu se moci realizovat, ale ta pece mi ho zabira tak moc, ze jsem konsternovana tak, ze pro jistotu nemam krome mozna hodiny denne cas na sebe, a tu hodinu pak misto uklidem nebo necim, co by bylo potreba, travim prikrastinaci, necim, u ceho uplne vypnu hlavu, protoze to sakra potrebuju, jinak by mi hrablo. Driv jsem mela vycitky, ze misto toho delam, co potrebuju ja, ale zpetne si rikam, ze celej den se staram o dite, pak o domacnost, pak ma nejaky potreby i muj muz, a kde jsem sakra ja, takze si uz dopravam to, co potrebuju, abych nacerpala sily, byla sama as sebou, mela nejaky uspokojeni, kdyz pro sebe mam jen minimum casu a jsem introvert a potrebuju chvili klid. Tady je prave rozdil mezi mym vnimanim prokrastinace a tim dole obecnym "ja si myslim, ze kdyz nad sebou nemaj bic", proste neco, o cem se nic osobne nevi, a je to nejak vylozeny. Proto ten muj prispevek o tom prepremysleni.
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    2 odpovědi±0
    SAAYURI: To je uz podruhy v tomhle rozhovoru, kdy naznacujes, ze je lepsi moc nepremejslet. Ja to neumim, jsem analytickej typ, premejsleni je moje domena, ale ta myslenka me zaujala (premejslim nad ni :-)).
    Napada te k tomu jeste neco? Muzes to trochu rozvinout, prosim?
    SARGO: Zajimavy o tech vcelach, to jsem nevedela. Asi setrej energii ty spolecnosti, z toho by prokrastinace na podvedomi urovni mohla vzniknout. Akorat prokrastinace neni odpocivani a socializace, vetsinou je to zabijeni casu jen tak, aby clovek odlozil splneni ukolu, kterej uz je danej. Ja po takovym case nejsem odpocata ani omylem, spis otravena. U sebe v tom vidim bloky toho "musu", ktery vznikly nekdy v detstvi.
    SAAYURI
    SAAYURI --- ---
    2 odpovědi+2
    YMLADRIS: Jestli by lidi, potazmo deti, nebyly stastnejsi, kdyby tolik neprepremyslely vsechny sve myslenky.
    Pokud je tohle odraz tvych myslenkovych pochodu, je to to same, jak ucis sve dite nad vecmi premyslet? Protoze v tom pripade to nebude mit nikdy lehke.
    SARGO
    SARGO --- ---
    2 odpovědi+8
    YMLADRIS: Prokrastinace mi připadá přirozená ve smyslu jaksi přírodním, evolučním. Příroda po nás chce, abychom vydávali energii účelně. Přílišný sklon dnešní doby se vším bavit musí být našemu vnitřnímu neandrtálci lhostejný; a malé benefity z překonávání potíží (páč když nejde o život...) životní mízu taky nerozproudí.
    Někde jsem četla článeček, že včely ve skutečnosti vůbec nejsou pilné; veškerou práci odvádí jen velmi malá část (stále stejných) dělnic. Většina ostatních se tam jen tak bimcá okolo a mírně přicmrndává. Ta podobnost nemůže být náhodná! :-D Třeba je to ve skutečnosti k něčemu evolučně výhodné. Proč včelám nevím (ale když se odebraly pilné, z těch líných se zrekrutovalo dostatečné množství nových pilných), u lidí by menší aktivita mohla mít význam třeba ve snížení napětí ve skupině (méně "konkurence", méně roztříštěných snah či zájmů = méně spotřebované energie), a hlavně když se podíváme na přírodní národy, obrovské množství času (mnoho hodin každý den) je tam věnováno prosté socializaci, příbuzenské i nepříbuzenské; to nám tu chybí. Možná jsou ti zdánlivě prokrastinující ve skutečnosti matkou přírodou naprogramováni k tomu, aby v zájmu přežití pracovali na přátelských vztazích, a ne na uměleckých projektech. :-))
    SARGO
    SARGO --- ---
    ALI_EN: Nezabere jedna věta, dodám další. Nezabere další... no, říkal si o to. :-D

    TAPINA: Jo, to je bližší mé realitě :-)) Ale ukládá se to! Sice to vylézá až po letech, a na některé stále marně čekám... ale je to tam. :-)
    JON
    JON --- ---
    +2
    A neni to tak, ze prokrastinace je uplne normalni, a 20% lidi a 70% vysokoskolaku to vnima jako problem a ostatnim je to proste burt a neresej to?
    TAPINA
    TAPINA --- ---
    +5
    YMLADRIS: Já tady vidím jasný vliv internetu, jako neuvěřitelného žroutu času. Jsou to především vysokoškoláci, kdo tráví pracovní i volný čas víceméně u počítače a pak prokrastinujou na netu. Lidé, kteří tráví pracovní dobu offline, k tomu takové sklony nemají. Já si teda u sebe dost uvědomuju, že bych si měla čas u počítače hlídat. Jakmile ho vypnu, tak jsem činorodá až až a nemám problém zvednout zadek a něco dělat.
    Čili i u dítěte bych především pohlídala, aby žilo dostatečně v reálném světě, zatím je na pořadu dne regulace televize, později přijde i ten počítač.
    YMLADRIS
    YMLADRIS --- ---
    3 odpovědi+2
    tak ja si vzdycky prectu ze 20% lidi a 70% vysokoskolaku ma fakt vazne problemy s prokrastinaci a dumam. Je to teda tim jakym stylem zivota (skola,job = externe zadavane ukoly casto bez smyslu) vseobecne zijem, ze lidi maji totalne hypertrofovanou tu vnitrni motivaci, kdyz na nima nestoji bic ucitelky/sefa, tak proste nejsou schopni ten zadek zvednout a delat; i veci ktere fakt chteji delat?

    to by pak znamenalo, ze by stacilo fakt jen vyhnout se te skole a jobu a nechat dite at se zabyva vecma skutecne z vlastnich duvodu (chci to a to, potrebuju prachy, dobre budu delat zac mi budou platit atd, v nejhorsim)

    Ale pak si rikam, co kdyz to neni jen tim (prilisnym treningem k vnejsi motivaci v nasich zivotech). Co kdyz je to a) totalni slozitosti (je tolik veci, tolik impulsu, ktere se daji nasledovat...) b) totalni blizkosti teho okamziteho uspokojeni (slastne video je jen 2 vteriny ode mne, na jeden klik). Pak by bylo adekvatni diteti seriozne ukazovat, jak se dokazat sebe-navigovat v realite, ktera nas furt bombarduje nejakyma impulsama.

    Cili do delam ja. Jako vzdy, komentuju sebe
    - ze se mi neco nechce
    - ze je v pohode kdyz se mi nechce, chteni je dulezita vec ("vnitrni motivace")
    - ale ze kdyz chci ale akorat se mi zrovna nechce, co s tim muzu delat. Jak se muzu sama odmenovat, roztleskavat, pozadat o pomoc, vypnout ten zdroj rozptyleni... jak muzu sama se sebou zachazet. (vysvetluju to po kapkach samozrejme, decko je maly)
    - jak si muzeme vzajemne pomahat (.. se motivovat..). demonstrujeme s otcem
    - atd.

    Cili pro mne uz to neni jednoducha otazka zda dite nutit poslechnout/uklidit (ci co), ale globalne. Nakolik my sami sebe nutime, proc to delame, musime to delat? Pokud jo, jaky figle vyuzivame? Mozna jsem ja proste poskozena a moje vnitrni motivace je poskozena a unschoolovane dite zadne figle nebude potrebovat. No ale davala bych na to pozor :) Jako ze nevidim cestu v tom nechat ho uplne plavat stylem Delej si co chces; jako ze abych ho nemanipulovala, tak radej nijak neoblivnovat.

    Sama to mam nastaveny tak, ze to, co bych pouzivala na partnera (vymyslet pro nej skvelou odmenu, uvarit mu neco, kdyz se mu podari dodelat odkladany ukol atd...), klidne pouzivam i na dite. Beru to ze dulezita je ta otevrenost = co delam a proc . Pokud by partner ci dite byli naprosto kategoricti v necem ze to proste delat NECHTEJI, mirnim se.
    Decko si musi napriklad cistit zuby, i pokud by nechtelo. ALe fakt tyto pripady totalne minimalizuju.

    Jsem zvedava jak se toto cele vyvine


    ALI_EN
    ALI_EN --- ---
    +6
    TAPINA: syn je dost zvedavej, casto se vyptava (i mimo zrovna nastalyho obdobi Proc?), vsechno ho zajima a hrozne rad si povida, popisuje veci nebo deje. pamatuje si co jsem mu ledabyla vysvetlila pred mesicem a od ty doby se o tom nezminila a najednou to na me vybali (to ma spousta deti co si vsimam. nepamatujou si co jim vyslovne rikas ale co zazni nejak mimochodem se vreje jak do skaly). a opakuje, papousek hadr. k tomu teda patri i to, ze se musim dost hlidat, jakej styl mluvy pouzivam. kdyz za mnou prijde a oznami mi Tohle nedelej to se mi nelibi! presne vidim na co ve svym chovani se mam zamerit. Je to dost skola i pro me. nemam rada direktivni zpusoby ala ja jsem rodic a to ti musi stacit, protoze jsem to rekla atd. vim co bych si v ty chvili myslela ja a nepodcenuju to dite, ze jemu to staci. a hlavne se neustale ucit formulovat vsechno strucne. jakmile sama cejtim ze se do vysvetlovani zamotavam nebo zbytecne opakuju nejaky vysvetleni dokola a dokola, jenom abych ukojila svoji touhu mu to do ty hlavy vkecat, je predem jasny, ze je to nejvetsi marnost dne.
    TAPINA
    TAPINA --- ---
    2 odpovědi
    ALI_EN: Závidím takového tříleťáka. Můj chlapeček má prakticky od narození pevný názor na věci, se kterým vysvětlování nehne. Navíc používá v diskuzi tzv. instantní argument - cokoli řeknu, obrátí v negativ a používá jako protitvrzení. Pak třeba za půl roku si všimnu, že se mu to moje vysvětlování v hlavě přece jen uložilo a časem to ten jeho názor ovlivnilo, ale v okamžité situaci to použít prostě nejde.
    ALI_EN
    ALI_EN --- ---
    2 odpovědi+1
    SARGO: je vysvetlovani a vysvetlovani. taky nesnesu kdyz mi nekdo neco husti pod tlakem a zdlouhave. kdyz se mi povede vysvetlit jednou vetou, rekne mi na to triletak jo jasne a udela to. a priste to udela rovnou a jeste mi rekne proc to dela. takze zaklad je strucne jasne kratce. jinak to ma opacnej efekt.
    SARGO
    SARGO --- ---
    1 odpověď+4
    KOTENCE: Chtěla jsem si podebatovat a teď vůbec nestíhám reagovat.
    Tak jen noticku pod čarou: jsem zvědavá, jestli dospějete k tomu, co mám teď doma: "Mami, prosím tě, nic mi nevysvětluj a prostě mi to řekni!" Úplně vidím před sebou, jak za dvacet let bude výchovná vlna zvaná "hlavně těm chudákům dětem nehustit furt něco do hlavy, ale stručně jim předložit co je právě za úkol". :-))
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    1 odpověď+2
    SARGO: Ja myslim, ze ten rozdil je zasadni. Hlavne by dite nemelo mit pocit, ze je tam ta "odmena" naraficena ucelove, aby udelalo, co matka chce.
    Pokud po diteti neco chci a nejsem ochotna diskutovat, rikam to na rovinu. Vysvetlim proc to chci, uznam neliby pocity ditete, ale neustupuju. U nas typicky cisteni zubu, mereni teploty a podobne. Neustupuju znamena, ze cinnost vykonam i za cenu fyzickyho premozeni ditete.
    A pak jsou veci, ktery nejsou nutny, i kdyz bych byla rada, aby si dite udelalo dobrej navyk je delat. Treba uklizeni. Tam jdu prikladem a vysvetluju, proc to delam, ale zasadne nenutim. Zaroven upozornuju na vyhody.
    Priklad: na zemi je Lego a v nem vysypana mouka, dite pribehne, at s nim jdu kreslit. Reknu, ze si s nim rada budu kreslit, ale v takovym neporadku bych si to neuzila a nejdriv to chci uklidit. Bojim se, ze slapnu na kosticku a mouka se roznese po celym dome, coz by mi pridelalo praci pozdeji. Kdyz mi pomuze, budeme to mit rychle a budeme si driv kreslit. Pak zacnu uklizet.
    Batole mi pomahalo s radosti. V obdobi vzdoru sedelo a koukalo, pripadne se vztekalo, ze nechci vyhovet rovnou. Ted se temer pokazdy prida v prubehu a obcas uz zacne uklizet driv, nez se zepta na kresleni. Pro me skvelej vysledek :-)
    Oslava je oslava. Ta je u nas naplanovana a nemuze ji neco ohrozit. Pokud je cukrarna na kopci, tak se musi vyjit kopec, to je jasny. Cil k ceste potrebuju i ja, i kdyz ted uz ocenim vic ptaci pozorovatelnu, nez pohar.
    SARGO
    SARGO --- ---
    1 odpověď+3
    ANNAWA: Jo jo, zrovna nám to začíná... už obtěžuju i oblíbenou večeří :-D

    KOTENCE: Hranice odměny mi přijde jako dost zajímavé téma, laboruju s ním všelijak, začasté nejspíš jako slon v porcelánu. Sama si taky kolikrát po něčem hodně náročném nebo nepříjemném dám za odměnu (třeba) lepší kafe - a neberu to "za to", ale "na oslavu", je to prostě příjemný předěl od těžkostí a završení události. U dětí to, jak si uvědomuju, vedu dost podobně - když přišel syn s tím, že všichni kamarádi něco dostávají za vysvědčení (známe to "všichni", ale v tomhle případě určitě většina :-)), pojala jsem to jako příležitost k ideologické přednášce a domluvili jsme se, že za vysvědčení jako nééé, ale že ke škole patří knížky víc než Lego a na oslavu konce dalšího roku zajdeme vybrakovat knihkupectví.
    Takže - "Když zvládneme tenhle kopec, zajdeme si na zmrzlinu" - je to úplatek nebo ne? Jako motivace je to směšné, byla by to příliš nízká cena za vynaloženou námahu; jako příležitost mít nějaký bezprostřední pozitivní výhled možná příjemné. Můžou vůbec vnímat děti tak decentní rozdíl a může kupříkladu mimoidní chlapečky vůbec nějaký takový rozdíl zajímat; a pokud, tak od jakého věku to pojímají? :-))
    TAPINA
    TAPINA --- ---
    +3
    Motivace odměnou funguje u dvou skupin - u malých dětí a u zaměstnanců :o)
    KOTENCE
    KOTENCE --- ---
    1 odpověď+5
    SARGO: Ja beru takovy vyroky i v kontextu ostatnich vychovnejch metod, co tu dotycny prezentuje. Kdyz to napise autoritativni matka, nemam duvod predpokladat, ze to myslela jinak, nez to vyznelo. Pro dite je preci taky dulezity, jak to vyzniva...
    A jo, pro me je vychova tak trochu slovickareni a diplomacie. Kolikrat to clovek s druhym mysli dobre, ale tak blbe to rekne, ze ho akorat nasere a o nejaky pomoci nemuze bejt vubec rec. To plati pro vsechny vztahy, jen deti jsou ve svy pozici mnohem zranitelnejsi.

    A myslim, ze problem neni pokyn. Problem je pokyn+odmena, aspon pro me.
    Ja jsem se jako mala taky ucila plavat za cukrovou vatu. Pamatuju si to jako legraci, ale v dospivani me motivace odmenou doslova urazela a radsi jsem tu vec vubec neudelala, nez to udelat kvuli matce a jeji blby odmene... Navic jsem ji podle logiky veci ani nemusela delat, kdyz jsem odmenu nechtela, takze rodic ani nemohl nic namitat. Imho to vubec nefunguje, maximalne u malych deti a pak si to rodice vyzerou.
    ANNAWA
    ANNAWA --- ---
    1 odpověď+3
    SARGO: tak puboši by souhlasili, pokyny vydavané matkami jsou děsivé ;-)
    SARGO
    SARGO --- ---
    2 odpovědi+3
    WITCHIE: Tohle už je ale příšerné slovíčkaření. Z toho ultra krátkého popisu přeci vůbec není jasné k čemu se chystaly, jestli to v tom kontextu dávalo smysl nebo ne. Jestli má být věta "uděláme to a to až bude hotové to a to" manipulativní, tak tohle auditko není o výchově, ale o strašné úzkosti matek ve vztahu k určitým představám.
    Co už je teda v souladu se zaměřením klubu, než (mimo jiné) postupy při řešení problémů? Výchovné metody přeci nezačne zkoumat někdo, kdo je v pohodě a jeho dítě taky. Někdy je problém hlubší, někdy jen v jednotlivostech. Spíš než odsouzení šmahem je dle mého na místě úvaha nad tím, jestli je to košér nebo ne a jak kdo to vnímá. Očividně se i taková věc dá vnímat manipulativně, ok - zajímavé vědět. Zřejmě i představa, že se dítěti vydá pokyn, může být vnímána jako děsivá. Též zajímavé :-)
    Ale ještě zajímavější by byla alternativa k tomu z hlediska vlastních postojů (a nevýchovy atd), než celou situaci poslat do háje. :-)
    WITCHIE
    WITCHIE --- ---
    1 odpověď+3
    SARGO: jo. Ciste kosmetickej. Situacni vubec, aspon ne tak jak to bylo podany, kdy dite si zadny masinky nezadalo a objevila se tam zcistajasna v pseudosouvislosti vytvoreny rodicem za ucelem donuceni/namotivovani ditete se napit. Navic nazvany jako "pokyn". Nepripada mi ze by to souznelo se zamerenim klubu.
    SARGO
    SARGO --- ---
    +6
    Největší padouch jsem tu zaručeně já, beze všech alternativ ve výkladu. Po letech (!) usilovné snahy naučit dítě jíst ovoce a zeleninu (myslím, že jsem nevynechala žádnou metodu, která mi připadala jen trochu přijatelná) jsem přistoupila na čiré vydírání :-) Nutno zdůraznit, že obecně se velmi snažím nemanipulovat a nekšeftíkovat. Vyplácí se to - když už to člověk potřebuje udělat, je to účinné :-D
    (Pozadí událostí: starší hyperáč je typ dítěte s extrémně úzkým jídelníčkem - prý to není neobvyklé, rozhodně je to ale na zabití. Mladší měl dost omezený jídelníček kvůli refluxu a v těch cca čtyřech, kdy už mohl jíst všechno, už ale projevoval vůči neznámým věcem značnou zavilost, navíc se snažil opičit po bráchovi. Mladší by se rozjedl i běžným způsobem, ale těžko jsem je mohla oddělit.)
    Takže: i normálně je držím se sladkým dost zkrátka, páč obecně máme sklony k oplácanosti. Takže když na talíři ležela hrstka zeleniny a čokoládová kulička, skutečně to BYLA motivace. Kdo snědl určené minimum, mohl si ji sníst. Postupem času se minimum navyšovalo a za pár týdnů si každý z nich našel přijatelné množství druhů ovoce a zeleniny, které jsou ochotní jíst. Odměny samovolně ustaly a teď už to jí dobrovolně, ve velkém, říkají si o ni.
    Účel mi v tomto případě plně posvětil prostředky. :-)

    Ale mám ještě příšernější příklad. Když jsme staršího (v té době devět let) chtěli rozjezdit na kole, nějak se vyhecovalo (je za tím dlouhá story, kterou nebudu unavovat :-)), že bude dostávat peníze za ujeté kilometry (tuším dvě koruny za kilák? :-)). Napřed jsem myslela, že mě z toho omejou, ale protože cizí děti mi na pokusy nikdo nepůjčí, holt musím experimentovat na svých :-))
    Výsledek: dítko se pod vidinou akceptovatelné odměny doslova přepnulo do ochotného módu a vypravilo se na kolo. Vrátil se s tím, že ježdění je super, jednou si nechal vyplatit odměnu, podruhé už s tím, že žádné peníze nechce a že chápe, jak jsem to myslela, že nechat si platit za něco takového je trochu trapný.
    Dlouhodobější výsledek: o něco se zvýšila ochota zkoušet věci, u kterých si je hrozně jistý, že mu nepůjdou. Placení za kilák se stalo naším společným vtipem ve chvílích, kdy stojíme tváří v tvář akci, vůči které je silně skeptický ;-)

    V obou případech šlo o to najít pro dítě akceptovatelný důvod, proč překonat odpor (hlavně ke změně názoru jako takovému). Ideální je, když je odměna pro rodiče trochu nepohodlná (protože s rozdáváním čokolády i penízků je maminka dosti skoupá ;-)), to svedlo pozornost dítka od vlastního nepohodlí k cizímu a zvýšilo motivaci ("Hlavně nejezdi moc dlouho, ať mi nějaký penízky zůstanou!"). Pro případ "zelenina" mi to připadá v pořádku. Případ "kolo" ošemetný - byla jsem si dost jistá, že je dítko dostatečně uvědomělé, aby tímhle myšlenkovým procesem prošlo, klaplo to; ale osobně neznám žádné další dítě, u kterého bych si to troufla. Na druhou stranu asi neznám žádné další dítě, které by si dokázalo tvořit tak těžko průstřelné krusty vlastní demotivace.

    V dlouhodobějším horizontu to vypadá, že následky na mě jsou takové, že na sebe kladu stále nižší požadavky. Kluci mají z "odměn za samozřejmosti" srandu a hledí na mě vlídně. :-))
    SAAYURI
    SAAYURI --- ---
    -2
    KOTENCE: Mozna nad vecma az moc premejslis :))
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam