HOBO_MONTANUM: No, prave. Všechny kultury, šátek, blabla. Znám tuhle větu snad v několika desítkách obměn, je-li to vůbec možné.
Primárně, za sebe, bych rád řekl: Ano, jsme jediná kultura, která má kočárek, a ne šátek, ale taky jsme třeba mmj jediná kultura, která má (čti vynalezla) antibiotika. Tolik asi k tomuto argumentu.
Neříkám, že v různých situacích pro různé děti to může být zcela validní cesta.
Ale byl bych taky rád, aby mohlo zaznít to, že se mi to prostě nelíbí. Nikomu to necpu, a lidi, kteří ostatním lidem tím či oním způsobem "cpou" (často, samozřejmě, důsledným "necpaním" a upřenými pohledy a podobnými pasivně agresivními způsoby) věci typu šátkování, považuju pouze za oběti vlastních neuróz z výchovy jejich rodičl a dětství obecně. Netrpím tím, nemám potřebu demonstrativně se ošátkovat, vzít si takový ty dementní arabský kalhoty a promenádovat se tak mezi bránou k dětem a rebiu, abych tak řekl. To jsou jistě kontroverzní výroky, ale myslím, že na ně mám právo, a mám právo je ventilovat.

Pak je tu věcná část problému.
Nedovoluji si mluvit o rozdílu mezi šátkováním a kočárkováním/volným pohybem (mmj takto terminologicky rozlišit je zásadní, protože nepřiměřeně moc šátkované dítě /třeba i doma!/ má určitě rozdílné vývojové podmínky než dítě venku kočárované/na ruce a doma volně se batolící), neb tomuhle nerozumím.
Ale psychologický vliv šátkování je podle mého názoru spíš negativní. Plodí bojácné a zaprdnuté mamánky a slečinky, co tak tak chodí, když náš ferdan vybírá na odrážedle branku jako Chirón Farinovu zatáčku, děti, které se rozpláčou, když vidí někoho nového atd.
Samozřejmě, je to o rodičích, je to o ideologii, venkoncem. Jejich rodiče si to vyhodnotí tak, že děti jsou stále "diamantové jako v děloze", ve spojení se svým přirozeným stavem nebo ve stavu přirozeně meditativním.
Tak však jo, jsou to vaše děti, vaše hlava, vaše peněženky.
Já k tomuto netenduji.

---
btw, jen report...
Náš Ferdan se teď, těsně po druhých narozeninách, hodně rozmluvil. Opakuje slova a začíná tvořit věty.
Dneska byli na návštěve u tety Haní, a telefonovala mi máma z trolejbusu, že se mnou Ferdan chce mluvit.
Ptal sem se ho, jesi je v "busí", a on říkal, že je !vzadu!. Tam pro kočáry.
To jsem byl opravdu hrdej rodič, a jako kognitivista to sleduju opravdu intenzivně.
Vzadu máme zadeček, a vpředu ještě nechápeme,) Hlavně že máme "vzadu", a víme kde to je, i na maší, na mašince.)

KEIKIN: Hm, to se asi shodneme. Však to píšu od začátku, norm-core není o reliktech normalizační a dřívější výchovy. Norm-core je ve světě módy pojem pozitivní, je to znovunalezení normality...

Ale nechávání mimin samotnejch, "ať se vybrečí", je imho dnes extrém u netové populace, a znak sociálního low u populace au general. není to standard, a jakkoliv osvěta je asi stejně důležitá, jako marná, bavíme se tu o jinejch lidech.

Debata je jinde, normcore verusu alternativa.
Třeba bubáci.
To je téma.

Fakt nechápu, co maj alternativní matky proti bubákům. Okej, maj jiný děti, to je daný výchovou.
Ale náš Ferdan sice na matčiny pokyny "slyšela sem tu bubáka, pojď už spát" reaguje stále spíše pozitivně, ale sláva co do metody už to taky není... ale hlavně je z něj dvouletej bubákolog!!!
On si ten strach dává, zkouší, a ví že má nás dva láskyplný plne za prdelí. A je z něj bubákolog. Bubáky zkoumá, ba co více, vlastně hledá.

A pak máte alternativní ošátkovaný pipiny, co se hrozej jen vyslovení toho slova...

LYDI: o titul nejde, jde o to, že lhala o skutečnosti týkající se oboru, ve kterém (dle mého b-hužel) prosadila. Jak pak může člověk důvěřovat tomu, co píše?

Ještě obecně k Aldortové (a diskusi ve vedlejším klubu) - ta přemíra a nepřetržitost reflexe interakce s dítětem mi připadá dost kontraproduktivní: vede to k jakési křeči, kterou (spolu s vnitřní nejistotou rodiče) dítě musí zákonitě vycítit.
Naprosto kontraintuitivní záležitosti jako hraní "mocenských her" ve věku, kdy se dítě naopak potřebuje vypořádat s existencí limitů, mi připadají dokonce škodlivé.

KOTENCE: good for you, moje ne. taky doufám, že tím se to téma vyčerpalo.

KOTENCE: 1) tys to nezkoušela, co? já bych tě děsně ráda viděla, jak přirážíš k chodníku:-)
2) děti nejsou blbé. vzhledem k tomu, že se doma nepočůrává, předpokládám, že ty situace rozlišuje. mám plenu, čůrám do ní. nemám plenu, otevřu si dveře na záchod. stejně jako ví, že s mým mobilem si hrát smí, s tátovým nikoliv. důvěřuju jeho inteligenci.

ECLECTICA: neporizuju se. ani sem knizku nedocetla zatim, nekoukala na video na youtube atd. nejsem "profi" co se tyce NA. jinak .. jdu hodne podlu citu a vlastnich zkusenosti (zjisitim ze dite ji spis to co si vezme do ruky atd tak ji nebudu nutit do kase atd) ale jsou veci kde nejsem si jista nebo zjistim ze mi veci jak se to dela bezne nepripada tak dobre / "alternativni" pristupy mi pripada lepsi. treba u moc. hry sem na zacatku taky koukala co je to za blbost, ted se mi koncept moc libi ale zaroven ho uplne moc zatim nepraktikuju. jak vsude clovek si neco od nekoho bere a neco ne.... jinak se moc nezajimam o titulech (ani nekdo s titulem nemusi o tom moc vedet)..

GAISAKA: Já jsem si hlavně doteď myslela, že vymezit se proti rodičům je normální součást odpoutávání se v pubertě. A že se to jaksi neztratí, ale přijde ono osvobozující poznání, že jsou to taky jenom lidi, tudíž dělají chyby (respektive to, co za chyby považuju/eme). Že tedy i já nevyhnutelně udělám chyby - buď stejné jako moji rodiče, nebo ve snaze vyhnout se tomu nějaké zcela nové, ale udělám.

U nás jsou příklady o to půvabnější, že mám časově shodné srovnání s výchovou v rodině příbuzných - já jsem byla držená víc zkrátka (i když čím jsem byla starší, tím větší svoboda přicházela, a zůstávaly jen osamocené relikty, které jsou dnes součástí zlatého fondu rodinných historek - jako že jsem v patnácti sice mohla domů přijet posledním metrem, ale nesměla jsem v poledne na Václavák), oni měli dost volnou výchovu - a stěžovali jsme si všichni:c) (Oni, AFAIK, na to, že kvůli oné svobodě měli dojem, že rodiče moc nezajímají, když se jim všechno dovolí.)
Když jsme se o tom bavily se sestrou, tak se pro změnu ukázalo, že ačkoliv máme stejné rodiče, tedy ve výchově relativně konzistentní, vadí nám úplně jiné věci, tzn. identická věc jí lezla na nervy, mně to bylo fuk, nebo jsem naopak byla ráda:c) Dětem se jeden zkrátka nezavděčí.

KOTENCE: Ne, to věru nejsem. Zdá se mi, že nepochopení psaného textu je i tvůj problém, dovol tedy, abych zopakovala, co jsem říkala jinde: dítě (kterému čtyři roky nejsou ani smykem a plynně se též nevyjadřuje) zatím nebylo schopné pochopit rozdíl mezi plenou a jakýmkoliv jiným obalem (kalhoty). Proto na cesty dostává plenu. Má to dva důvody: nelze se spolehnout, že to nepustí rovnou. Důvod druhý - od chvíle, kdy zahlásí, do chvíle, kdy pustí, neuběhne ani deset vteřin. Je tedy poněkud problematické v daném čase například najít místo k zaparkování vozidla, zaparkovat, vyndat dítě z autosedačky, svlíknout ho (i z pleny) a nechat ho vykonat požadovanou činnost.

Je tedy pro mě momentálně (zima, Kefalín, zima) přijatelnější nechat ho rozlišovat dva stavy: jsem nahý, tehdy chodím na záchod. Jsem venku, tedy mám plenku a čůrám do ní. Trénink kýženého stavu započne v příznivějším počasí, protože promočený kalhoty nejsou nic moc bezva ani na sedačce v autě, ani při převlíkání v +5/-5 stupních.

Je již dostatečně srozumitelné, že se "čůrám" neozývá z gauče?