KOTENCE: nepochybně ano. já to prostě nestihnu. když za deset vteřin na libovolné trase najdeš místo, přirazíš, vyndáš dítě ze sedačky a svlékneš, musíš být nutně daleko lepší. klidně přiznám, že to nedokážu:-)

KOTENCE: tak to jsi nejen lepší matka, ale i řidič!

Sorry, opět nebudu odpovídat na to, co zaznělo zde, ale na "negativně-výchozí klub o Aldort a spol. rodičovství. Narazil jsem na to v poště s jedním nejmenovaným ID, ale přečtete-li si to tam za poslední den, je tam tolik smutných lidských příběhů. Pomiňme teď, že smutnými se lidské příběhy stávají až voluntárně, z rozhodnutí jejich nositelů.. no přečtěte si to sami, nebudu to linkovat.
Nuže ono nejmenované ID mi do pošty (vážně!) napsalo něco v tom smyslu, jakože nezná ve svém okolí nikoho, kdo by byl se svým dětstvím a výchovou rodičů spokojen a saturován, ba právě naopak. Asi je teď trendem, vyktimizovat nějak rodiče... ,)
Já osobně si pamatuju jistě spoustu negativních příhod, vzorů atd. ze svého dětství, ale jinak máma byla super máma, ačkoliv musela být profesně pár dnů v týdnu pryč, aspoň z toho byly hokejový kartičky,), a otec byl sice přísnej a emocionálně daleko občas, ale jindy, když měl čas a náladu, to byl ten největší kámoš, a hlavně všechno věděl a všechno uměl (to jako bez keců i dneska, otec je stavař, postavil část D1, a ví opravdu snad všechno o té části fyzického světa, která kluky zajímá). Proto se dívám na alternativní rodiče trošku jinak teď - A ZÁSADNĚ NECHCI, ABY TO ZNĚLO PASIVNĚ-AGRESIVNĚ-LÍTOSTIVĚ. To ne. Berme to tak, dejme to do kontextu, pracujme s tím, mějme to na mysli, když s nima mluvíme.
Ale, cut to the core, stejně jako to bez milosti od začátku dělají oni, vezměme si z toho ratio, a pokračujme v rozvíjení našeho (proti)názoru.

Chápu, že si člověk přečte něco o názorech na výchovu, ale pokud se někdo chytne nějakého "systému" a úzkostlivě jej aplikuje na své dítě, považuju to za projev nedůvěry vůči vlastním instinktům a intuici.
Ve vedlejší diskusi se např. objevil návod, jak postupovat kupříkladu při společném pečení. Možná jsem prostě jen velký flegmatik, ale neumím si představit, že bych proces učení, které s sebou podobné činnosti nesou, podrobně plánovala a neustále kontrolovala (dá se pak vůbec mluvit o výchově nevýchovou?). To, že dítěti vysvětlím, jak se dělá těsto, že se nakonec strčí do trouby, přiděluju mu drobné úkoly, považuju za něco naprosto přirozeného, co se obejde bez manuálu.