Mně se včera zdálo, že jsem letěla dolů z oblohy připnutá ve fialový sedačce z MH-17 Malaysian Airlines. Probrala jsem se uprostřed toho pádu, kolem uší mi hučelo, koukala jsem se na mraky a jak mi vítr serval boty, jak mi nahý nohy trhají sebou sem a tam a byly na mě moc malý, ty nohy, a já si vzpomněla na fotku, na který jsem je viděla. Pak jsem v tom snu zavřela oči a najednou jsem byla ukrajinská mamka se šátkem na hlavě, vyběhla jsem z domu a utíkala, utíkala jsem hrozně rychle na pole, nemohla jsem popadnout dech, zase mi hučelo kolem uší, a pak jsem najednou mezi slunečnicema našla živý miminko. Vzala jsem ho do náruče a běžela jsem dál a našla jsem ještě dvě další živý děti, který byly polonahý, ale měly jenom modřiny. Vůbec neplakaly, mlčely a tvářily se smutně. Pak jsem se zastavila mezi slunečnicema a už nevím.
Sem se budu chodit vypisovat z nočních můr, díky, VIDLIČKO. (Mívám i vtipný sny, nebojte.)