Byl jsem v alternativním světě, který se podobal blíže nespecifikované italské oblasti. Bylo mi asi patnáct, otec nedávno zemřel a matka zdědilat povinnost platit peníze někomu v "kostele". Nevěděl jsem proč se to tak děje, bylo to prostě součástí mého života a byl v tom nějaký vyšší smysl a všichni na sebe byli slušní kvůli tomu. Jednou jsem dostal za povinnost odnést ty peníze sám. Ten den jsem měl na práci všechno možné, jen ne doručit peníze a tak jsem s nimi dost meškal. Tak nějak jsem se dotrajdal skrz křivolaké uličky na náměstíčko a vidím, že kousek ode mě vyšli tři muži v saku z Casina, v rukou nápadně veliké, zlato-zeleno-béžové UZI. Vypadaly spíš jako špatné hračky. Dělal jsem, že je nevidím a klopil zrak a napůl se falešně uklidňoval, že to přece *jsou* hračky. Něco ale tak či tak nesedělo. Nenápadně to viselo ve vzduchu a bylo to ostré.
Muži šli k veliké drahé a dlouhé limuzíně. Dva nasedli dovnitř a třetí, ten s doutníkem a úsměv gangstera co si hraje na gentlemena, položil loket na střechu auta. V pěsti držel pistoli. Tentokrát už zjevně opravdovou. Podíval jsem se ke Casinu, svítilo se tam a znělo z něho ticho. Takové ticho co je víc prázdné než obvykle. O to "něco" ve vzduchu se šlo už skoro pořezat. Muž s doutníkem a pistolí řekl nahlas a pomalu: "Nikdo nebude křičet." a podíval se významně mým směrem. Něco ve mně se hrozně moc dralo ven navzdory instinktu blikajícímu všemi varovnými světly. Zakřičel jsem: "Pozoooor!" rychleji než jsem si uvědomil, co se děje a dal se na útěk. Muž s pistolí vystřelil a zařval: "Chyťte toho hajzla!" Tak jsem začal házet parakotouly a hned z nich zase vyskakovat a měnit směr běhu a říkal jsem si, že mi to snad pomůže. Vzhledem k tomu, že mě dobrých pár sekund nikdo netrefil, tak asi ano. "Zastřelte toho atleta, už někdo!" křičel napůl pobaveně napůl naštvaně gangster.
Jedna ze střel mě nakonec dostala. Nejspíš někde kolem ramene nebo boku, ale nebyl jsem si jistý. Vůbec to nebolelo, jenom jsem viděl krev a snažil se metelit, co mi nohy dovolily. Bral jsem to nejdřív ulicí dolů a pak, když jsem slyšel auto, tak přes plot a přes pozemek a kolem nějakých keřů či co a tam jak ve filmu jsem málem narazil do zděšeného kolemjdoucího co jenom koukal, co se děje.
Honička skončila na jakémsi hřišti, kde na mě vyskočil tamní hlídač s brokovnicí a donutil mě zastavit.
Sen se nějak divně střihnul nebo si nepamatuji, každopádně dál to pokračovalo v jakémsi sirotčinci / kostele, kam jsem měl přinést ty peníze právě. A kde jsem měl být v bezpečí. Strýček se o mě vždycky postaral a dal mi najíst. Ani nevím proč jsem odpočítal 900 a dal mu je a on si je vzal a říká dobrý, 900 jako vždycky. A já na to: "Ale vždycky to bylo 800." Divně se na mě podíval a po chvilce z balíčku bankovek odlepil zkušeným grifem stovku a dal mi ji zpátky a říká: "Jo máš pravdu, vždycky to bylo 800, přiznávám." A dál se tím divným pohledem díval na bankovky a začal se usmívat ošklivě vědoucím způsobem. V tu chvíli mi došlo, jak to vlastně v městě funguje a že jsou všichni jedna prohnilá pakáž a matka platí "strýčkovi" nějakou formu výpalného.
V tu chvíli dorazil Donovan. Místní crime lord. A kousek za ním muž s doutníkem. Ačkoliv v sirotčinci jsem měl být v bezpečí a ukrytý, šli hned za mnou. Bylo mi jasné, kdo mě udal.
Pak už si to pamatuju jenom matně, ale Donovan říkal něco ve smyslu, že schopným tělem by se nemělo mrhat. A že mě otestujou.
Dali mě do obrovité klece, kde na druhém konci byla nějaká velká kočka (leopard či puma či něco) a nahoře v rohu velká opice cca velikosti většího šimpanze. Sen končil, když jsem vylezl nahoru v kleci a dal pěstí šimpanzovi, který mě chtěl chytit a kopnul ho mezi nohy. Spadnul samozřejmě na zem a víc už si nepamatuji.