Pořád kolem dokola se mi zdá, že jsem někde.. (návštěva, hospoda, přednáška) ....sundám si boty, a když chci odejít po nějaké době, boty nikde. A ty už taky nenajdu. Někdy jdu ven bos, a cítím se jak kretén, jindy zas do zblbnutí boty hledám a nenacházím. Za poslední měsíc se mi zdál asi třikrát, ale tenhle program běží už několik let.

Se mi zdálo, že jsme zpívali u táboráku... jakože já a ještě nějaký lidi...a teď nevím přesně úplně co, určitě ale parodie na dělání dělání...a tak nad tím přemýšlím, co to mohlo být...a nevím proč mi vyskakuje rektální leptání, všechny smutky zahání.. :-D

Kus od naší práce se natáčel nějaký kyberpunkový film, tak jsme to s kolegy okukovali, přišla jsem zpátky do officu v půl třetí ráno. Tam zpráva od šéfa, že nechal v kanclu disk, ten se přehřívá a musí se zlikvidovat. Takže jsem v noci někde na kolejích odpalovala disk ála panzerfaust. Pak jsem se šla osprchovat, ale furt se tam cpali další lidi, uklízečka mi sebrala věšák a přímotop a pak už nemělo smysl jezdit spát domů.

Zdálo se mi že mi fakt hezká holka/žena řekla že jsem hezký jako že se ji moc líbím a prvně v životě jsem ji to i věřil i když jsem se musel kouknout do zrcadla a jako i v zrcadle jsem se sám sobě líbíl s tím upraveným strništěm. Jenže já tak nikdy nevypadal a v tom zrcadle to byl někdo jiný.
Což mi připomíná že mě bolí délka a budu ji muset sjet abych se mohl bez píchání pokusit usnout.

Dceři v pubertálním věku začaly pro mě z neznámého důvodu vypadávat vlasy (zatím je ve školce, tak doufám, že to nic nepředpovídá..). Dopravní letadla i menší společně vytvářeli na obloze neznámé obrazce a do toho se promítalo cosi přes celý obzor, doprovázené i zvukově. Někdo řekl, že to má být nácvik na simulovanou apokalypsu, aby se lidstvo zbláznilo. (Opakuji druhou část první závorky)

Zdál se mi třetí díl Nebe nad Berlínem, tentokrát v režii Toma Tykwera. A dokonce si pamatuji většinu celého příběhu, včetně konce, který mne dojetím rozbrečel. Bylo to krásné.

Studoval jsem na nějaké magické akademii. Měli jsme tam problémy se studentkami prvního ročníku, které hrozně běhaly a skákaly po jednom točitém schodišti, až to vypadalo, že se u toho každou chvíli zabijí. Pak jedna z nich čerpala magickou energii z nějakého zdroje, ze kterého neměla, tak jsem se s ní domluvil, že to za ni napravím, když toho nechá.

Jel jsem vlakem do Prahy, a cestou jsem zjistil, že čerpání z té magické anomálie způsobilo rozštěpení časové linie na alternativní realitu, kdy se psal rok 1945 a nacisté stále ještě neprohráli válku a Prahu okupovali. V hotelu, kde jsem bydlel, mě našel jeden z vůdců odboje, který měl v plánu s mojí pomocí v plánu vrátit čas do původní podoby a zbavit se nácků. Protože jsem ale jako člověk z původní časové linie byl jediný, kdo to mohl napravit a hlavně kdo mohl jako jediný být u magické anomálie, postupně musel zabít nebo v obji obětovat ostatní odbojáře.

Zatímco jsme piklili, v ne úplně příhodnou chvíli mě kontaktoval děkat teologické fakulty z univerzity na Maltě. Ukázalo se, že před devití lety na něj moje španělštinářka ze střední převedla dluh, který jsem u ní měl, a on mi jako splátku zadal úkol, abych pro něj a jeho sektu ukradl pražské jezulátko. Byl to obecně špatný nápad i v normální realitě, natož v realitě, kde Prahu ovládají nacisti. Přemýšlel jsem, jak se z toho vykroutit, ale vyhrožoval, že když to neudělám, sešle na mě se svojí sektou hroznou kabalistickou kletbu.

Než to ale stihnul udělat, tak jsem se probudil.

zdálo se mi, že jsme šli na procházku a byla tam otevřená restaurace... normálně jsme vešli dovnitř a objednali si cider

Zdálo se mi o krásné klidné léčebně obklopené parkem. Bylo to dole v údolí, kterým protékal potok. A já se nemohla dočkat, až tam pojedu.

Doprovázela jsem mamku na nějaký zvláštní tajný sraz. Byli tam hlavně zaměstnanci McDonalds a řešili jak pomoct dětem z méně šťastných rodin. Něco tam nedávalo smysl ale pak zjistili, že k nim nepatřím a a poslali mě pryč.

Procházela jsem tou budovou, vypadalo to jako ne úplně hotová tajná laboratoř. Všude terminály na kódy a sekce divných místností... Tam mě odchytla trochu uměle vyhlížející zdravotní sestřička. Milým a uklidňujícím hlasem mi řekla, že jsem asi zabloudila a že jsem určitě ještě neviděla nový film. A odvedla mě do kina... kde jsem byla jediný divák.

Věděla jsem o čem ten film má být.
Jiří Langmajer hrál playboye, co rád chlubil svými "úlovky" ale když se jednou chlubí obchodnímu partnerovi (toho hrál Jaromír Hajzlík) někde na výletě, zjistí, že mluví s otcem poslední slečny. Situace se nějak vyhrotí, hlavní hrdina někam spadne a když málem zemře, uvědomí si, co je důležité...

Sledovala jsem film. Byla scéna s rozhovorem, pak hrdina letěl ve zpomaleném záběru nad lesy, kopci, D1 a parkovišti a přemýšlí, kam dopadne.
Pak najednou ležel na betonově vypadajícím pódiu, já seděla na pódiu kousek od něj a postupně přicházeli a sedali si okolo. A zpívali ústřední píseň filmu.

Nebyla jsem si jista, co se děje. Považovala jsem to za 3D projekci.
Některé lidi jsem proznávala. Kousek ode mě seděl Doktor s kytarou, Peldric někoho šeptem upozornil, že leze do záběru...
Pak se k nim přidal i hlavní hrdina. Dozpívali a odcházeli.
Někdo do mě lehce drknul a mě teprv teď došlo, že tam všichni skutečně jsou...

Ale nějaká jiná uměle vypadající slečna s milým úsměvem mě zastavila. Řekla, že jsem součástí natáčení, že se mnou musí dořešit nějaké detaily... Během toho mě zas odvedla pryč.
V nějaké kanceláři mi vysvětlovala, že si musím projít zbytek areálu. V jižní hradní věži jsou projekce duchů, co věští budoucnost a mnohem víc...

Já si řekla, že to je cool ale že bych radši nějaký východ než se nechat posouvat sem tam krásnými androidkami, tak jsem se probudila.

Poznámka: Co myslím tím "uměle vypadající".
Kůži měly dost jasně syntetickou, jako z měkkého silikonu a měly trochu jiné proporce než by měl člověk mít. Působily na mě jako přátelské uživatelské rozhraní, něco, co by fungovalo jako recepční nebo zdravotní sestra v nějakém scifi filmu... nebo velmi přesvědčivě i v hororu, kdyby s tím svým přátelským tónem mluvily o pomoci a přitom držely zakrvácený nůž... Měla jsem z nich smíšené pocity.

Byl jsem s rodinou na kázání v kostele. Farář z nás a ostatních lidí, co tam byli, byl značně nervózní, a pojal podezření, že jsme ve skutečnosti poslanci incognito na bohoslužbě. Začal mluvit něco o funkcích lidského těla, párkrát jsem neodolal a opravil jsem ho, což mi vyneslo nelibé pohledy jeho stálých oveček. Po bohoslužbě jsem se mu chtěl jít omluvit, ale ještě s ním chtělo mluvit hrozně moc lidí, tak jsem se na to vykašlal a šel domů.

Cestou domů jsem potkal několik obřích hmyzů, se kterými jsem dřív už podle všeho bojoval. Vzal jsem meč a šel se s nimi bít, až jsem se nakonec prosekal k jejich dvěma královnám, které se mi podařilo utlouct. Byl jsem zraněný, a slečna, co mě ošetřovala se mě ptala, jestli nevím, jak se to zaklínači v knížkách vždycky povede přežít. Zamyslel jsem se nad tím, co jsem od Sapkowskiho četl, a řekl jí, že zaklínači jsou prostě hodně rychlí a uhýbají, ale dost často to taky schytají.

Pak jsem byl u mámy, která říkala, že si staví bazén a máme s na něj jít podívat. Ukázalo se, že bazén je díra v chodníku a má být sdílený mezi více sousedy - ne že se v něm budou střídat, ale že má každý svůj kousek. Byl naplněný zvláštní olejovitou tekutinou, ale potřeboval jsem z toho vytáhnout několik kusů lešení, které jsem měl přinést. Cestou zpátky na mě číhalo několik gaunerů a chtělo mě přepadnout, tak jsem se musel plížit a snažit se, aby mě neviděli.

Měla jsem hlídat dvě děti, kluky v nějaké kanceláři. Odhaduju cca 2 nebo 3 ten mladší a 3 nebo 4 roky starší.
Mladší chtěl abych ho zvedala do vzduchu, nakláněla se s ním, točila se a povídala si s ním. Pořád se smál a byl roztomilý.

Starší si spokojeně hrál sám s hračkami všude okolo, interagovat se mnou nebo druhým klukem nechtěl, ale kdykoli si všiml, že si s mladším hraju, tak schválně něco rozbil, resp. rozdělil na několik částí a část z nich rozházel po zemi... Než jsem si toho všimla, bylo na stole hromada nekompletních věcí.

A ve dveřích pak najednou stála nějaká osoba v saku, vynadala mi výsměšné za všechny nekompletní předměty, že za každý poškozený předmět jsem osobně zodpovědná a že takovouhle neschopnost nebudou trpět... atd... atd...

Argument, že nic vlastně není poškozeno, způsobil jen, že se ten člověk ušklíbl, že mi nevěří. Pak odešel.
Tak jsem pak opravovala. Stačilo jen sáhnout na modrý koberec pod stolem, okamžitě jsem nahmátla, co jsem potřebovala, a dát to dohromady už bylo snadné.

Jenže pak jsem se otočila na kluky a došlo mi, že budu muset vyřešit, aby to nedělal a neměla jsem tušení, jak...

Bylo to jako film, chvílemi s komentářem.

Ibrim, což byl vikingsky vyhlížející týpek, vyrazil zabít "stvůru, která ohrožovala vesnici a na kterou se ostatní báli i jen podívat." Za ním se plížil jiný chlápek, syn místního krále nebo náčelníka, který chtěl zjistit Ibrimovo tajemství a být sám také lepší bojovník.

V další scéně, kdy se budoucí náčelník/ král dostal na místo boje, už bylo ze "stvůry" jen několik hromádek a louží víceméně roztaveného kovu, Ibrim zrovna kopím odděloval zlato a stříbro a kupil je o kousek dál. (Mělo to konzistenci jako sliz a netuším z čeho bylo to kopí.)

Z kontextu jsem pochopila, že původní náčelník/král je mrtev a mladík (který se stále držel opodál) se Ibrima přímo ptal na jeho schopnosti.
Válečník mu tvrdil, že trik je v přilbici. Stačí ji mít a věřit si.
Pak holou rukou sáhl do horkého kovu, vytáhl kapající hroudu zlata, přiložil si to k předloktí druhé ruky a když pak hroudu zas zahodil, měl na předloktí zlaté "tetování" (umělecky provedené propletence).

Král si nasadil Ibrimovu helmu, sáhl do kovu holou rukou a kus zlata spolknul. Ale protože si nevěřil úplně, tak sice přežil, ale ústa mu zčernala, jako by je měl uvnitř stále plná popela. Ibrim ho odvedl domů a pokusil se vzít ženu a děti (měl pět dcer) a utéct dřív, než bude průšvih...

Trik nebyl v helmě.
On i jeho žena Idun byli už hodně staří, ale oba měli silnou vůli.
Oba vypadali na tolik, na kolik se cítili a zvládli to, v co věřili, že zvládnou.
Ale když řekli dcerám, že se opět budou muset stěhovat, nejstarší se tajně vyplížila ven za kamarádkami.
A samozřejmě, že král se zatím probral a rozhodl, že Ibrim musí zemřít a teď měl i rukojmí... S "kouzelnou přilbou" nechtěl připustit, aby kdokoli jiný znal jeho tajemství nebo ho mohl překonat.
Když ostatní jásali, že král přežil, o odpověděl: "Hardly..." a od té chvíle to všichni brali jako jeho jméno.

Ibrim poslal ženu a ostatní dcery do bezpečí a vrátil se.
Vypadal teď mnohem mnohem starší.
Vesničani křičeli, že je čaroděj a ublížil králi, za nimi už stála připravená hranice...

Cítila jsem Ibrimovy myšlenky.
Bývalé sousedy zabíjet nesmí ale dceru by opravdu chtěl zachránit...

Konec snu.

Ve firmě/organizaci, kde jsem pracoval, jsem měl podezření na nějaké nekalosti. S pomocí jednoho týpka jsem se dostal do věže, kde orgazniazce sídlila, a začal jsem tam vyšetřovat. Nakonec se mi povedlo nějak prokličkovat a vykecat se u ochranky i managementu, ale nakonec něco začali tušit a musel jsem utéct úplně na střechu. Hodně tam foukalo a nedalo se tam nic moc dělat, ale alespoň jsem nespadnul. Volala mi máma, jestli bych jí mohl dojet zazimovat chatu, a brácha, že se bude za chvíli vracet do republiky, tak jsem nakonec slezl dolů a šel dělat něco jiného.

Napodruhé jsem rovnou zamířil do podzemních laboratoří. Nejdřív se mi tam povedlo sabotovat filtry, a pak přesvědčit vědce, kteří to tam měli na povel, že jsem nová výpomoc, co má ty filtry vyměnit. Povedlo se mi zjistit, že tam vyvíjejí rakety a další zbraně za peníze určené pro neziskovky.

Prošel jsem dál z laboratoří, a skrze stabilizovanou časovou trhlinu jsem se dostal do generálního štábu Třetí říše. Chvíli jsem tam pózoval a pozoroval nácky, jak prohrávají válku, ale bohužel mi přimo ve war roomu nedovolili fotit, tak jsem šel vedle sledovat projev Evy Braunové. Na konci projevu jsem si ji vyfotil, ale bohužel jsem nevypnul blesk, což něco ve vysílání pokazilo a Eva se hodně naštvala. Několik lidí na mě začalo ukazovat, jako že jsem to byl já, a mně došlo, že asi neumím dost dobře německy, abych jí to uspokojivě vysvětlil a že bych se prozradil, tak jsem raději zmizel.

Vyšel jsem ven, a protože jsem začínal být hodně unavený, koupil jsem si po cestě lístky na nějaký koncert pod otevřeným nebem vprostřed města, kam měli jít i moji kamarádi, a někam jsem tam u pódia sednul na ulici.
Za chvíli si kousek ode mě sedla slečna s kornoutem cibulových kroužků. Přisednul jsem si k ní a dali jsme se do řeč, a po chvíli se k nám připojili i moji známí. Po nějakém čase na terasu, kde jsme seděli, přišel turecky vypadající muž v pestré vestě a fezem na hlavě. Ta slečna, se kterou si povídal, se před tím začala schovávat, tak jsem se jí ve vtipu zeptal, jestli je to její dealer těch cibulových kroužků. Odpověděla, že její dealer to je, ale ne cibulových kroužků. Když odešel, začala do mě rýt, jak jsem to myslel a že to není moc vtipné. Nakonec se mi to ale povedlo uspokojivě vysvětlit a políbili jsme se.

Ještě nějakou chvíli jsme si povídali, ale pak okolo nás projelo nákladní auto a všechny nás ohodilo blátem. Rychle jsem vytáhnul lahev vody a umyl si oči, ale protože v tom blátě byla nějaká nebezpečná nemoc, museli jsme jí hledat pomoc. Očividně jsme nebyli sami, a když jsme došli na náměstí, už tam bylo poměrně hodně lidí v podobné situaci a celou akci hlídala armáda v čele s mým učitelem fyziky z gymplu, který to tam celé koordinoval. Řekl nám, že máme jít do prvního patra paláce, před kterým stál, a tam nás naočkují proti té nemoci z bláta - budeme ale potřebovat pas, protože nejsme v České republice. Vyděsil jsem se, že svůj pas vlastně nemám a vůbec nevím, jak jsem se bez něj dostal přes hranice, a chvíli jsem hledal v mobilu, jestli nemám alespoň jeho fotku, ale pak jsem ho našel v kapse. V prvním patře byla lékárna, ale vůbec jsme tam očkovací látku nemohli najít. Přišli jsme k něčemu, co vypadalo jako samoobslužná pokladna, ale ve skutečnosti to fungovali tak, že jsme zadali čárový kód do terminálu a ten vydal příkaz úklidové službě, aby daný lék doplnila do regálů - pokud zrovna ten den někdo uklízel. U terminálu jsme potkali ještě skupinu kamarádů té slečny s cibulovými kroužky. Jeden z nich poznamenal, že má nový úlovek a jestli už mi řekla, že je to jen dočasné. Raději jsem ho ignoroval a šel do regálů hledat lék.

Byl jsem za 2. světové války v řadách americké armády v Belgii, kudy jsme postupovali na nacistické Německo. V noci jsme prozkoumávali nějaký statek, a najednou na nás z okna začal někdo střílet. Opětovali jsme palbu, a já jsem vrazil do budovy odkud se střílelo - tam jsem našel babičku, kovanou nacistku, se dvěma revolvery - jedním kovovým bez bubínku a jedním plastovým - jak po nás střílí - a rychle ji zajal a odzbrojil. Když jsem ale zkontroloval revolvery, všechny náboje už byly vystřílené. Prohledal jsem ještě celou budovu, ale nikde jsem žádné další nenašel.
Odešel jsem do druhého domu, kde mezitím ostatní vojáci zadrželi a shromáždili zbytek rodiny nacistické babičky. Šel jsem se podívat do prvního patra po nábojích do revolveru, ale našel jsem tam jen mladou dívku s hlavou přikrytou prostěradlem. Nejdřív jsem myslel, že je mrtvá, ale pak jsem slyšel, že dýchá. Nakonec jsem ji nechal spát a odešel dolů za ostatními.

Vrátil jsem se domů, a rozhodnul jsem se, že se půjdu na výstaviště podívat na nějakou výstavu o trvale udržitelném rozvoji. Před vchodem byla nějaká soutěž - každý dostal jednu rozvojovou zemi, a cílem bylo získat co nevyšší rozvojové skóre. Já jsem vyhrál s Laosem, protože jsem skoro všechny možnosti co jsem měl, jsem nacpal do obnovitelných zdrojů. Body se měřily formou vody, kterou jsme dostávali do velká nádobky v kávovaru, a jak jsem jí tam měl hrozně moc, když jsem si to kafe udělal, bylo hrozně naředěné.

Konečně jsem se dopracoval až ke vchodu do výstavní haly, a tam mi najednou došlo, že mám vlastně v batohu ty dva revolvery, co jsem zabavil té babče, a že mě s nimi dovnitř asi nepustí, když tam jsou různí politici. Chvíli jsem přemýšlel, co budu dělat - jestli ten batoh někam schovám a budu doufat, že mi ho nikdo neukradne, nebo si v nedalekém bazénu půjčit skřínku v šatně a dát to tam. Nakonec jsem se rozhodl jít domů a nechat to tam. Doma jsem potkal tátu, který slíbil, že mě tam hodí. Po cestě jsme ale minuli odbočku, jeli jsme ulicí s výhledem na hrozně ošklivé hranaté domy, a málem jsme přejeli pečovatelku z domova důchodců, co venčila psa.

Jela jsem na Kempy a sestra a oba moji rodiče taky, jen každý zvlášť... Nejsem si jistá, v jakém kdo byl věku, pořád se to měnilo...
Se sestrou jsme čekaly na nějakém hřišti se spoustou dalších "dětí". Byly tam učitelky, co připomínaly pár záblesků, co si pamatuju ještě ze školky...
Všichni se převlékli do kostýmů A já si uvědomila, že mamka mi sice ušila krásné šaty ale nestihla je dodělat. Vypadaly hotové ale kdybych si je oblékla, rozpadly by se. Švy byly všechny jen částečně a pak tam byl zbytek niti s navlečenou jehlou. Našla jsem asi dvacet navlečených jehel, bylo potřeba to dodělat.
Učitelky s ostatními odešly a já začala šít...
Přitom jsem současně prožívala cestu na kempy (téma bylo Doctor Who a bylo k tomu cool úvodní video) a současně jsem už byla na kempech, vyprávěla jsem něco Doktorovi (nevzpomínám si co) a postupně přicházeli další a další... A já u toho došívala šaty a říkala jsem (sobě i nahlas), že teď už to bude v pohodě. i kdybych to nestihla došít, bude to fajn.
A mamce (která všem říkala že neví jestli chce larp protože neví co čekat) jsem vysvětlovala, že larpu se účastnit nemusí, může si to rozmyslet později a jen zatím koukat, co se děje.

a všechno bylo strašně v pohodě, žádná corona, žádná Lenka...