Studoval jsem na nějaké magické akademii. Měli jsme tam problémy se studentkami prvního ročníku, které hrozně běhaly a skákaly po jednom točitém schodišti, až to vypadalo, že se u toho každou chvíli zabijí. Pak jedna z nich čerpala magickou energii z nějakého zdroje, ze kterého neměla, tak jsem se s ní domluvil, že to za ni napravím, když toho nechá.

Jel jsem vlakem do Prahy, a cestou jsem zjistil, že čerpání z té magické anomálie způsobilo rozštěpení časové linie na alternativní realitu, kdy se psal rok 1945 a nacisté stále ještě neprohráli válku a Prahu okupovali. V hotelu, kde jsem bydlel, mě našel jeden z vůdců odboje, který měl v plánu s mojí pomocí v plánu vrátit čas do původní podoby a zbavit se nácků. Protože jsem ale jako člověk z původní časové linie byl jediný, kdo to mohl napravit a hlavně kdo mohl jako jediný být u magické anomálie, postupně musel zabít nebo v obji obětovat ostatní odbojáře.

Zatímco jsme piklili, v ne úplně příhodnou chvíli mě kontaktoval děkat teologické fakulty z univerzity na Maltě. Ukázalo se, že před devití lety na něj moje španělštinářka ze střední převedla dluh, který jsem u ní měl, a on mi jako splátku zadal úkol, abych pro něj a jeho sektu ukradl pražské jezulátko. Byl to obecně špatný nápad i v normální realitě, natož v realitě, kde Prahu ovládají nacisti. Přemýšlel jsem, jak se z toho vykroutit, ale vyhrožoval, že když to neudělám, sešle na mě se svojí sektou hroznou kabalistickou kletbu.

Než to ale stihnul udělat, tak jsem se probudil.

zdálo se mi, že jsme šli na procházku a byla tam otevřená restaurace... normálně jsme vešli dovnitř a objednali si cider

Zdálo se mi o krásné klidné léčebně obklopené parkem. Bylo to dole v údolí, kterým protékal potok. A já se nemohla dočkat, až tam pojedu.

Doprovázela jsem mamku na nějaký zvláštní tajný sraz. Byli tam hlavně zaměstnanci McDonalds a řešili jak pomoct dětem z méně šťastných rodin. Něco tam nedávalo smysl ale pak zjistili, že k nim nepatřím a a poslali mě pryč.

Procházela jsem tou budovou, vypadalo to jako ne úplně hotová tajná laboratoř. Všude terminály na kódy a sekce divných místností... Tam mě odchytla trochu uměle vyhlížející zdravotní sestřička. Milým a uklidňujícím hlasem mi řekla, že jsem asi zabloudila a že jsem určitě ještě neviděla nový film. A odvedla mě do kina... kde jsem byla jediný divák.

Věděla jsem o čem ten film má být.
Jiří Langmajer hrál playboye, co rád chlubil svými "úlovky" ale když se jednou chlubí obchodnímu partnerovi (toho hrál Jaromír Hajzlík) někde na výletě, zjistí, že mluví s otcem poslední slečny. Situace se nějak vyhrotí, hlavní hrdina někam spadne a když málem zemře, uvědomí si, co je důležité...

Sledovala jsem film. Byla scéna s rozhovorem, pak hrdina letěl ve zpomaleném záběru nad lesy, kopci, D1 a parkovišti a přemýšlí, kam dopadne.
Pak najednou ležel na betonově vypadajícím pódiu, já seděla na pódiu kousek od něj a postupně přicházeli a sedali si okolo. A zpívali ústřední píseň filmu.

Nebyla jsem si jista, co se děje. Považovala jsem to za 3D projekci.
Některé lidi jsem proznávala. Kousek ode mě seděl Doktor s kytarou, Peldric někoho šeptem upozornil, že leze do záběru...
Pak se k nim přidal i hlavní hrdina. Dozpívali a odcházeli.
Někdo do mě lehce drknul a mě teprv teď došlo, že tam všichni skutečně jsou...

Ale nějaká jiná uměle vypadající slečna s milým úsměvem mě zastavila. Řekla, že jsem součástí natáčení, že se mnou musí dořešit nějaké detaily... Během toho mě zas odvedla pryč.
V nějaké kanceláři mi vysvětlovala, že si musím projít zbytek areálu. V jižní hradní věži jsou projekce duchů, co věští budoucnost a mnohem víc...

Já si řekla, že to je cool ale že bych radši nějaký východ než se nechat posouvat sem tam krásnými androidkami, tak jsem se probudila.

Poznámka: Co myslím tím "uměle vypadající".
Kůži měly dost jasně syntetickou, jako z měkkého silikonu a měly trochu jiné proporce než by měl člověk mít. Působily na mě jako přátelské uživatelské rozhraní, něco, co by fungovalo jako recepční nebo zdravotní sestra v nějakém scifi filmu... nebo velmi přesvědčivě i v hororu, kdyby s tím svým přátelským tónem mluvily o pomoci a přitom držely zakrvácený nůž... Měla jsem z nich smíšené pocity.

Byl jsem s rodinou na kázání v kostele. Farář z nás a ostatních lidí, co tam byli, byl značně nervózní, a pojal podezření, že jsme ve skutečnosti poslanci incognito na bohoslužbě. Začal mluvit něco o funkcích lidského těla, párkrát jsem neodolal a opravil jsem ho, což mi vyneslo nelibé pohledy jeho stálých oveček. Po bohoslužbě jsem se mu chtěl jít omluvit, ale ještě s ním chtělo mluvit hrozně moc lidí, tak jsem se na to vykašlal a šel domů.

Cestou domů jsem potkal několik obřích hmyzů, se kterými jsem dřív už podle všeho bojoval. Vzal jsem meč a šel se s nimi bít, až jsem se nakonec prosekal k jejich dvěma královnám, které se mi podařilo utlouct. Byl jsem zraněný, a slečna, co mě ošetřovala se mě ptala, jestli nevím, jak se to zaklínači v knížkách vždycky povede přežít. Zamyslel jsem se nad tím, co jsem od Sapkowskiho četl, a řekl jí, že zaklínači jsou prostě hodně rychlí a uhýbají, ale dost často to taky schytají.

Pak jsem byl u mámy, která říkala, že si staví bazén a máme s na něj jít podívat. Ukázalo se, že bazén je díra v chodníku a má být sdílený mezi více sousedy - ne že se v něm budou střídat, ale že má každý svůj kousek. Byl naplněný zvláštní olejovitou tekutinou, ale potřeboval jsem z toho vytáhnout několik kusů lešení, které jsem měl přinést. Cestou zpátky na mě číhalo několik gaunerů a chtělo mě přepadnout, tak jsem se musel plížit a snažit se, aby mě neviděli.

Měla jsem hlídat dvě děti, kluky v nějaké kanceláři. Odhaduju cca 2 nebo 3 ten mladší a 3 nebo 4 roky starší.
Mladší chtěl abych ho zvedala do vzduchu, nakláněla se s ním, točila se a povídala si s ním. Pořád se smál a byl roztomilý.

Starší si spokojeně hrál sám s hračkami všude okolo, interagovat se mnou nebo druhým klukem nechtěl, ale kdykoli si všiml, že si s mladším hraju, tak schválně něco rozbil, resp. rozdělil na několik částí a část z nich rozházel po zemi... Než jsem si toho všimla, bylo na stole hromada nekompletních věcí.

A ve dveřích pak najednou stála nějaká osoba v saku, vynadala mi výsměšné za všechny nekompletní předměty, že za každý poškozený předmět jsem osobně zodpovědná a že takovouhle neschopnost nebudou trpět... atd... atd...

Argument, že nic vlastně není poškozeno, způsobil jen, že se ten člověk ušklíbl, že mi nevěří. Pak odešel.
Tak jsem pak opravovala. Stačilo jen sáhnout na modrý koberec pod stolem, okamžitě jsem nahmátla, co jsem potřebovala, a dát to dohromady už bylo snadné.

Jenže pak jsem se otočila na kluky a došlo mi, že budu muset vyřešit, aby to nedělal a neměla jsem tušení, jak...

Bylo to jako film, chvílemi s komentářem.

Ibrim, což byl vikingsky vyhlížející týpek, vyrazil zabít "stvůru, která ohrožovala vesnici a na kterou se ostatní báli i jen podívat." Za ním se plížil jiný chlápek, syn místního krále nebo náčelníka, který chtěl zjistit Ibrimovo tajemství a být sám také lepší bojovník.

V další scéně, kdy se budoucí náčelník/ král dostal na místo boje, už bylo ze "stvůry" jen několik hromádek a louží víceméně roztaveného kovu, Ibrim zrovna kopím odděloval zlato a stříbro a kupil je o kousek dál. (Mělo to konzistenci jako sliz a netuším z čeho bylo to kopí.)

Z kontextu jsem pochopila, že původní náčelník/král je mrtev a mladík (který se stále držel opodál) se Ibrima přímo ptal na jeho schopnosti.
Válečník mu tvrdil, že trik je v přilbici. Stačí ji mít a věřit si.
Pak holou rukou sáhl do horkého kovu, vytáhl kapající hroudu zlata, přiložil si to k předloktí druhé ruky a když pak hroudu zas zahodil, měl na předloktí zlaté "tetování" (umělecky provedené propletence).

Král si nasadil Ibrimovu helmu, sáhl do kovu holou rukou a kus zlata spolknul. Ale protože si nevěřil úplně, tak sice přežil, ale ústa mu zčernala, jako by je měl uvnitř stále plná popela. Ibrim ho odvedl domů a pokusil se vzít ženu a děti (měl pět dcer) a utéct dřív, než bude průšvih...

Trik nebyl v helmě.
On i jeho žena Idun byli už hodně staří, ale oba měli silnou vůli.
Oba vypadali na tolik, na kolik se cítili a zvládli to, v co věřili, že zvládnou.
Ale když řekli dcerám, že se opět budou muset stěhovat, nejstarší se tajně vyplížila ven za kamarádkami.
A samozřejmě, že král se zatím probral a rozhodl, že Ibrim musí zemřít a teď měl i rukojmí... S "kouzelnou přilbou" nechtěl připustit, aby kdokoli jiný znal jeho tajemství nebo ho mohl překonat.
Když ostatní jásali, že král přežil, o odpověděl: "Hardly..." a od té chvíle to všichni brali jako jeho jméno.

Ibrim poslal ženu a ostatní dcery do bezpečí a vrátil se.
Vypadal teď mnohem mnohem starší.
Vesničani křičeli, že je čaroděj a ublížil králi, za nimi už stála připravená hranice...

Cítila jsem Ibrimovy myšlenky.
Bývalé sousedy zabíjet nesmí ale dceru by opravdu chtěl zachránit...

Konec snu.

Ve firmě/organizaci, kde jsem pracoval, jsem měl podezření na nějaké nekalosti. S pomocí jednoho týpka jsem se dostal do věže, kde orgazniazce sídlila, a začal jsem tam vyšetřovat. Nakonec se mi povedlo nějak prokličkovat a vykecat se u ochranky i managementu, ale nakonec něco začali tušit a musel jsem utéct úplně na střechu. Hodně tam foukalo a nedalo se tam nic moc dělat, ale alespoň jsem nespadnul. Volala mi máma, jestli bych jí mohl dojet zazimovat chatu, a brácha, že se bude za chvíli vracet do republiky, tak jsem nakonec slezl dolů a šel dělat něco jiného.

Napodruhé jsem rovnou zamířil do podzemních laboratoří. Nejdřív se mi tam povedlo sabotovat filtry, a pak přesvědčit vědce, kteří to tam měli na povel, že jsem nová výpomoc, co má ty filtry vyměnit. Povedlo se mi zjistit, že tam vyvíjejí rakety a další zbraně za peníze určené pro neziskovky.

Prošel jsem dál z laboratoří, a skrze stabilizovanou časovou trhlinu jsem se dostal do generálního štábu Třetí říše. Chvíli jsem tam pózoval a pozoroval nácky, jak prohrávají válku, ale bohužel mi přimo ve war roomu nedovolili fotit, tak jsem šel vedle sledovat projev Evy Braunové. Na konci projevu jsem si ji vyfotil, ale bohužel jsem nevypnul blesk, což něco ve vysílání pokazilo a Eva se hodně naštvala. Několik lidí na mě začalo ukazovat, jako že jsem to byl já, a mně došlo, že asi neumím dost dobře německy, abych jí to uspokojivě vysvětlil a že bych se prozradil, tak jsem raději zmizel.

Vyšel jsem ven, a protože jsem začínal být hodně unavený, koupil jsem si po cestě lístky na nějaký koncert pod otevřeným nebem vprostřed města, kam měli jít i moji kamarádi, a někam jsem tam u pódia sednul na ulici.
Za chvíli si kousek ode mě sedla slečna s kornoutem cibulových kroužků. Přisednul jsem si k ní a dali jsme se do řeč, a po chvíli se k nám připojili i moji známí. Po nějakém čase na terasu, kde jsme seděli, přišel turecky vypadající muž v pestré vestě a fezem na hlavě. Ta slečna, se kterou si povídal, se před tím začala schovávat, tak jsem se jí ve vtipu zeptal, jestli je to její dealer těch cibulových kroužků. Odpověděla, že její dealer to je, ale ne cibulových kroužků. Když odešel, začala do mě rýt, jak jsem to myslel a že to není moc vtipné. Nakonec se mi to ale povedlo uspokojivě vysvětlit a políbili jsme se.

Ještě nějakou chvíli jsme si povídali, ale pak okolo nás projelo nákladní auto a všechny nás ohodilo blátem. Rychle jsem vytáhnul lahev vody a umyl si oči, ale protože v tom blátě byla nějaká nebezpečná nemoc, museli jsme jí hledat pomoc. Očividně jsme nebyli sami, a když jsme došli na náměstí, už tam bylo poměrně hodně lidí v podobné situaci a celou akci hlídala armáda v čele s mým učitelem fyziky z gymplu, který to tam celé koordinoval. Řekl nám, že máme jít do prvního patra paláce, před kterým stál, a tam nás naočkují proti té nemoci z bláta - budeme ale potřebovat pas, protože nejsme v České republice. Vyděsil jsem se, že svůj pas vlastně nemám a vůbec nevím, jak jsem se bez něj dostal přes hranice, a chvíli jsem hledal v mobilu, jestli nemám alespoň jeho fotku, ale pak jsem ho našel v kapse. V prvním patře byla lékárna, ale vůbec jsme tam očkovací látku nemohli najít. Přišli jsme k něčemu, co vypadalo jako samoobslužná pokladna, ale ve skutečnosti to fungovali tak, že jsme zadali čárový kód do terminálu a ten vydal příkaz úklidové službě, aby daný lék doplnila do regálů - pokud zrovna ten den někdo uklízel. U terminálu jsme potkali ještě skupinu kamarádů té slečny s cibulovými kroužky. Jeden z nich poznamenal, že má nový úlovek a jestli už mi řekla, že je to jen dočasné. Raději jsem ho ignoroval a šel do regálů hledat lék.

Byl jsem za 2. světové války v řadách americké armády v Belgii, kudy jsme postupovali na nacistické Německo. V noci jsme prozkoumávali nějaký statek, a najednou na nás z okna začal někdo střílet. Opětovali jsme palbu, a já jsem vrazil do budovy odkud se střílelo - tam jsem našel babičku, kovanou nacistku, se dvěma revolvery - jedním kovovým bez bubínku a jedním plastovým - jak po nás střílí - a rychle ji zajal a odzbrojil. Když jsem ale zkontroloval revolvery, všechny náboje už byly vystřílené. Prohledal jsem ještě celou budovu, ale nikde jsem žádné další nenašel.
Odešel jsem do druhého domu, kde mezitím ostatní vojáci zadrželi a shromáždili zbytek rodiny nacistické babičky. Šel jsem se podívat do prvního patra po nábojích do revolveru, ale našel jsem tam jen mladou dívku s hlavou přikrytou prostěradlem. Nejdřív jsem myslel, že je mrtvá, ale pak jsem slyšel, že dýchá. Nakonec jsem ji nechal spát a odešel dolů za ostatními.

Vrátil jsem se domů, a rozhodnul jsem se, že se půjdu na výstaviště podívat na nějakou výstavu o trvale udržitelném rozvoji. Před vchodem byla nějaká soutěž - každý dostal jednu rozvojovou zemi, a cílem bylo získat co nevyšší rozvojové skóre. Já jsem vyhrál s Laosem, protože jsem skoro všechny možnosti co jsem měl, jsem nacpal do obnovitelných zdrojů. Body se měřily formou vody, kterou jsme dostávali do velká nádobky v kávovaru, a jak jsem jí tam měl hrozně moc, když jsem si to kafe udělal, bylo hrozně naředěné.

Konečně jsem se dopracoval až ke vchodu do výstavní haly, a tam mi najednou došlo, že mám vlastně v batohu ty dva revolvery, co jsem zabavil té babče, a že mě s nimi dovnitř asi nepustí, když tam jsou různí politici. Chvíli jsem přemýšlel, co budu dělat - jestli ten batoh někam schovám a budu doufat, že mi ho nikdo neukradne, nebo si v nedalekém bazénu půjčit skřínku v šatně a dát to tam. Nakonec jsem se rozhodl jít domů a nechat to tam. Doma jsem potkal tátu, který slíbil, že mě tam hodí. Po cestě jsme ale minuli odbočku, jeli jsme ulicí s výhledem na hrozně ošklivé hranaté domy, a málem jsme přejeli pečovatelku z domova důchodců, co venčila psa.

Jela jsem na Kempy a sestra a oba moji rodiče taky, jen každý zvlášť... Nejsem si jistá, v jakém kdo byl věku, pořád se to měnilo...
Se sestrou jsme čekaly na nějakém hřišti se spoustou dalších "dětí". Byly tam učitelky, co připomínaly pár záblesků, co si pamatuju ještě ze školky...
Všichni se převlékli do kostýmů A já si uvědomila, že mamka mi sice ušila krásné šaty ale nestihla je dodělat. Vypadaly hotové ale kdybych si je oblékla, rozpadly by se. Švy byly všechny jen částečně a pak tam byl zbytek niti s navlečenou jehlou. Našla jsem asi dvacet navlečených jehel, bylo potřeba to dodělat.
Učitelky s ostatními odešly a já začala šít...
Přitom jsem současně prožívala cestu na kempy (téma bylo Doctor Who a bylo k tomu cool úvodní video) a současně jsem už byla na kempech, vyprávěla jsem něco Doktorovi (nevzpomínám si co) a postupně přicházeli další a další... A já u toho došívala šaty a říkala jsem (sobě i nahlas), že teď už to bude v pohodě. i kdybych to nestihla došít, bude to fajn.
A mamce (která všem říkala že neví jestli chce larp protože neví co čekat) jsem vysvětlovala, že larpu se účastnit nemusí, může si to rozmyslet později a jen zatím koukat, co se děje.

a všechno bylo strašně v pohodě, žádná corona, žádná Lenka...

Povolali nás znovu na gympl, jen naši třídu. Seděli jsme v lavici a učitelka (myslím, že to nebyl nikdo konkrétní) nám vykládala, že v matematice je nový objev - něco jako trojčlenka ale důležitější - a my se to musíme naučit jinak nám seberou maturitní vysvědčení. My na ni zírali, všichni kolem třiceti, zaměstnání a někteří vlastní rodiny... Nikdo z nás nemůže prostě začít chodit do školy každý den...
Ale učitelku to nezajímalo. Chovala se k nám jako k nezletilým ve škole. I ta její "něco jako trojčlenka" byl nesmysl. Došlo nám, že ta učitelka je šílená, ale nikdo si netroufl odporovat, protože vypadala děsivě a nedalo se odhadnout, co udělá.

Pak jsme vyrazili skupinově jinam a cestou jsme potkali malou holku. Varovala jsem ostatní, ať s ní nemluví a rozhodně ať na ni nesahají ale pár spolužaček neuposlechlo. To dítě tam strašilo a kdo se jí dotkl, nemohl se pak bránit když ho začala žrát...
Navzdory tomu, jak to zní, tak netekla žádná krev, bylo to spíš jak v animáku, kdy kousnutí je prostě vlnitá jednobarevná díra.

Část ostatních začala panikařit, snažila se zachránit ohryzané spolužačky a já se najednou cítila v klidu a pohodě, protože učitelka mě přestala děsit a strašidelné dítě mi připomnělo, že spím. Takže jsem převzala kontrolu a probudila se.

Asi částečně Můra a částečně sen:
Začínalo to na nějakém asi starém hradě spíše v podkroví nebo půdě. Přišlo mi to jako nějaký mix nebo že tam byly některé postavy z filmu Stardust hlavně ta hlavní zlá čarodějnice a pak také náckové spíše vyšší šarže nebo němci či vedení německa či rakouska z první světové. Já jsem byl asi cestovatel, nebo dobrodruh nebo vězeň či ten nežádoucí element kterého se snažili zneškodnit. Byla tam mapa a na ní dvě města nebo spíše jedno velké město a jedno městečko. Nepamatuji si jestli ta mapa byla na stěně nebo na nějakém stole nebo v truchle a já ji vyndal. Na té mapě byly plány na nějaké propojení nejspíše železnice s černou propojovací čárou a označením stanic. Ale byly tam také barvy a nevím jestli jako metro nebo linky dopravy. Ta čarodějnice se mi pokoušela pomoct utéct a schovat mě před těma němcema, ale nebyla hodná protože měla se mnou nějaké nedobré plány.

Nějak jsem se z toho dostal nebo to přeskočilo na jiný sen a nebo jsem se propadl nějakým poklopem padacími dveřmi v podlaze ven. Jakoby ten hrad či budova byla někde v oblacích. Dopadl jsem právě na nástupiště stanice asi toho malého města. Bylo slunečno krásné počasí na obloze beránci a bylo asi buď poledne nebo odpoledne. To místo mi připomínalo něčím Žamberk asi atmosférou? A možná i nějakou polohou nebo rozložením.

Pak jsem došel k nějakému domečku, asi to byl můj domeček. Byl ne v dobrém stavu a kolem byl trochu zarostlý. Ale při větší snaze dal by se dát asi relativně dobře do dobrého stavu.

Pak se přenáším dovnitř, a prohlížím si vnitřek a někoho asi provádím a ten domek se snažím asi prodat nebo tam někoho ubytovat. Je tam v přízemí docela dost malých místností a celkově vnitřek toho domku působí mnohem větší a komplexnější než vnějšek. Podlaha je dřevěná ze starých prken, ale zdá se že ještě pevných a možná i starých dlaždiček. Nevím proč nějak najednou jsem hledal záchod a nemohl ho najít. A asi v předsíni nebo vnitřním přízemním jako sklepě kam se dá uložit uhlí a vlastně i jako malá stodola nebo sklad mlýna. A nebo je to možná předsínová chodba. Tam na zemi byly malá padací dvířka někam dolů co bych si uměl představit jako možný suchý záchod či odpadiště. Tak to otevřu a dole je prostor a je tam východ ven, Takže já jsem nad úrovní země a nebo část domku je vyvýšená jakoby postavená na upatí kopečku odpovídajícímu jednomu patru. Tam dole to trochu smrdí, je tam hromada něčeho hnědého co vypadá jako nějaký puding nebo klíh ale měký jako puding a tak nějak podobně to od tamtud jako klích s nějakou chemikálijí a i starými exkrementy zapáchalo. A asi jsem byl spokojený že jsem našel možné WC a i nějaký nouzový únikový východ. Přes který jsem nakonec asi i unikl, i když jsem se o tu haldu nebo kopec toho hnědého ušpinil a smrděl jsem. Ale pak jsem byl venku a asi štastný že jsem volný a nikdo mě nepronásleduje a venku na čerstvém vzduchu asi u nějaké řeky nebo rybníka či jezírka zkrátka vody. Pak jsem se vzbudil asi s příjemnou náladou jako s nějakou možnou nadějí?

Ta voda odhaduji byla čistá i když asi dost studená, takže umýt se nebude tak příjemné a asi uplně né řešení, mých problémů, jen že budu asi zase čistý a nebudu smrdět a snad zůstanu dál volný.

Můra:
Vedlejší hlavní ulice kde jsem bydlel. Ale jezdilo se tam jako v anglii. Věnčil jsem psa a byl nedostatečně bdělý a dával psici velkou volnost. A tak ji přejela Volha i když jela pomalu a mohla zastavit. Vypadalo to jako že zastaví ale nakonec se rozjela aby psa přejela koly. Myslel jsem že to nepřežiju a že je se psicí konec. Místo aby utíkala ke mě tak se před autem přikrčila k zemi. Pak vidím jak jsem na chodníku a kontroluji její stav. Vypadá že je ok, jen chlupy má jako oblek a že nerostou ji z kůže. A jak opatrně se ji snažím prohlédnout a mám strach co bude vyvádět na mě máti. Tak odhrnuji chlupy na zadní noze. A vidím tetování a na bříšku má ta psice vytetovaný symbol hlavu lva. A pak i na nožičce nějaké známky tetování. A pak jsem se probudil.

Dnes se mi zdálo a probudilo mě z původního nepříjemného snu s nějakými ženami, že někdo zvoní.
Tak jsem klasicky se akčně probral, oblékl a šel překontrolovat jestli se mi to nezdálo. A zdálo. Naštěstí spolubydlící byla klasicky zavřená v koupelně. Jen pak díky tomu ala infarktovému stavu se mi vymazala informace z toho snu a zůstala jen ta že to byl nepříjemný sen.

Byla jsem na obrovském fantasy/magickém tržišti. Všude hromady... asi lidí? Nevzpomínám si, jak vypadali, ale bylo tam dost plno. Měli tam všechno možné (živá zvířata, šperky, výrobky ze všeho možného), ale neměli jsme čas se zastavit. Nepamatuju si s kým jsem šla... Jen že jsem měla na starosti dvě světlovlasé děti, velmi zvědavé a aktivní.

Pak jsem na to samé tržiště dorazila znovu a věděla, že spím.
Vypadalo to jinak. Byla noc plná hvězd, některé věci svítily takovým tím prchavým světlem světlušek. Na zemi ležely různě poházené drápy a kopyta - podobným stylem, jako bývají odpadky a nedopalky kdekoli, kde se sejde víc lidí... Jako by hladce odpadly z rukou/tlap. Velikosti od malých (střední pes plus mínus) přes lidskou velikost až po opravdu velké. Všechny černé. Návštěvníci byli pryč, stánkaři měli část zboží stále připravenou venku, část pryč. Vypadalo to zvláštně, protože nebalili, jen část zboží prostě zmizela a byl tam pruh věcí a pruh prázdný, že byla vidět prkna pultu.

Došla jsem až ke stánku, kde měli původně amulety a šperky, ale teď tam měli jen doplňkový sortiment - podzimní listí. Mělo nádherné barvy. Při každém pohledu jiné barvy ale všechny typické pro podzim. Asi bylo nějak vyrobené, ale vypadalo jako velmi jemná síťka vetkaná do opravdového listu.
Slečna prodavačka se na mě usmála, oslovila mě a nabízela své zboží. Prý si mě pamatuje, když jsem tam šla předtím, že mě její zboží zaujalo a že mi dá slevu.
Já odpověděla, že je velmi krásné, ale že spím a nevím, jestli ve snu mám u sebe nějaké opravdové peníze, že nechci aby měla kvůli mě problémy. Ona se zvonivě zasmála (vůbec nevím, jak vypadala... zajímavé) a řekla, že to nevadí, že si můžu vybrat listí a za padesát korun je moje... A že kdyby něco, tak se někde potkáme a já jí ty peníze dám v reálu.
Tak jsem si vybrala "kytici" z listů. Schválně jsem vybírala menší (během vybírání byly najednou všechny okolní listy větší a větší... a já vybírala s omluvným výrazem ty, co zůstaly malé). Pak jsem se zamyslela, že v reálné peněžence mám stovku, tak jsem tu bankovku vytáhla z kapsy, řekla,že to je dobrý, že vracet nechci a soustředila se na to, že je ta bankovka reálná... Slečna si ji převzala, usmála se a odešla někam dozadu... Já se dívala za ní a soustředila se na to, že dávám opravdové peníze...

Doteď nevím, jestli jsem ty listy dostala... Ale soustředila jsem se na peníze pro slečnu, tak snad to bude v pořádku... Věděla jsem, že to je to důležité...

Byla jsem opět na gymplu a místo poslední hodiny jsem měla domluvené stříhání vlasů...
Dorazila jsem do správného věžáku a tam bylo už několik desítek seniorů... Zvažovala jsem, že prostě odejdu, ale hodinu už bych stejně nestihla a kadeřnice byla rodinná známá a přišlo mi slušné aspoň počkat až se objeví a omluvit se než utéct...
Jako jediná jsem měla roušku, tak se do mě pustili, že to je zbytečný a ať to sundam. Zkoušela jsem jim vysvětlit, že oni sami jsou riziková skupina a navíc mám v okolí rizikové lidi, ale výsledek byl jen ten, že nejbližší seniorka začala velmi intenzivně vyzvídat detaily a když jsem odmítla, zkusila do mě začít šťouchat (měla nepřirozeně protažené tenké prsty snad půl metru dlouhé a samozřejmě spíš pařáty než nehty).
Já uhnula a řekla jí, že je odporná stará ženská a hnusná ochechule a ať mě nechá být.
Vypadalo to, že se na mě vrhne ale všichni ostatní najednou vyrazili dovnitř ke kadeřnici, ochechule za nimi... ale vevnitř pak bylo taky skoro volno, já byla skoro na řadě. Ale než jsem došla dovnitř, zvonil mi budík.

Dnes jsem zase navštívil na chvíli alternativní realitu. (Probral jsem se před pár minutama.)
Bylo asi nějak okolo nebo po 13 hodině, ale přišlo mi že slunce je na druhé straně jako by bylo dopoledne tak okolo 11 hodiny. Ale světlo mi přišlo jako již odpoledne. Ale počasí bylo krásné slunečné, horké ale foukal příjemný větřík.

Možná to ani nebyla země a možná to ani nebyla Praha i když měl jsem pocit, že to je Praha je i stejné názvy míst. Avšak vypadalo to jak po obrovské válce kdysi v historii, kdy byla možná ta čtvrt srovnána se zemí a místo ní tam jsou parky a jen pár baráků které nějak přehlížím a nevnímám.
Stál jsem někde v Holešovicích, na tramvajové zastávce směrem na východ. A na ní stála fronta mužů kluků ve fracích, jako nějací hudebníci. Nebylo vidět kam směřuje až tak dlouhá byla. Ta zastávka byla jednu zastávku od metra Holešovice odhadem tak 400 metrů? Ale stanice toho metra vypadala trochu jinak byla o asi jedno patro možná dvě vyžší a takový prosklený kvádr. Na severu nebyly žádné baráky. (Mám pár těch obrazů vtištěných zatím ještě uvězněných v paměti a dokázal bych je snad i trochu nakreslit.)
Na severu byla řeka a možná napravo jezero nebo mořský záliv? A místo těch baráků tam byl malý ohraničený parčík a cesty které vedly k řece a velkému parku z dílů hladkého betonu. Možná jsem tu už jednou byl, soudě podle toho parku co byl dál a nebyl moc vidět. Na druhé straně jsem si všiml mladé ženy co ji oslovil nějaký starší turista s malou asi tak 11 letou blonďatou holčičkou co vystoupili z takového lepšího dražšího, ale staršího modelu Mercedesu. A ptají se jí na cestu. A já je pozoroval, a viděl jsem, že ta žena moc neví a tak jako i v reálu když je vhodná příležitost tak napomáhám s orientací turistům, tak jsem šel napomoci i zde. A zjistil jsem že je to Monika? Asi NEI i když spíš vypadala jak ta herečka Roselyn. Takže jsem ji pozdravil a věnoval se turistovi co se snažil dostat do ZOO. Ale bylo to trochu komplikovanější. Ale nakonec jsem to vymyslel a podívali se ve finále na sloup jízdního řádu, který byl tak trochu nepochopitelně za zábradlím toho malého oploceného parčíku s pár stromy a nějakou skulpturou a asi i fontánkou. Ale z něj si moc nevybavuji, jen příjemný stín nadosah, osvěžující vzduch v tom horku. A nakonec jsem tedy poradil tomu turisotvi že má nejlepší použít tramvaj a vystoupit první stanici za řekou a že tam pak najde stanici na autobus který je zaveze k ZOO. (tak nějak mi logika nebere proč tam nejeli rovnou tím autem?)

No a pak jsem se dal do řeči s Monikou a že jestli nechci jít s ní do její práce. Pak střih a byly jsme nevím mě to přišlo jako spíše nějaké velké betonové muzeum nebo i koncertní hala? Na chodbě tam byla opět ta fronta mužů různého věku ve fracích asi nějaký mega konkurz či co? A Monika dávala do kupy na výstavním místě nějakou hodně složitou starou loutku propojovala drátky díly k sobě a sestavovala tak finální loutku. Vedle toho byla nějaká věc rozbytá? Nebo jako by ji nějaký vandal přesekl katanou, hladký čistý řez. A to mě zaujalo tak nějak víc než rozhovor s Monikou když ke mě mluvila. Samozřejmě jsem na to šáhl atrožku rozebral. Což Moniku trochu naštvalo ale ne moc. Ale získala mou pozornost takže jsem se zase na chvíli plně věnoval rozhovoru s ní. Ale bavili jsme se o její práci o té loutce ze strašné spousty dílů, i o tom co bylo to co sem trochu rozložil neopatrností a také jsem se ji ptal co se to děje že je taková mega dlouhá fronta těch lidí ve fraku. A ona řekla že je nějaký konkurz. Zase má zvědavost byla silnejší a já se nějak zapoměl a asi jsem šel prozkoumávat kam ta fronta vede. a pak už se mi to motá a probudil jsem se.
Jen škoda že neumím kreslit, byly by to myslím hodně zajímavé obrazy těch míst co jsem ve snech viděl a povedlo se mi je zapamatovat.

Každý člověk měl "daemona" jako ve Zlatém kompasu, inteligentního spojence ve zvířecí podobě. Já a pár dalších jsme navíc měli magii a bojovali jsme proti různým nepřátelům.
Pak ale nějak dostali mého daemona - obrovský okřídlený černý panter s fialovýma očima. Byl na jejich straně, bojoval proti nám a čím víc sílil, tím víc to vysávalo mou energii.
Věděla jsem, že mě nemůže zabít, protože pak by zmizel, ale to mu nebránilo začít boj tím, že mě odhodil proti skále. Nemohla jsem se zvednout, neměla jsem žádnou energii (zkoušela jsem kouzlit a nešlo to) a panter vyhrával... Moji kamarádi na tom byli dost špatně...
Zavřela jsem oči, přemýšlela, jak pomoct... A pak jsem si přála tam nebýt... A probudila se.

o jedný nejmenovaný nyxačce. osobně jsem jí nikdy nepotkal, ale ve snu s ní byla legrace a podle mých výmyslů se prý umí proměnit v myš :)