Že v Radotíně měla koncert skupina Boney M. (wtf), ale byl to strasnej průser a všichni (včetně mě) chtěli vrátit lístky a taky se dostat domů. Ale z Radotína už vůbec nich nejelo, jen autobusy do Chuchle. Takže sem jsem já a další mrda lidí, šla pěšky až na Smichac, okruhem přes Barrandov (nechápu proč).

O jenom místním ID, který na netu lákalo na vysvětlování matematiky.

Z s někým taky odsud (někdo cynický a správně zlý, byť nikdo konkrétní to nebyl), jsme se tam vydali.

Bylo to v přízemí nějakýho rodinnýho domku, omlácenýho na cihlu, neudržovaná zahrada, uvnitř zima, vlhko, byť tam měl plastový okna. Ano, byť to místní ID byla ona, ten barák patřil nějakýmu vyschlýmu zenovýmu šedesátníkovi, co nechodí pro dezinfo daleko. Celý to bylo čím dál bizarnější, když se ID objevilo s tím, že tam bydlí v jedný místnosti, takovej budhistickej pelech a začala společně se senilou vysvětlovat, jak funguje numerologie a a jak je to všechno vlastně hrozná pravda, což prohlédla díky své praxi v psychoterapii.

Nejvíc komický na tom byl ale dav prváků že střední, kteří tam přišli v dobrý víře, že jim někdo vysvětlí matiku, a pak už jen schovávali svoje face palmy za otevřenýma učebnicema Bělouna.

Můj dnešní sen byl brutální kolotoč emocí a varuju, že to může být silné kafe.

Dnes se mi zdálo, že jsem doma s mamkou a sestrou a snažím se chodit do práce (nějaká random práce v kanceláři, kde jsem v reálu nikdy nebyla), poslouchat a plnit všechny požadavky, co po mě chtějí a ještě jsem měla dítě... (Vypadalo spíš jako malá panenka, menší než 20cm dlouhé. Připomínalo mi takové ty panenky, co měly hlavu a končetiny plastové a tělíčko ze světlé látky.)
Zvládat se to nedalo a pokaždé, když jsem něco rozdělala, tak mě někdo přerušil a donutil dělat něco jiného.

Nejhorší bylo, když jsem zapomněla dítě ve vaně - nebyl tam špunt, voda odtékala okolo, ale leželo tam a nedýchalo.
Cítila jsem totální zoufalství, když jsem ho sebrala.
Ale v náručí mi ožilo, pohyby jako takové ty robohračky.
To jsem zas cítila úlevu, že mi poklesla kolena.

Obecně v tom snu se podobné situace opakovaly aniž by mi docházelo, že se vlastně nemůže nic stát, že to vždy oživím. To, protože mám silný pocit, že to byl symbol něčeho jiného, jen si nejsem jistá čeho.
Vana byla nejsilnější ale střídání emocí bylo vyčerpávající a nepříjemné a hlavně ať jsem dělala cokoli, nešlo tomu zabránit.
Zbytek snu mám dost v mlze ale ty emoce cítím pořád.

Teď jsem si vzpomněla, že se mi dnes zdálo o bytě, kde jsme bydleli hodně dávno. Sdílela jsem dětskej pokoj s Erikem Taberym. Přišla jsem domů docela pozdě a on už spal, tak jsem se snažila nedělat rámus.

jel jsem nejakym taxikem. v pulce jizdy na me taxikar vytahl neco jako smerovy mikrofon, proste nejaky scanner a oznamil mi ze v me krvy detekuje zakazane latky a zejmena zvysenou hladinu cpavku (ano, cpavku) a tudiz mi podle svych prepravnich podminek uctuje pokutu 3000, nazdar. a hned mi pingla v appce. zbytek snu sem debatoval s pravnikem jestli na to mel ridic pravo. to ze mam v sobe cpavek, me vubec netrapilo.

Byla jsem v Londýně v nějakým knihkupectví. Dva prodavači s nejvíc posh přízvukem mi ukazovali nějakou knihu o starým domě. Byla v ní spousta krásných fotek toho domu a pamatuju si, že dveře byly tmavě zelený.
Jeden z nich najednou prohlásil, že musí jít pomoct kolegovi a zmizel. Tak jsme se dál bavili s tím druhým. Po chvilce vidím, jak ten první veze na vozíčku Paula Simona a nějak vyplynulo, že Simon má Alzheimera a neví, kdo je. Tak tomu vedle mě říkám, že to je drsný. A on, že nemá rád Američany. Tak říkám, že to chápu, ale tohle je přece hudební legenda. A on tak agresivně, že to ho nezajímá, že Američani děsně ublížili hlavně hrabství, ze kterýho je. (Tohle vůbec nechápu? :D) To mě nějak naštvalo, tak jsem na něj vyjela, že mě zase štvou Britové kvůli Mnichovské dohodě. Evidentně netušil, o čem mluvím, tak jsem mu tam sáhodlouze začla vysvětlovat celej Mnichov. Jeho reakci už nevím, protože jsem se probudila.

Dnes se mi zdál takovej příjemnej sen, i když to bylo teda v takovým lehce postapokalyptickým světě. Ale potkala jsem Hoziera, zamiloval se do mě a byl na mě děsně milej. Bylo to pěkný, bez pochybností a komplikací, který v reálu většinou jsou.

chtěli jsme jít se ženou na film, ale nakonec z toho byla hudební akce v kině. id errtu (kterého jsem v reálu nikdy neviděl, ale byl to on!) tam se svou kapelou vyšvihl excelentní vzdělávací koncert pro žáky prvního stupně. jednalo se o hodinovou čistě instrumentální ambientně-noisecoreovou skladbu přenášející do hudby pocity lidí transportovaných do vyhlazovacího tábora. polovina dětí vesele hopkala, druhá škrabala nehty omítku ze zdí, žena stála a uznale pokyvovala hlavou do rytmu. já ležel pod sedadly, abych si to vychutnal v klidu...

Kupovala sem s Jiřím Schmitzerem byt, ale zjistilo se, že ve sklepě je mrtvola. Říkala sem mu, že tohle teda nechceme, ale on trval na tom, že ho koupíme a budeme dělat, jako že nic.
Takže máme ve snu byt i s tou mrtvolou.

že jsem potkal po letech moji bývalou vyučující na VŠ, se kterou jsem míval ten nejlepší a nejperveznější sex ever a totálně jsem ji zbožňoval. A ve snu vypadala stejně báječně a došlo na nějaké to perverzní muchlování a zase jsem si zbožňoval a cítil to, co jsem k ní cítil tehdy a... potom jsme se probudil. A po probuzení jsem stále cítil tu bezhlavou zamilovanost (nebo spíš teda totální pobláznění).

Že sem se koupala doma ve vaně a najednou ta vana stála uprostřed rušné dálnice (a já v ní). Moc pěkný sen, to nemohu říct.

Pokoušel se mě zabít Emmanuel Macron. Najal si na ně nějaký gang nájemných zabijáků, kteří mě nejdřív našli, když jsem se schovával na chatě, pak jsem utekl do Ameriky, odtamtud do Francie (pod svícnem je největší tma), pak do Indie a nakonec zpátky do Čech, kde jsem musel mámě vysvětlovat, že když jsem se schovával před nájemnými zabijáky, neměl jsem čas plnit předstátnicové stáže.

Generál Petr Pavel mě povolal do zbraně a odjeli jsme na Ukrajinu.
Na Ukrajině jsme vyrazili společně civilním autem na průzkum - Pavel řídil, já byl na spolujezdci. Pan generál směle ignoroval poslední ukrajinskou posádku a razil si to směrem na frontu, i přes moje námitky, že už je slyšet střelba a měli bychom možná vystoupit a pokračovat pěšky. Nakonec zastavil, až když několik střel zasáhlo naše auto, sjel do škarpy, tam jsme oba vylezli a plazili se celou cestu až k poslední kontrolované ukrajinské vesnici. Tam se nám ukrajinská posádka vysmála - co jsme to za blázny, že tam zastavují auta aby omylem nejela až na čáru a na nás taky mávali, ale my jste pokračovali dál.

Malý Kevin není ani sám, ani doma - za volantem širokého kabrioletu řeže zatáčky, dupe na plyn a řve přitom z plných plic. Sedím vedle něj, i když se vidím zvenčí. Město je směsicí Brna a San Francisca, z míhajících se plakátů na zdech poznávám, že jsme v roce 2004. Před vjezdem na Veveří smykem zastavujeme u nábřeží. Malý McCallister vystupuje a spolu koukáme, jak moje tělesné já leze za volant a mizí v dáli. Kevin je z toho trochu v úžasu a nerozhodně přešlapuje na místě - vtom se k němu skloní maminka vedle stojící holčičky, vyjme ze sendviče plátek sýra a podává jej Kevinovi. Ten z něj mikroskopicky uždíbne, zkušeně jej složí prsty jedné ruky do malého čtverečku a ten vetkne zpět do sendviče s lakonickým: "Drobný si nech, kotě."

Dneska ráno
Jdu s nějakou holkou večerní ulicí a ona mi ukazuje jeden opuštěný barák a říká: "tohle byl kdysi blázinec"
Já na to, že by se to dalo obydlet a že na bubu historky mám obranu, mojí čistou karmu. Za pár sekund zjištuju, že holka už se mnou nejde bok po boku a tak se otočím a ona se promněnila v nějakého šíleného blázna s hrozným výrazem ve tváři, který mi v momentu otočení hlavou chtěl skočit do ksichtu. Brrr :)) Zařval jsem tak, že jsem se probudil a psi začali štěkat.

Na ČR zaútočili nemrtví. Ne zombie, ale klasicky fantasy magií oživení živí mrtví.

Byli jsme na jakémsi hradě v Praze a někdo mě zavolal ven, že se tam něco děje. Okolo hradu létal kostěný drak, a mně došlo, že je to Sindragosa, mrazivý wyrm Krále Lichů. Později se objevil i on samotný, porazil jediného rytíře smrti, které jsme měli na naší straně, a poslal na nás svoje armády.

Rychle jsem běžel k autu, vzal jsem lidi, co byli zrovna poblíž a vyrazil jsem pryč - byli tam moji rodiče, nějaká slečna a nějaký obéznější týpek. Jeli jsme okreskami a menšími silnicemi a vyhýbali se velkým městům. Po nějakém čase, kdy jsme urazili dostatečně dlouhou vzdálenost, jsme zastavili v nějakém lesíku, kde jsme vylezli a přemýšleli jsme, kde to jsme a kam dál. Podle nedalekého letiště jsme usoudili, že budeme asi ve Kbelích, a domluvili jsme se, že vyrazíme do Krkonoš, protože je to dost v horách a daleko od velkých obydlených míst. Táta prohlásil, že už mě má dost, protože prý špatně řídím a on si chce slepovat kousky šrapnelů, které našel a posbíral po cestě. Tak jsme vzali ještě nějakou dodávku, co stála poblíž, a vyrazili pryč ve dvou autech.

Dorazili jsme k domu v Krkonoších, který jsme měli vyhlídnutý. Ostatní se v něm začali zabydlovat a vyklízet ho, já jsem si všimnul, že na zahradě stojí několik sanitek, ale po záchranářích a dalším personálu ani stopy. Říkal jsem si, že když najdu alespoň jejich těla, budu moct sebrat klíče od sanitek a dostat z nich důležité zásoby. Při pátrání jsem se dostal do nedalekých mokřadů. Tam se ale ukrývala nějaká skupina násilníků, kteří nastalé anarchie a pádu civilizace využívala k tomu, aby sadisticky zabíjela ostatní lidi. Nebyli tam ale jediní s podobným cílem, a tak se to nakonec zvrhlo ve velkou bitku všech proti všem, kdy se různé podobné bandy řezali mezi sebou a těch pár náhodných lidí, co měli smůlu a zabloudili moc blízko.

Našel jsem velkou sekeru - pantok - a s ní jsem ubil několik útočících nájezdníků. Po chvíli zmateného pobíhání po lese se mi povedlo dostat se do karavanu na okraji zahrady domu, kde byli ostatní - jen abych zjistil, že tam má ten gang předsunuté stanoviště, odkud pozorovali náš dům. Naštěstí byla na zahradě na hlídce ta slečna, kterou jsme vzali s sebou, a tak se blíž neodvážili. Nakonec se mi povedlo nějak se proplazit ven a vrátit se zpátky na zahradu - chvíli mě pronásledovali, ale k domu se přiblížit neodvážili.

Fronta s Ruskem se posunula a začalo se bojovat v českém pohraničí. S jedním známým jsme se rozhodli vyrazit tam, abychom viděli, jak to vypadá na vlastní oči.
Dorazili jsme autobusem tak daleko, jak to šlo, a pokračovali dál pěšky. Po chvíli jsem dorazili na českou vojenskou základnu na okraji bojové zóny, nechali si tam batohy a převlékli se do maskáčů. Pokračovali jsme dál a potkali jsme se s naším kontaktem, který nás měl provést po okolí. Jenže Rusové postoupil dál, než jsme čekali, a brzy jsme se dostali doprostřed přestřelky. V jednu chvíli v díře, kde jsem se schovával přistál ruční granát, a tak jsem na nic nečekal a vyrazil pryč. Po chvíli běhů jsem zjistil, že můj kamarád není se mnou, chvíli jsem zjišťoval, zda se nepůjde vrátit do lesa, kde po nás stříleli, ale protože se odtamtud pořád ozývaly výstřely, zamířil jsem zpátky na základnu a celou dobu jsem myslel na to, že se hlavně musím převléct zpátky do civilu, protože v maskáčích bych ruským vojákům špatně vysvětloval, že jsem civilista.
Prodral jsme se několika lesíky, křovisky a jednou křovím zarostlou solární elektrárnou, abych neběžel po otevřeném prostranství, chvíli jsem se schovával před ruským bojovým vrtulníkem, než se do něj pustil český, a nakonec se mi povedlo dostat se zpátky na základnu.
Rychle jsem se převlékl zpátky do svého oblečení, vytáhl telefon a zkoušel zavolat ztraceného kamaráda, který ale byl nedostupný. Říkal jsem si, že zbytek odpoledne počkám tady na základně, jestli se tu objeví, a pak ho půjdu hledat. Vojáci byli překvapivě v pohodě s tím, že tam jsem, ale pak mi začali dávat najevo, že když už tam jsem, taky bych jim měl s něčím pomoct. Jeden z nich mi poradil, že dobrá zašívárna je služba při provádění lidí od autobusu na základnu, protože tam skoro někdo nechodí a tak se může člověk flákat, ale pak se ukázalo, že se na to už zapsal sám a zapomněl na to. Nakonec se u večeře dívali na Doktora House, a mně dali za úkol, abych jejich dětem, které na základně měli, vysvětlil, o čem to vlastně bylo.
Sen skončil někdy v momentu, kdy se blížila večerka a já přemýšlel, že bych si měl najít ubytování někde ve vesnici, abych vojáky nerušil svým chrápáním. Jestli jsem pak svého kamaráda našel, nebo jestli ležel mrtvý někde ve křoví se už nedozvím.