Na ČR zaútočili nemrtví. Ne zombie, ale klasicky fantasy magií oživení živí mrtví.

Byli jsme na jakémsi hradě v Praze a někdo mě zavolal ven, že se tam něco děje. Okolo hradu létal kostěný drak, a mně došlo, že je to Sindragosa, mrazivý wyrm Krále Lichů. Později se objevil i on samotný, porazil jediného rytíře smrti, které jsme měli na naší straně, a poslal na nás svoje armády.

Rychle jsem běžel k autu, vzal jsem lidi, co byli zrovna poblíž a vyrazil jsem pryč - byli tam moji rodiče, nějaká slečna a nějaký obéznější týpek. Jeli jsme okreskami a menšími silnicemi a vyhýbali se velkým městům. Po nějakém čase, kdy jsme urazili dostatečně dlouhou vzdálenost, jsme zastavili v nějakém lesíku, kde jsme vylezli a přemýšleli jsme, kde to jsme a kam dál. Podle nedalekého letiště jsme usoudili, že budeme asi ve Kbelích, a domluvili jsme se, že vyrazíme do Krkonoš, protože je to dost v horách a daleko od velkých obydlených míst. Táta prohlásil, že už mě má dost, protože prý špatně řídím a on si chce slepovat kousky šrapnelů, které našel a posbíral po cestě. Tak jsme vzali ještě nějakou dodávku, co stála poblíž, a vyrazili pryč ve dvou autech.

Dorazili jsme k domu v Krkonoších, který jsme měli vyhlídnutý. Ostatní se v něm začali zabydlovat a vyklízet ho, já jsem si všimnul, že na zahradě stojí několik sanitek, ale po záchranářích a dalším personálu ani stopy. Říkal jsem si, že když najdu alespoň jejich těla, budu moct sebrat klíče od sanitek a dostat z nich důležité zásoby. Při pátrání jsem se dostal do nedalekých mokřadů. Tam se ale ukrývala nějaká skupina násilníků, kteří nastalé anarchie a pádu civilizace využívala k tomu, aby sadisticky zabíjela ostatní lidi. Nebyli tam ale jediní s podobným cílem, a tak se to nakonec zvrhlo ve velkou bitku všech proti všem, kdy se různé podobné bandy řezali mezi sebou a těch pár náhodných lidí, co měli smůlu a zabloudili moc blízko.

Našel jsem velkou sekeru - pantok - a s ní jsem ubil několik útočících nájezdníků. Po chvíli zmateného pobíhání po lese se mi povedlo dostat se do karavanu na okraji zahrady domu, kde byli ostatní - jen abych zjistil, že tam má ten gang předsunuté stanoviště, odkud pozorovali náš dům. Naštěstí byla na zahradě na hlídce ta slečna, kterou jsme vzali s sebou, a tak se blíž neodvážili. Nakonec se mi povedlo nějak se proplazit ven a vrátit se zpátky na zahradu - chvíli mě pronásledovali, ale k domu se přiblížit neodvážili.

Fronta s Ruskem se posunula a začalo se bojovat v českém pohraničí. S jedním známým jsme se rozhodli vyrazit tam, abychom viděli, jak to vypadá na vlastní oči.
Dorazili jsme autobusem tak daleko, jak to šlo, a pokračovali dál pěšky. Po chvíli jsem dorazili na českou vojenskou základnu na okraji bojové zóny, nechali si tam batohy a převlékli se do maskáčů. Pokračovali jsme dál a potkali jsme se s naším kontaktem, který nás měl provést po okolí. Jenže Rusové postoupil dál, než jsme čekali, a brzy jsme se dostali doprostřed přestřelky. V jednu chvíli v díře, kde jsem se schovával přistál ruční granát, a tak jsem na nic nečekal a vyrazil pryč. Po chvíli běhů jsem zjistil, že můj kamarád není se mnou, chvíli jsem zjišťoval, zda se nepůjde vrátit do lesa, kde po nás stříleli, ale protože se odtamtud pořád ozývaly výstřely, zamířil jsem zpátky na základnu a celou dobu jsem myslel na to, že se hlavně musím převléct zpátky do civilu, protože v maskáčích bych ruským vojákům špatně vysvětloval, že jsem civilista.
Prodral jsme se několika lesíky, křovisky a jednou křovím zarostlou solární elektrárnou, abych neběžel po otevřeném prostranství, chvíli jsem se schovával před ruským bojovým vrtulníkem, než se do něj pustil český, a nakonec se mi povedlo dostat se zpátky na základnu.
Rychle jsem se převlékl zpátky do svého oblečení, vytáhl telefon a zkoušel zavolat ztraceného kamaráda, který ale byl nedostupný. Říkal jsem si, že zbytek odpoledne počkám tady na základně, jestli se tu objeví, a pak ho půjdu hledat. Vojáci byli překvapivě v pohodě s tím, že tam jsem, ale pak mi začali dávat najevo, že když už tam jsem, taky bych jim měl s něčím pomoct. Jeden z nich mi poradil, že dobrá zašívárna je služba při provádění lidí od autobusu na základnu, protože tam skoro někdo nechodí a tak se může člověk flákat, ale pak se ukázalo, že se na to už zapsal sám a zapomněl na to. Nakonec se u večeře dívali na Doktora House, a mně dali za úkol, abych jejich dětem, které na základně měli, vysvětlil, o čem to vlastně bylo.
Sen skončil někdy v momentu, kdy se blížila večerka a já přemýšlel, že bych si měl najít ubytování někde ve vesnici, abych vojáky nerušil svým chrápáním. Jestli jsem pak svého kamaráda našel, nebo jestli ležel mrtvý někde ve křoví se už nedozvím.

Část 2

Hlavní úsporák unesl strýce (měl zařízení, kterými mohl krátkodobě lidi zhypnotizovat a donutit ho poslouchat), naložil ho do auta a vezl pryč.
Hrdinka se získala pár kamarádů, každý byl z hlediska většiny zvláštní. Vždycky měli nějakou reálnou superschopnost ale současně vždycky to bylo nějak vadné.


Detaily už mizí ale bylo to akční a cool. Aspoň ten dojem z toho zůstal :-)

Hodně často, jako třeba tuhle noc, se mi zdá o mrtvých lidech, u kterých se na návštěvě (většinou příbuzných). Ve snu jsou normálně naživu, třeba dnes babča vařila oběd, a já jim vysvětluju, že už jsou dost let po smrti. No a oni to nechtěj pochopit a většinou se se mnou o tom hadaj. A ptaj se, kde je například jejich manžel (taky mrtvej, sorry).
Nemůže se mi zdat třeba o duze a jednorožcích?

Podvečerní sídliště, vcházím do napohled malého vetešnictví na rohu asi osmipatrového činžáku, vedoucí tichý pán s 80s brýlemi a knírkem, vše ochotně předvede a vysvětlí, za rohem špeluňky se odhaluje obrovský koridor, při ukázce palných zbraní vchází vyžilý Modrý Ústřičák, vyhrocená, ale nečekaně slušná diskuse s panem V. o nějakě osudové ženě, pan V. jej s přehledem usazuje, jdeme dál a je to naprosté nebe/peklo krámů, barů a harampádí, spousta zakrytých výklenků, za kterými je málokdy prázdno a mrtvo, je tu všechno a nic, v další zatáčce se paní v kapuci s mléčným okem usmívá, kouřící Mongolové v beranicích za vitrínou taky, všichni jsou tu divní a dobře se baví, připadám si jako v blešáckém paláci, který se táhne okolo celého věžáku a hrozně chci vědět, CO JE V SAMOTNÉM DOMĚ? Zjevivší se brácha prohodí cosi moudrého a trefného k Věrce, která probíhá kolem, elektrická kytara dunivě cyklí dva akordy. Cobain a Cave by tu byli jako doma.

V blízké budoucnosti vyrostla cena bydlení natolik, že lidé začal žít i v domech, kde straší nebo které jsou jinak nebezpečné, a ve sklepě si dělají bezpečné bunkry, kam se v případě útoku dá schovat. Člověk ale musel všechno pustit a běžet, což se stalo osudným jendnomu mému spolubydlícímu, který se snažil do bunkru odstěhovat postel a zdržel se natolik, že ho dostihl poltergeist strašící v tom domě a zabil ho.

Jednou obyvatelé našeho města, nebo snad přímo moji spolubydlící něčím naštvali draka (resp. dračí matku), která přiletěla a přímo vychrlila oheň do našeho sklepa, což nevydržel ani bunkr. Já byl tou dobou mimo dům, takže jsem se mohl jen dívat, jak ho drak vypaluje do základů.

Odešel jsem na úřad nahlásit se, že jsem bez domova. Tam mi řekli, že vzhledem k přelidnění jsou v zásadě tři možnosti, co se mnou udělají: pošlou mě, abych se vyučil jako specialista na nějaký obor, pošlou mě upracovat se k smrti do pracovních kolonií nebo mě pošlou dělat gladiátora do arény na souboje na smrt. Vypadalo to na toho gladiátora, ale už měli skoro konec pracovní doby, tak se mi nemohli úplně věnovat. Nebavilo mě čekat, a tak jsem šel pryč.

Rozhodl jsem se, že se místo toho raději půjdu pomstít tomu drakovi. Sebral jsem partu náhodných lidí i několika mutantů, kteří se ke mně z různých pohnutek připojili, a podnikli jsme dlouhou a strastiplnou cestu do dračí sluje. Tam jsme našli mládě té dračice, které jsme chtěli jako odvetu otrávit - ale zjistili jsme, že nemáme čím. Tak jsme tam seděli, pili pivo, koukali na dračí mládě, které na nás cvakalo zuby a přemýšleli, jak to zabít.

Že včera na dnešek se mi zdálo, že Jarek Nohavica byl nikoli zpěvák, ale sadistickej uchylnej vrah a dobýval se na mě, když sem spala na půdě. A ten hajzl mi ještě nějak preprogramoval tlačítka u mobilu, takže sem místo 158 vytacela pokazdy jinou změť čísel.

že mi našli rakovinu... a já odmítal léčbu, protože jsem to prostě chtěl uspíšit a stihnout umřít dřív, než budu muset zaplatit daně.
i po probuzení se to zdálo jako docela dobrý nápad

Nejdřív mi přišla SMS od správy domu, že má celá budova lockdown, protože se u někoho v přízemí objevila nová mutace covidu a není jasné, kdo všechno v domě je nakažený, načež moje sestry trvaly na tom, že půjdou ven i tak a já je nedokázal zastavit.
Vzápětí jsem na internetu našel varování, že do Slunce má narazit planetka (a z nějakého důvodu to mělo způsobit jeho vyhasnutí) - v televizí se o tom nemluvilo a nikoho to nezajímalo, i když jsem vyšel na ulici do parku před dům, abych to mohlo pohodlněji pozorovat. A když se to pak stalo (což bylo na nebi vidět), tak jsem se s lidmi kolem loučil, potřásal rukama a říkali jsme věci jako: "Nebyl to úplně úspěšný pokus lidstva o existenci, vlastně to stálo dost za hovno, ale díky za účast."

Byl jsem součástí ozbrojeného zdravotnického konvoje, který potřeboval překonat písečnou poušť. Jel jsem vepředu na skútru naloženém palivem, který dokázal jet po písku podobně jako po sněhu.
Písek se postupně začal měnit na sníh. Navečer jsme se utábořili na kopci nad vesnicí uprostřed pouště. Sesednul jsem ze skútru a šel se podívat dolů do vesnice, seznámit se s místními a sehnat nějaké zásoby. Když jsem se bavil s nějakými lidmi, začaly na vesnici pálit minimety z našeho tábora. Vzal jsem vysílačku a volal veliteli konvoje, co to jako sakra dělají, vždyť ostřelují civilisty. Odpověděl mi, že zjistili, že místní z vesnice jsou banda vrahů a zrůd - a já odtamtud mám buď okamžitě vypadnout, nebo umřu s nimi.
Konfrontoval jsem s tím jednoho z místních, se kterým jsem zrovna mluvil. Řekl mi, že jsem přece úplně stejný jako oni, že je taky chci zabít, a ať si ani na okamžik nemyslím, že jsem lepší. Vytáhnul jsem nůž a zaútočil jsem na něj, ale nic mu to neudělalo, místo toho se začal měnit do podoby klauna z It. Začal jsem utíkat, běžel jsem dolů skrze vesnici po štěrkových cestách. Monstrum/klaun mě pronásledoval, ale zároveň se vyhýbal jinému, daleko horšímu monstru, které ho pronásledovalo podobně jako on mě. Několikrát na mě vyskočil z opuštěných domů nebo v úzké uličce, ale nakonec se mi povedlo mu utéct.

Že jsem nějakou náhodou zjistil, že umřel Daniel Landa a naháněli mě nějaký lidi s tim, že se to nesmí v žádnym případě dostat na veřejnost.

wtf

Že sem vařila koprovku a byla fakt dobrá.

Byl jsme na dovolené někde u moře. Chodil jsem tam různě po barech, plážích a tak - hledal jsem tam jeden bar, kam jsme chodili dřív na střední - a balila mě tam jedna recepční na hotelu. Začali jsme spolu spát a ukázalo se, že má nějaké superschopnoti, konkroténě spojené se štírem - jedový bodec, který uměla vysunout a někoho tím bodnout. Já jsem uměl něco podobného, akorát spojeného s pavoukem - něco jako Spiderman - tak mi řekla, že jsme ze stejné party. Ve skutečnosti to byla ale nějaká mutantka, kterou poslali, aby mě zabila. Nakonec to ale neudělala, a dala to vědět svému šéfovi - ten se ji pokusil zabít, ale nakonec se nám povedlo utéct a odletět domů.

Když jsem přiletěl domů, potkal jsem se se spolubydlícími a nějakými dalšími známými. Ukázalo se, že čtvrť, kde bydlíme, je blíže Snění než zbytek světa. Pak na nás zaútočil nějaký fae rytíř - nahoře hromada neproniknutelného plechu a uvnitř monstrum se spoustou zubů. Žádná zbraň, kterou jsme měli, nedokázala prorazit jeho zbroj, tak byl plán, že já ho na sebe nalákám - měl jsem štít, který dokázal jeho útokům nějakou chvíli vzdorovat - a ostatní mezitím utečou, nebo vymyslí nějaký plán. Žádný plán nakonec nevymysleli, ale mě se povedlo rytíře přemoct tím, že jsem si začal pozpěvovat "Jednoho rána padla i brána" z nějaké devadesátkové reklamy na antikorozní nátěr - a útočící rytíř zreznul a zastavil se.

S TANGERINE jsme cestovali s krosnami po Iráku. Viděl jsem, kde jsme na mapě a děsilo mě, že jsem tak daleko od domova a počítal jsem léky, jestli mi vystačí na celou cestu. TANGERINE mě pořád objímala, že to bude v pohodě, že je se mnou a pořád měla úsměv, který mívá těsně předtím, než si dá donut. Tak jsme putovali kolem nějaké dálnice a měst a já se hrozně chtěl vykoupat v zálivu, ale Saddám ho oplotil, že je to dar od Alláha a nesmí se to. Lidi tam říkali, ať projdu tim plotem, ale nemohl jsem. :D

Dnes:
Šla jsem na pohovor (na který dnes opravdu jedu).
Postupně se kolem scházeli další uchazeči až nás tam čekalo 18. Někteří byli příbuzní s vedením, jiní byli čerstvě z vysoké...
Pohovor byl hned na začátku přerušen, protože big boss z Indie nebo odkud. Natáčeli nějaké promo s hromadou dronů a my museli jinam, abychom nepřekáželi v záběru...
Centrum budov byl obrovský živý strom jak z Lothlórienu, který se jako vypínal nad velkým jezerem, kde boss a další lidi jezdili ve velkém člunu. A nad nimi kroužily drony s televizními kamerami (ty drony by unesli i člověka). Spousta akce...
A zaměstnanci měli hrozně cool oblečení. Vypadalo to jako něco mezi jedi pláštěm a laboratorním pláštěm, každý měl ale na zádech v takovém tom doodle stylu věci ke svému oddělení a o sobě a působilo to tak jako introvertně přátelsky. Člověk měl odhad s kým má společné zájmy a s kým pracuje.
A my (uchazeči) z toho byli na větvi... Možná proto, že jsme doslova stáli na cestičce upravené ve větvích...