Zdálo se mi, že sem v nějaké školní jídelně a máme k obědu vdolky. Byly fakt moc dobrý. Škoda, že to byl jen sen :")

Byl jsem zase malý kluk, okolo 12 - 13 let, v alternativní realitě, ke existovali humanoidní androidi s velmi omezenou inteligencí, kteří pomáhali s domácími pracemi a dalšími nudnými, rutinními činnostmi.

Jednou jsem přišel k sobě do pokoje a našel tam androida, který vypadal jako stejně starý kluk jako já. Poměrně záhy jsem zjistil, že vlivem nějaké chyby se u něj rozvinula vyšší inteligence než bylo u androidů běžné, a s ní i uvědomění si sebe sama. Projevovalo se to mimo jiné tím, že dokázal improvizovaně skládat hudbu na základě svých vnitřních pocitů.

Měl jsem z toho hrozné dilema, protože jsem věděl, že ho musím zničit, protože kdyby androidi dosáhli lidské inteligence, znamenalo by to pro lidstvo katastrofu. Zároveň jsem z toho měl výčitky, protože by to znamenalo ukončit život sentitnení bytosti.
Nakonec mi android v mém pokoji moje dilema usnadnil, protože se porouchal a nenávratně rozbil, a mně se dost ulevilo.

Zdalo se mi, ze jsem prisla se spoluzakou L. do nejakeho podniku, kde L. vsechny znala z prace apod.
Se vsemi mne seznamila a hojne jsme si pripijely (vetsinou to byly zeny).


L fakt nebyla na zakladce moji nejlepsi kamoskou, vubec nevim, proc mi vlezla po tech letech do snu a tak skvele jsme se bavily😀

Pro ilustraci, Liba je tedy na fotce nas prvni skolni den prvni tridy, je to ta useknuta, nema na fotce celou hlavu, je to ta uplne vpravo:)

Zdálo se mi, že jsem patřil k národu inteligentních mořských vyder. Po tom, co nás lidé dlouhá léta drželi v otroctví se nám povedlo získat samostatnost a lidé uznali náš samostatný a suverénní národ, sestávající se ze dvou výletních lodí, pár malých ostrovů a přilehlého moře.

Byli jsme malý národ, který ale zbytek světa inspiroval svými pevnými principy demokracie a rovných práv. Po čase se ale projevil docela zásadní problém: jako preindustriální národ bez jakýchkoliv nerostných zdrojů byla naše životní úroveň v 30. letech pod bodem mrazu.

Část politických vůdců proto začala argumentovat za vojenské obsazení Mančurie (severovýchodní oblasti Číny) a využití jejích zdrojů a průmyslu k urychlení vydří industrializace - pod argumentem, že lidé nás vykořisťovali celá staletí, a když nám dali svobodu, nedali nám nic z plodů naší práce a my teď musíme začínat úplně odznovu. Já jsem argumentoval tím, že zotročit si jiné lidi je špatné, neměli bychom začínat naši historii jako národa tím, že vstoupíme do války - a taky tím, že Mančurie je loutkový stát Japonska, a i když se nám povede přemoct pár banditů co se drží u moci, válku s imperiálním Japonskem na vrcholu období Šówa si budme moct dovolit jen stěží.

Jestli se mi je nakonec povedlo přesvědčit nebo jestli naše imperialistické ambice ukončila jediná salva z bitevní lodi Jamato už nevím.

Velmi komplikovaný a dlouhý sen, který zahrnoval kousky fantasy, seriálu Star Gate a mého běžného života.

V základu jsme já a pár dalších lidí byli součástí vojenského týmu, který byl zajat nepřítelem a nějak přeprogramován abychom žili běžný život, trochu jako Matrix. Naše těla byla v zařízení, co vypadalo jako spací kapsle v Alienovi.
Naše mysl měla uzamčené vzpomínky a každý jsme byli jinde, žili běžný život a nevěděli o sobě. V průběhu snu jsem si na některé věci rozpomínala, hlavně visual těch kapslí a že se potřebujeme dostat ven.

Ve svém běžném životě jsem byla na školním výletě a viděla psa, kterého se jiný týpek pokoušel zastřelit. Netrefil, pes byl jen v šoku.
Ale tím, že jsem nechala všeho a začala aktivně řešit, jak na tom pes je, jsem nějak zpřístupnila část informací. Ale byly zmatené.
(Spací kapsle, v jedné byl Daniel ze Star Gate. Snažil se je přesvědčit, ať ho pustí a baví se s ním normálně, ale oni - posádka nepřátelské ?lodi? Zařízení? - nechali palubní počítač aby z něj sál data. Věděla jsem, že není z naší zajaté skupiny, a taky mi přišlo, že on i my jsme dost úspěšně blokovali všechny užitečné informace. Špatný bylo, že tím pádem celý proces způsoboval jen nervové šoky a bolest a vlastně ho nepříjemně zabíjel. Tahle vize působila jako varování, co se stane, když budeme dál odporovat. Já ve snu sice většinou necítím bolest, ale že bych si užívala, když umírá tělo, co zrovna okupuju... Navíc jsem měla tým, na kterém mi záleželo...)

Pak jsem se kvůli tomu pohádala doma s rodinou. Ne kvůli vzpomínkám, ale že jsem na tom výletě způsobila chaos kvůli psovi. Chtěla jsem jít ven a uklidnit se, ale to mi zabránili. Tak jsem šla ven bez těla, jako duch.
A to bylo nejvíc zvláštní, protože i když bylo normální, že jsem prolétala věcmi a nikdo mě nevnímal, tak jsem potkala starší paní, která mě viděla a slíbila mi informace, které konečně všemu dají smysl. Problém byl, že jako duch jsem nemohla nic nést a data byla fyzická věc pro celou skupinu... Paní data uložila na tajné místo vedle paneláku, kde jsem ji potkala - byl tam domek/sklepy. Já tedy letěla zpět a zvládla jsem se vymluvit, abych mohla na procházku i s tělem...
Abych zjistila, že seniorka je prý mrtvá, zavražděná a nikdo nesmí do oblasti kvůli vyšetřování.
Časově to bylo jak ve videohře, nesedělo to do "reality" - takové to, že se vrátíš do lokace a všechno je jinak i když by to trvalo hodiny až dny předělat - a když jsem to chtěla probrat s týmem, co dál, tak jsem se probudila.

Že v Radotíně měla koncert skupina Boney M. (wtf), ale byl to strasnej průser a všichni (včetně mě) chtěli vrátit lístky a taky se dostat domů. Ale z Radotína už vůbec nich nejelo, jen autobusy do Chuchle. Takže sem jsem já a další mrda lidí, šla pěšky až na Smichac, okruhem přes Barrandov (nechápu proč).

O jenom místním ID, který na netu lákalo na vysvětlování matematiky.

Z s někým taky odsud (někdo cynický a správně zlý, byť nikdo konkrétní to nebyl), jsme se tam vydali.

Bylo to v přízemí nějakýho rodinnýho domku, omlácenýho na cihlu, neudržovaná zahrada, uvnitř zima, vlhko, byť tam měl plastový okna. Ano, byť to místní ID byla ona, ten barák patřil nějakýmu vyschlýmu zenovýmu šedesátníkovi, co nechodí pro dezinfo daleko. Celý to bylo čím dál bizarnější, když se ID objevilo s tím, že tam bydlí v jedný místnosti, takovej budhistickej pelech a začala společně se senilou vysvětlovat, jak funguje numerologie a a jak je to všechno vlastně hrozná pravda, což prohlédla díky své praxi v psychoterapii.

Nejvíc komický na tom byl ale dav prváků že střední, kteří tam přišli v dobrý víře, že jim někdo vysvětlí matiku, a pak už jen schovávali svoje face palmy za otevřenýma učebnicema Bělouna.

Můj dnešní sen byl brutální kolotoč emocí a varuju, že to může být silné kafe.

Dnes se mi zdálo, že jsem doma s mamkou a sestrou a snažím se chodit do práce (nějaká random práce v kanceláři, kde jsem v reálu nikdy nebyla), poslouchat a plnit všechny požadavky, co po mě chtějí a ještě jsem měla dítě... (Vypadalo spíš jako malá panenka, menší než 20cm dlouhé. Připomínalo mi takové ty panenky, co měly hlavu a končetiny plastové a tělíčko ze světlé látky.)
Zvládat se to nedalo a pokaždé, když jsem něco rozdělala, tak mě někdo přerušil a donutil dělat něco jiného.

Nejhorší bylo, když jsem zapomněla dítě ve vaně - nebyl tam špunt, voda odtékala okolo, ale leželo tam a nedýchalo.
Cítila jsem totální zoufalství, když jsem ho sebrala.
Ale v náručí mi ožilo, pohyby jako takové ty robohračky.
To jsem zas cítila úlevu, že mi poklesla kolena.

Obecně v tom snu se podobné situace opakovaly aniž by mi docházelo, že se vlastně nemůže nic stát, že to vždy oživím. To, protože mám silný pocit, že to byl symbol něčeho jiného, jen si nejsem jistá čeho.
Vana byla nejsilnější ale střídání emocí bylo vyčerpávající a nepříjemné a hlavně ať jsem dělala cokoli, nešlo tomu zabránit.
Zbytek snu mám dost v mlze ale ty emoce cítím pořád.

Teď jsem si vzpomněla, že se mi dnes zdálo o bytě, kde jsme bydleli hodně dávno. Sdílela jsem dětskej pokoj s Erikem Taberym. Přišla jsem domů docela pozdě a on už spal, tak jsem se snažila nedělat rámus.

jel jsem nejakym taxikem. v pulce jizdy na me taxikar vytahl neco jako smerovy mikrofon, proste nejaky scanner a oznamil mi ze v me krvy detekuje zakazane latky a zejmena zvysenou hladinu cpavku (ano, cpavku) a tudiz mi podle svych prepravnich podminek uctuje pokutu 3000, nazdar. a hned mi pingla v appce. zbytek snu sem debatoval s pravnikem jestli na to mel ridic pravo. to ze mam v sobe cpavek, me vubec netrapilo.

Byla jsem v Londýně v nějakým knihkupectví. Dva prodavači s nejvíc posh přízvukem mi ukazovali nějakou knihu o starým domě. Byla v ní spousta krásných fotek toho domu a pamatuju si, že dveře byly tmavě zelený.
Jeden z nich najednou prohlásil, že musí jít pomoct kolegovi a zmizel. Tak jsme se dál bavili s tím druhým. Po chvilce vidím, jak ten první veze na vozíčku Paula Simona a nějak vyplynulo, že Simon má Alzheimera a neví, kdo je. Tak tomu vedle mě říkám, že to je drsný. A on, že nemá rád Američany. Tak říkám, že to chápu, ale tohle je přece hudební legenda. A on tak agresivně, že to ho nezajímá, že Američani děsně ublížili hlavně hrabství, ze kterýho je. (Tohle vůbec nechápu? :D) To mě nějak naštvalo, tak jsem na něj vyjela, že mě zase štvou Britové kvůli Mnichovské dohodě. Evidentně netušil, o čem mluvím, tak jsem mu tam sáhodlouze začla vysvětlovat celej Mnichov. Jeho reakci už nevím, protože jsem se probudila.

Dnes se mi zdál takovej příjemnej sen, i když to bylo teda v takovým lehce postapokalyptickým světě. Ale potkala jsem Hoziera, zamiloval se do mě a byl na mě děsně milej. Bylo to pěkný, bez pochybností a komplikací, který v reálu většinou jsou.

chtěli jsme jít se ženou na film, ale nakonec z toho byla hudební akce v kině. id errtu (kterého jsem v reálu nikdy neviděl, ale byl to on!) tam se svou kapelou vyšvihl excelentní vzdělávací koncert pro žáky prvního stupně. jednalo se o hodinovou čistě instrumentální ambientně-noisecoreovou skladbu přenášející do hudby pocity lidí transportovaných do vyhlazovacího tábora. polovina dětí vesele hopkala, druhá škrabala nehty omítku ze zdí, žena stála a uznale pokyvovala hlavou do rytmu. já ležel pod sedadly, abych si to vychutnal v klidu...

Kupovala sem s Jiřím Schmitzerem byt, ale zjistilo se, že ve sklepě je mrtvola. Říkala sem mu, že tohle teda nechceme, ale on trval na tom, že ho koupíme a budeme dělat, jako že nic.
Takže máme ve snu byt i s tou mrtvolou.

že jsem potkal po letech moji bývalou vyučující na VŠ, se kterou jsem míval ten nejlepší a nejperveznější sex ever a totálně jsem ji zbožňoval. A ve snu vypadala stejně báječně a došlo na nějaké to perverzní muchlování a zase jsem si zbožňoval a cítil to, co jsem k ní cítil tehdy a... potom jsme se probudil. A po probuzení jsem stále cítil tu bezhlavou zamilovanost (nebo spíš teda totální pobláznění).