Byl jsem součástí nějakého pravěkého kmene, který byl ve vleklé válce se zlými duchy z lesa. Jediná obrana proti nim byla jakási modrá barva, kterou jsme roztírali na zem a duchové ji nemohli přejít - místo abychom stavěli domy, tak jsme na zem malovali obrysy místností z modré barvy, a uvnitř nich pak spali pod širákem.

Jednou však přišla do lesa nová hrozba, a tak jsem byl kmenem vyslán, abych s duchy vyjednal příměří a spojenectví. Přišel jsem k jejich vůdci, poklekl před tím a předal mu dary a požádal ho o pomoc. To se mi nakonec povedlo, ale až napodruhé, protože napoprvé se starším něco na dohodě nelíbilo a poslali mě, abych to vyjednal znovu.

Hledala sem hadr na podlahu a brečela u toho. WTF?

Seděla jsem s tátou a svými dvěma staršími sestrami (které reálně vůbec nemám) v našem domě na venkově, a on nám naprosto chladnokrevně a trochu samolibě vyprávěl, jak ve sklepě umučil a na kusy rozřezal nějaký holky z vesnice, a že to samý udělá nám a nemá smysl utíkat.

Pak se mi povedlo ukrást svůj vlastní telefon (součástí byla minizápletka o tom, že on má shodou okolností naprosto stejnej model, a tak hrozilo, že vezmu špatnej mobil, což se nám stává dnes a denně, když se vidíme) a zatímco mě honil po poli se sekerou v ruce, zavolala jsem policii.

Já chápu, že jsem vystresovaná místy až na půdu, ale takovouhle přímočarou noční můru jsem neměla ani nepamatuju. Fuj.

Byla jsem na úplně neznámým místě. Vypadalo to jak nějaký město sestavený hlavně z podchodů, ve kterých byly domy, tržnice a tak. Potkala jsem Lucifera, kterej vypadal trochu jako ten ze Sabriny. Bavil se s hloučkem lidí a měl takovej šťiplavej tón. Když mě uviděl, byl najednou děsně laskavej. Potřebovala jsem přejít na jiný místo, tak mi nabídl, že mě doprovodí. Šla jsem se připravit na cestu k nějaké své škříni, která byla na první pohled plná pyžam a osušek. Tak jsem ji prohledávala, abych našla nějaký normální oblečení. Byly tam jen samý nevhodný věci, tak jsem se ze zoufalství probudila.

Dnes fakt divný sen.
Byl jsem nějaký agent a dostal jsem za úkol propašovat do něčího bytu fotografie nohou s nějakým mateřským znamínkem jednoznačného tvaru. Dostal jsem ty fotografie elektronicky. S obtížemi jsem se nepozorovaně dostal do toho bytu a pak zjistil, že v té záplavě fotek co v mobilu mám je nemohu najít. Věděl jsem jak vypadají, protože jsem se při přijetí na ně podíval, ale teď jsem je neviděl. Listoval jsem v tom zběsile tak dlouho až majitelé bytu přišli a přistihli mě. Kupodivu z toho žádný zmatek nebyl a abych aspoň částečně splnil úkol, tak jsem ty fotografie majitelce bytu popsal, ta se zarazila jako by věděla o co jde a na to se s ní její partner pohádal. Já stále hledal v tom mobilu, abych své tvrzení doložil. V podstatě větší polovinu toho snu jsem ve stresu listoval záplavou těch fotek v knihovně až jsem se probudil. První myšlenka, co mě napadla po probuzení byla:
"ty kreténe, ty ses nepodíval do iMessage, ty sis to beztak do knihovny neuložil" :D

Uz pred tremi mesici ale i tak.

Jsem si ve snu povidal s holkou co se mi libi. Jak jsme si povidali, tak kazdych par minut jsme se k sobe priblizovali, az mi skoncila na kline a zacali se libat.
Na sen jsem zapomnel (mezitim jsme se dali dohromady) a vcera za mnou prisla, sedla si mi na klin, zacali se libat. :)

ERRTU: nova featura! mam rpgckovej inventar ve forme hnedeho pytle ktery se mi vznasi za pravym ramenem a na povel se prede mnou rozbali a hezky obsah srovna polozku vedle polozky :D

Už se mi nějakou dobu nestalo, abych byl ve snu překvapen.
Přeci jenom léta praxe lucidního snění apod, udělala celkem svý.
Ale abych dneska ve snu poslouchal celkem dlouhý dialog v Ukrajinštině, mě celkem překvapilo.
Nevypadalo to, že by to bylo něco, co člověk loví z hlavy.
Několik Ukrajinců se bavilo s kamarádem z dětství, kterej měl bejt jejich předák.
Nevím, o čem se bavili. Jenom si pamatuju, jak se divili, že jim rozumí :D

...že jsem byl pozvaný na rande. A po probuzení prisla úleva, že to byl jen sen a nemusím...


...

zacala se rozpadat zeme jako by byla z malych kosticek a protoze nikdo moc nevedel co s tim, tak se s tim nic nedelalo. normalne se chodilo do prace apod, a ja se nekde zasek a cely sen jsem se snazil dostat domu nez k nam dorazi ta vlna minecraftizace protoze baraky to nechavalo cele.
mel jsem hruzu z toho ze budu po zbytek svych dni poletovat nekde prostorem a rodina na me bude marne cekat.
stihl jsem to.

Zdálo se mi, že se na protějším balkoně produciruje nahý soused. Takový ten typ, co fakt nechcete vidět bez oblečení. No a já sem na to v tom snu nedokázala nekoukat.

Strávil jsem krásných pár dní s mou (neexistující) transgender přítelkyní, začínám být jasnej...

Někde jsem získal bowlingovou kouli, kterou chtěla hromada dalších lidí, ale já ji nikomu nesměl dát. Nakonec se ukázalo, že je uvnitř vyplněná hromadou prťavých šestistěnných kostek (bílých s černými tečkami) ukradených z nějakého kasína (to, že takové se v kasínech nepoužívají je snové logice jedno, stejně jako to, jak uvnitř vypadá bowlingová koule), které byly podobné kostkám, které mám tak jako tak doma, takže jsem je zaměnil...

Bohužel jsem už nezjistil, proč na těch kostkách v kouli tolika lidem záleželo a co bylo dál, protože mě probudil budík, ale zdá se, že můj mozek má potřebu mi servírovat heist scenáře.

uz od detstvi mam ve snech jednu opakujici se zvlastni schopnost, je na to spoleh, kdykoliv v jakemkoliv snu se da pouzit: umim dychat pod vodu.
je to jednoduche (v ramci snove logiky...), vsichni vime ze voda obsahuje vzduchove bublinky zejo, no a staci se jen nadechovat hodne pomalu a opatrne abyste nevdechli zaroven i tu vodu ale jen ten vzduch v ni :) s trochou praxe se tak da pod hladinou i v pohode spat. hlavni je se nezadychat, nekychnout a neskytnout.

Byl jsem součástí nějaké vojenské výpravy, která našla mimozemský artefakt - krabičku zhruba velikosti Rubikovy kostky.

V táboře jsme ho bezpečné uložili, ale brzy se začaly dít zvláštní věci - nejprve se zbláznily zvířata, po táboře běhala splašená kráva a jeden los, který jednoho z vojáků nabral na paroží a hodil si ho na záda.

Když jsem šel jeden večer spát, najednou přestaly fungovat fyzikální zákony a panelák, ve kterém jsme bydleli, se zhorutil. Přežil jsem to já a ještě jeden archeolog, našli jsme nějaké ještě funkční auto a vyrazili pryč. Narazili jsme ale na kordón vojáků, kteří okolo celé oblasti udělali barikády a nikdo nechtěli pustit pryč kvůli kontaminaci. Poslední co si pamatuju bylo, že na nás vystřelili protitankovým dělem, kterým ničili auta opouštějící oblast karantény, rychle jsme hodili zpátečku, ale jestli se nám podařilo uhnout už nevím.

Zdálo se mi, že sem v nějaké školní jídelně a máme k obědu vdolky. Byly fakt moc dobrý. Škoda, že to byl jen sen :")

Byl jsem zase malý kluk, okolo 12 - 13 let, v alternativní realitě, ke existovali humanoidní androidi s velmi omezenou inteligencí, kteří pomáhali s domácími pracemi a dalšími nudnými, rutinními činnostmi.

Jednou jsem přišel k sobě do pokoje a našel tam androida, který vypadal jako stejně starý kluk jako já. Poměrně záhy jsem zjistil, že vlivem nějaké chyby se u něj rozvinula vyšší inteligence než bylo u androidů běžné, a s ní i uvědomění si sebe sama. Projevovalo se to mimo jiné tím, že dokázal improvizovaně skládat hudbu na základě svých vnitřních pocitů.

Měl jsem z toho hrozné dilema, protože jsem věděl, že ho musím zničit, protože kdyby androidi dosáhli lidské inteligence, znamenalo by to pro lidstvo katastrofu. Zároveň jsem z toho měl výčitky, protože by to znamenalo ukončit život sentitnení bytosti.
Nakonec mi android v mém pokoji moje dilema usnadnil, protože se porouchal a nenávratně rozbil, a mně se dost ulevilo.

Zdalo se mi, ze jsem prisla se spoluzakou L. do nejakeho podniku, kde L. vsechny znala z prace apod.
Se vsemi mne seznamila a hojne jsme si pripijely (vetsinou to byly zeny).


L fakt nebyla na zakladce moji nejlepsi kamoskou, vubec nevim, proc mi vlezla po tech letech do snu a tak skvele jsme se bavily😀

Pro ilustraci, Liba je tedy na fotce nas prvni skolni den prvni tridy, je to ta useknuta, nema na fotce celou hlavu, je to ta uplne vpravo:)

Zdálo se mi, že jsem patřil k národu inteligentních mořských vyder. Po tom, co nás lidé dlouhá léta drželi v otroctví se nám povedlo získat samostatnost a lidé uznali náš samostatný a suverénní národ, sestávající se ze dvou výletních lodí, pár malých ostrovů a přilehlého moře.

Byli jsme malý národ, který ale zbytek světa inspiroval svými pevnými principy demokracie a rovných práv. Po čase se ale projevil docela zásadní problém: jako preindustriální národ bez jakýchkoliv nerostných zdrojů byla naše životní úroveň v 30. letech pod bodem mrazu.

Část politických vůdců proto začala argumentovat za vojenské obsazení Mančurie (severovýchodní oblasti Číny) a využití jejích zdrojů a průmyslu k urychlení vydří industrializace - pod argumentem, že lidé nás vykořisťovali celá staletí, a když nám dali svobodu, nedali nám nic z plodů naší práce a my teď musíme začínat úplně odznovu. Já jsem argumentoval tím, že zotročit si jiné lidi je špatné, neměli bychom začínat naši historii jako národa tím, že vstoupíme do války - a taky tím, že Mančurie je loutkový stát Japonska, a i když se nám povede přemoct pár banditů co se drží u moci, válku s imperiálním Japonskem na vrcholu období Šówa si budme moct dovolit jen stěží.

Jestli se mi je nakonec povedlo přesvědčit nebo jestli naše imperialistické ambice ukončila jediná salva z bitevní lodi Jamato už nevím.