Měla jsem se prokázat v nové práci, byly jsme čtyři nová děvčata a bylo to něco jako knihovnice? údržba? v magické knihovně nebo kouzelné univerzitě.
Všechno bylo barevně označeno podle patra.
V prvním patře byly knihy, procházelo se do "jiných" míst.
Měly jsme zvláštní propustku na souostroví, kde bylo všechno administrativně náročné jak na čínských nebesích. Snažily jsme se tam sehnat kousky oblečení, aby naše šéfová měla dokonalé oblečení na nadcházející slavnost.
Já měla nějaké problémy, když jsem používala schopnosti, co to místo umožňovalo, tak všechno zlobilo a přerušovalo se. Ale našla c jsem jednu místní dívku, co měla stejný problém a vzájemně jsme si pomohly a úkol splnily.
Pak jsem ale začala mít větší výpadky paměti. Přestala jsem na chvíli vnímat a když jsem se probrala, byla jsem jinde, část věcí byla hotová... Z nějakého důvodu to bylo kvůli mému ADHD, můj mozek divně reagoval s magií okolo.
Pak mi tělo zkolabovalo a já prošla duševní zkouškou samotného místa. Vím, že jsem musela prokázat například, zda mi na ochraně návštěvníků, kolegů a místa, záleží víc než na sobě... To se prokázalo tak, že jsem musela velké ochranné okenice zavřít zvenku, balancovala jsem u toho na maličké římse, aby se dovnitř nedostala obrovská kočkovitá monstra, co přecházela na dvoře jako tygři v pevnosti Boyard.
Když jsem se probrala, měla jsem najednou schopnosti, jaké mělo jen minimum dlouhodobých zaměstnanců.
Dokázala jsem procházet nekonečné zásoby vědomostí o různých tématech, viděla jsem schémata, jak zapojit součástky, aby fungovaly různé stroje a konstrukty, trocha telekineze a moje nejoblíbenější - jakýkoli magický či technický výrobek jsem dokázala opravit (spustilo mi to něco jako logickou minihru, vizuálně jsem se se zavřenýma očima zastavila kousek od věci, chvíli se nehýbala a věc - auto, artefakt nebo cokoli pak najednou fungovalo nejlépe jak mohlo).

Ta dáma, co nás testovala, si moje napojení na knihovnu uvědomila a okamžitě mě přesunula do nejspodnějších pater, kde pracovala "údržba". Poslední s tímto talentem zemřeli nebo je vyhodilo špatné vedení, takže tam byla tma a jen pár zoufalých introvertů (trochu styl IT crowd), ale když jsem opravila již postavená vylepšení a pomohla jim rozchodit jejich díla (stavěli tam složité pohyblivé konstrukce z Merkuru nebo podobně stavebnice), tak to najednou dole vypadalo jako v magické dílně.

Pak byl najednou časový skok. Zjevně bylo všechno v pořádku, tak můj mozek zvládl poměrně dlouho všechno na automat.
Jenže najednou jsem při zcela běžné opravě měla divné záseky a pocit chyb a asi bolesti (ve snu bolest necítím, ale moje snové tělo ano a jeho fyzické projevy vnímám). Jeden kolega zmínil, že moje schopnosti potřebují jednou za čas "update" s něčím v knihovně. Kvůli jinak fungujícímu mozku jsem sice měla nějaké výhody, ale to, že jsem zvládla fungovat mnohem delší dobu bez updatu, bylo takové dvousečné.
Než jsem se nad tím stihla zamyslet a vyřešit to, tak mého oslabení využila banda zloduchů. Postavili mi do cesty svůj náklaďák na "jednoduchou kontrolu a opravu" a během toho mě nějak zvládli paralyzovat a ukradnout. Dokonce měli s sebou doktora, který kontroloval, abych byla stále funkční, ale ne dost na to, abych se z toho sama dostala. Odváželi mě pryč, ale já se nějak zvládla "přesunout" do poškozeného a oslabeného těla nějaké malé holky s panenkou. Nevim, jestli byla původně mrtvá nebo zraněná, ale buď holka nebo panenka měla vlastní vědomí a nějak jsme se zvládly střídat a přehazovat mezi těmi dvěma těly.
Holka byla ve stavu jak "děvčátko se sirkami od Andersona" a panenka byla potrhaná hadrová, obě dost špinavé.
Procházely jsme nějaké podzemní chodby, zjevně se tam něco kopalo, ale nikde nebyl východ a věděly jsme, že po nás pořád jdou a nemůžeme se zastavit. Potkaly jsme tam turistu s dcerou, co se tvářili přátelsky, ale když jsme spadly do nějaké špatně zabezpečené jámy, tak jen komentovali naše otrhané a špinavé šaty a o panence mluvili jako o "té nechutné věci" a nechali nás tam. Prý jsme byly moc divný... Možná nepomohlo, že jsme o nás mluvily v množném čísle...
Pak jsme cítily, že nás dohání a nejsem si úplně jistá, ale mám silný pocit, že mi ta druhá umožnila uniknout, protože jsem se probudila, když byli nepřátelé fakt blízko, my se krčily v nějaké škvíře a doufaly (ale moc tomu samy nevěřily), že si nás nevšimnou, protože nebylo kam dál uniknout...

Dneska sem měla sen, že po mne šel brutální sériový vrah. Akorát když mě unesl a pak se se mnou bavil, tak mě radši pustil s tím, že tohle ani on nemá zapotřebí. Potom sem mu za to namalovala obrázek Galadriel.
(To je tak, když čtete detektivky a zároveň koukáte na Pána prstenů.)

dneska jsem měl totalní vzorkovník mých opakujících se nočních můr. nechápu.
- kocour se propašoval v kurfu s náma na dovolenou a po otevření auta prchl do lesů
- žena mě opouštěla
- půlka mých věcí zůstala při stěhování ve starém bytě a já se tam musel vkrást a svůj majetek uloupit
- pochopitelně návrat do školy
- potřeboval jsem spát ale furt mě někdo budil (ve snu)
- ztracené, bůh ví kde zaparkované auto
- musím rychle odjet někam, mám miliardu věcí a nic do čeho je dát, vrátit se pro ně nepujde
- ochrnutí nohou při chůzi na ulici a následné plazení se domů za účastných komentářů "zasraný feťaci!"

jediné co nebylo byl ultra bizár sen, kdy otec zběsile tančí na kufru plném čtyřlístků (kytek) v kruhu křepčících kostlivců...

Byla jsem mladou těhotnou manželkou Arnolda Schwarzeneggera a vybírali jsme nejlepší fitness musli v zahradnictví a obchodě se zdravou výživou u princezny Kate v Buckingham palace v zahradě. Všechny fitnesky nechápaly, proč je Arnie zrovna se mnou, takovou tlustou a záviděli, ehm :D

Zdálo se mi, že jsem byl na nějakém výletě, hodně jsem zápasil s tím, že mi mobil sám instaloval obrovské množství aplikací a her, které jsem nechtěl, protože mu to umožňovaly licenční podmínky (vzrůstající moc korporací na úkor zákazníka byla v tomhle snu docela časté téma). Pozorovali jsme tam delfíny, velryby a racky lovící mušle. Rozešel jsem se tam ale s přítelkyní, ale abych se mohl vrátit domů vlakem, potřeboval jsem k sobě spolucestujícího. Přišla ke mně nějaká náhodná žena a objala mě, abychom mohli předstírat že jsme pár a mohli jsme odjet, ale když jsem s ní o tom chtěl mluvit, telefonovala a z hovoru vyšlo najevo, že má přítele.

Vrátil jsem se domů, kde jsem měl postel na zahradě pod párty stanem. Protože ale v poslední době hodně pršelo, začala se jedna noha postele i stanu bořit do bahna. Přišel synovec, kterého jsem měl hlídat - hrozně chtěl vyrazit na zahradu, ale protože mi bylo jasný, že se omatlá blátem, donutil jsem ho zůstat uvnitř s tím, že se budeme dívat na televizi. Jenže skoro na každém kanálu běžel nějaký erotický pořad (bylo asi jedenáct dopoledne), tak jsem rezignoval a vyrazili jsme ven. O chvíli později přišla máma a brácha se švagrovou s tím, že budeme slavit Vánoce. Horečnatě jsem se snažil si vzpomenout, jestli jsem jim koupit nějaké dárky a nebudu to musel improvizovat, a nenápadně se snažil zjistit, co by se komu líbilo.

Potom jsem vyrazil na fakultu, kde jsem měl schůzku s nějakými lidmi ze studentské rady. Věci týkající se výuky jsme řešili pár minut, zbytek schůzky mi horečnatě vysvětlovali, že jsou silně proti povinným odvodům a vojně a že nechtějí válku s Ruskem. Co nejdřív to šlo jsem se s nimi rozloučil a šel za lidmi z našeho ústavu. Shodli jsme se na tom, že mezi studentskou radou přibývá lidí podporujících Putina, ale vyhazovat je za jejich politické názory je nemůžeme, bohužel. Taky jsme řešili, že fakulta má nový bezpečnostní systém, ale je v zásadě celý ovládaný bezpečností agenturou, která ho nainstalovala - včetně automatických pepřáků, které ovládá na dálku přímo nějaký člověk z agentury. Zároveň podmínky užívání různých předmětů denní potřeby vedly k tomu, že lidé pomalu ztráceli vlastní tělesnou autonomii, protože museli souhlasit s hrozně nevýhodnou smlouvou.

Šel jsem do kantýny, kde jsem měl něco jako opačný slevový kupon - kvůli podmínkám ve smlouvě jsem si od nich musel koupit pizzu, ale o tom, kolik a jak velkou a s čím rozhodovala obsluha. Za pultem tam bych chlapík, který, jak se ukázalo, byl přítel té dívky, se kterou jsem jel vlakem, a vůbec se mu to nelíbilo - takže mě donutil koupit velkou pizzu se vším pro každého návštěvníka bistra.

Ze mi oponenta k bakalarce delal Vaclav Havel a vubec se mu nelibila. :-/

Trochu to připomínalo kempy, ale ne úplně. Spíš všude byla spousta známých i neznámých lidí, kteří chodili do stejné velké jídelny na jídla a bylo snazší trávit čas s lidmi (hromadné promítání filmů, výlety, deskovky či rpgčka), protože nebyl problém s dojížděním.

Rozhodovala jsem se, že bych zkusila mástrovat, protože všichni chtěli hrát rpgčka, ale jako vždy bylo výrazně víc zájemců o hraní než dostupných GM. Dokonce jsem vymyslela zajímavý způsob využít losování čísel/symbolů jako prvku náhody místo kostek (zpětně mi to připomnělo jeden zvyk mé oblíbené učitelky ze střední), kterým by se odkrývaly "zapomenuté" detaily k postavám.
Vypadalo to, že konečně překonám strach, že mám nápad, co bude fungovat i téměř bez přípravy a skupinka hráčů působila velmi rozumně (i když jediný, koho dokážu zpětně identifikovat, je Damík...)

V krátké pauze mezi domluvou a samotnou hrou jsem ale najednou byla u mamky v bytě (pořád byl na sídlišti, jen zevnitř vedly dveře do zmíněného areálu) a mamka a paní Milena V. si se mnou povídaly. Nějak jsme narazily na téma historického kontextu novodobých dějin a já řekla něco jako "přiznám se, že období komunismu mi přijde jako dlouhá doba vládnutí stárnoucích páprdů a celé mi to tak nějak splývá... Naopak devadesátky a potom si sice trochu pamatuju, ale taky je to takové pomíchané a nevěřila bych si, kdybych to někde měla detailně popisovat."
Mamka se na mě podívala a tím stylem "tohle není názor, tohle je všeobecně známý fakt" mi oznámila, že je dost tragické, jak málo toho vím.
Zkusila jsem to trochu obrátit ve vtip, že sice ano, ale spousta mých vrstevníků a lidí obecně má výrazně horší všeobecný přehled.
Mamka i paní V. ale s vážným výrazem učitelek poučujících tupějšího žáka řekly, že nikdo nemá tak špatný rozhled jako já a vlastně vůbec nestojí za to se se mnou o něčem bavit.
Pak paní V. odešla a mamka se mnou chtěla něco řešit. Já jí s kamenným výrazem (zakrývajíc slzy na krajíčku) řekla, že přece nestojí za to se se mnou o něčem bavit. Mamka se (samozřejmě) urazila, ale stejně za mnou přišla ještě asi 5x za sebou.
Já chtěla jen klidné místo, být chvilku sama, ale doma to s pořád se vracející mamkou nešlo, tak jsem šla na nějaký pěší výlet s větší skupinou. Tak jsem zkoušela svůj psychický stav řešit s jednotlivými známými (bývalá spolužačka Bára, současní kamarádi), ale i když mě měli vůli poslouchat, všichni byli ale příliš nadšeni z aktuální situace, kterou já nebyla vůbec schopna vnímat. Vůbec nevím, co jsme dělali, kam se šlo a proč všichni cestou sbírali random umístěné košíky s grilovanými špízy... Já se snažila jen nebrečet a jít s davem.
Když jsem pochopila, že oni nejsou schopni vnímat mě a já nejsem schopná vnímat cokoli jiného, tak jsem se přestala snažit to nějak říct. Nasadila jsem částečně přesvědčivý úsměv, odpovídala neurčité neutrální věci (většinou "jasně, v pohodě") a snažila se vymyslet, jak řeknu hráčům, že na mástrování teď fakt nemám a je otázka, zda někdy budu mít...

Zemřela moje žena. Pár dní po pohřbu mě kontaktoval nějaký neznámý muž, že moje žena ve skutečnosti není mrtvá, ale skrývá se před nějakou konspirací, která usiluje o její život, ale on mi ji může pomoct najít - je ale potřeba jednat rychle a hledat stopy. Vloupali jsme se společně do nějakého muzea - což byl oříšek, protože nás nechtěli pustit vůbec dovnitř, protože byla zrovna otevírací hodina pouze pro samotné ženy - sebrali tam nějaké předměty a ty pak donesli do jakéhosi domu na zaprášenou půdu, kde byl slepý stařec na vozíčku, se kterým jsme to celé konzultovali.

Později vyšlo najevo, že moje žena je skutečně mrtvá a žádná konspirace neexistuje, ale ten muž usiloval o nějakou knížku nebo deník, který měla manželka ve svém držení a který se po její smrti ztratil. Tak se vloupal do vatikánské knihovny a ukradl odtamtud nějaký svazek o démonologii, a použil popel mojí ženy, aby vyvolal démona - což byl ten slepý muž vám vozíku. Když jsme ale s ním byli rozmlouvat, tak ten muž nevědomky porušil ochranný kruh, kterým démona spoutal, ten se osvobodil a odvlekl ho s sebou do pekla.

že mě máma z nějaký dovolený přivezla jako dárek asi dva litry uvařeného zeleného čaje v petce, který nepiju a hrozně se divila že nemám radost.

Že sem byla chlap v montérkach (něco jako Super Mario) a zasekla sem se ve výtahu. Nádhera! :")

Poté, co jsem párkrát strašlivě pomalu oběhl ovál na hřišti, dostal od místních školení o kompozici popelnic před domem a zkonzultoval s bráchou jak kreslit klubko hadů, jsem se stal důlním expertem. Moje činnost spočívala v hraní mutace stařičkého Hada a Dynablastera a výsledky jsem následně odeslal důlním společnostem po celém světě. Tím bylo odpracováno, tak jsem se ještě kouknul na dokument o nejhlubších vrtech - na třetím místě byla místo reálného místa uvedena simulace, kdy se dané hloubky dosáhne tím, že se ponoří specifický červík nebo hádek do specifického čaje.
Vzápětí mi přijde obálka a volá šéf. V obálce nacházím poděkování od vrtařů a pár surových vzorků drahého kamení, které na základě mých expertíz vytěžili. Dobře naladěni s šéfem kecáme a já jeden šutr - zelený a velký jako pěst - sním. Příchuť nejsem schopen určit, ale chutnal výborně 🙂

Byla jsem v nějakém studentském městě, pracovala v mekáči a bydlela jsem v nějakém komunitním centru, které mělo šílený pravidla. Pak jsem potkala nějaké známé, šla s nimi na párty a jeden z nich nám sockám nabídl část svého obřího bytu na neomezenou dobu, jen prostě pro známé a nedělat moc binec.
Přenesla jsem si tam své věci a šla zachránit kamarádku, co byla ve stejné situaci.
V komunitním centru zrovna probíhala čistka, všechny "krámy" vynesli ven a vyvolávali se jednotlivci, co si mohli jít pro svoje věci.

Kamarádka byla nadšená, chtěly jsme rovnou jít, ale když jsem se otočila, zjistila jsem, že zmizela moje taška, kterou jsem si odložila jen na pár vteřin uvnitř. Ven ji nikdo nenesl a zjistila jsem, že obsah někdo naházel do obřího krbu uvnitř místnosti. Zjistila jsem, která holka to byla, zkusila to s ní řešit a nakonec jsme s kamarádkou vyrazily na policii... Ale cestou kamarádka začala panikařit, že se nemůže napít, prostě pití nedá až k puse a to znamená jediné - vzteklinu.

Vyrazily jsme do zoo a tam už se shromažďovali lidé, u kterých bylo podezření na to samé.
Začlo to někde mezi zvířaty a přes bono bono se to nějak dostalo ke skupině holek z komunitního centra. Ty začaly nějaké šílené změny pravidel v centru, jedna z nich byla ta, co mi spálila věci... A pak ony a jejich kámoši napadali ty, co nesouhlasili.
Tady se shromažďovali lidi, co už měli příznaky, aby se vyzkoušela experimentální léčba. Já příznaky neměla, i když jsem si uvědomila, že mě ta holka taky pokousala, ale zůstala jsem se skupinou kvůli kamarádce, protože naprostá většina ostatních tady byly ty útočné holky a jejich kámoši. Snažila jsem se někoho ze sester co přímo doktora odchytit a potichu jim navrhnout, že by nás/je měli nějak oddělit a mně možná stačí dát vakcínu, ale kdykoli jsem přišla blíž, tak mi jen pomalu a nahlas zopakovali poslední instrukci (třeba "Vezmi si podložku a deku a lehni si na zem mezi ostatní!), jako bych jen nepochopila, co se říká. Chovali se k nám dost jako ve školce...
Agresivní holky a jejich banda mě a kamarádku dost pozorovaly, věděly, že jsme odmítly jejich pravidla. Čekaly jen na příležitost.
Já si vzala kamarádku, která najednou působila strašně malá, hubená, křehká a zranitelná, do náruče a když mě nenapadlo už jiné řešení, tak jsem zkusila být aspoň okolo ní jako nárazník či štít, zatímco se kolem začali ostatní zvedat. Připravila jsem se, zavřela oči... A vzbudila se.

Zdálo se mi, že jdu na úplně obskurní přednášku jen proto, že jsem se chtěla potkat s jedním mužem. Abych zaujala, byla jsem do půl těla nahá a jen ovinutá červenou peřinou. Přednáška se konala v mateřské školce, sedělo se na nizoučkých lavičkách, kde můj outfit vůbec nevyniknul a idol mě zcela zasklil. Následně se ukázalo, že toalety jsou na dvorku a cestou k nim je třeba překonat vojenskou opičí dráhu. To jsem zvládla, ale místo wc se objevily klasické drátěné kóje starých školních šaten a v každé z nich bydlela v útulném pokojíčku jedna malá baletka.
Tím vším jsem se hrozně zdržela, přišla pozdě na zoom meeting k letní škole, kterou vedu, a vůbec nikdo mě tam nebral vážně.

Moje sny to by asi byla kapitola sama o sobě. Den co den..
Z toho, co si pamatuju z dnešnáího mixu snů, tak jsem je vlakem a předemnou maník celej od bláta. Doopravdy celej a spoře oděnej. Prostě jenom polonahá chodící hromada bláta, suché hlíny, které svítily oči a huba. Byl to klasický starý vlak ČD.
Jak jsme tak jeli, tak jsme se zakecali a manik mi začal vyprávět, že je na tom doopravdy blbě. Tak blbě, že ani nemá na hardy, a proto je celej od bláta.
Vlak dojel, tak kam jsme potřebovali. Někam, kam jsem potřaboval je i já a kam on potřevoal dojet, protože tam bude král.
Zastavili jsme, vystoupili.
Moc tam toho nebylo, jenom od koleje dolů, do důlku, kde se pak zaes šlo nahoru.
Slezli jsme dolů a viděli krále a pochopa.
Král byl normální cca 30y maník s tenisovou raketou a podobně starej pochop. Ale prostě normální maníci.
Zastavil jsem se a čekal co "bláťák" řekně, jak šel král naproti a okolo nás.
Nějak neřekl nic.
Ale, slyšel jsem něco co mě zaujalo od tratě.
Otočil jsem se a tam Alf a Willy!
Bylo to divný, protože to první, co mě zaujalo bylo to, že Alf byl celej od oleje a vůbec ne chllupatej. Hladce politej olejem tak, že neměl srst, ale jakousi tělo obepínající, srsti podobnou hmotu okolo celého těla.
Mám pocit, že se o něčem hádali. Něco klasického, co Alf posral, rozbli a zničil,
Willy mu něco dukladně vyčítal a Alf....
Ho pochcal! Začal na něh mocně chcát, dvěma proudy, a jak byl Willy skloněn níž, aby to mohl Alfovi řádně vytvmavit, tak dostával plnou dávku.

Rozchechtal jsem se na plné kolo a až se divím, že jsem to nepřenesl sem.
Vzbudil jsem se, vnitřně jsem se tomu smál... a šel se vyčůrat.

Funky, ey?! :D

Zdálo se mi, že jsem handler tajných agentů - seděl jsem u počítače a posílal je na tajné mise. A u toho jsme si psal s jednou kamarádkou, jejíž otec byl jeden z mých agentů - a byl jsem hrozně v pokušení jí dát alespoň nějaký hint, že ho posílám na nebezpečný úkol. Ale nakonec jsem se přemohl a konspiraci jsem neporušil.

Zároveň jsme nějak viděl z první osoby příběh hlavního záporáka, proti kterému jsem posílal agenty - byl to týpek, který se připletl k nějaké drogové operaci, tam ho uvěznili a brutálně zneužívali, než se osvobodil a popravil skoro osmdesát lidí, včetně malých dětí. A věděl jsem, že to musí skončit stejně, aby byla zachovaná kontinuita.

V jednu chvíli jsem vstal od počítače a šel se ven projít. Venku jsem potkal propagační akci od čínské ambasády, ve kterém dávali doporučení, co z čínského jídla jíst - na území ovládaném Čínou to ale bylo povinné nařízení. Tak jsem si pomyslel něco o tom, že je dobře, že Česká republika ještě není úplně pod čínským vlivem a šel jsem do KFC.

Zdálo se mi o písničce Obchodník s deštěm od skupiny Kryštof :")
Pořád sem slyšela ten text a nemohla si vybavit, jak to pokračuje. V tom snu to bylo strašně důležitý. Byla sem v úplně strašným stresu a furt vymyslela, jak je ten verš dal. Nakonec sem na to přišla a vzbudila se. Bylo 3 ráno...
Slova jsou jen kapky deště a ty volas, ať prsim ještě.

Prosím jednu lobotomii.