DELIRIUM: ze snářu j. Medo

Následoval nějak sen po.
Byla jsem na škole v přírodě, ale chodila jsem tou dobou na vysokou a byli tam různí známí i neznámí lidé, spolužáci ze základky a všechno možné. Byla jsem z toho spíš zoufalá, nic moc mi nešlo, lidi se se mnou moc nebavili, ale už to mělo končit a tak ten zbytek snad nějak přežiju.
Pak přijeli dva noví lidé jen na ten poslední... rok? Měsíc? Týden?
A nikdo si jich nevšímal, tak jsem je seznámila s prostředím a ukázala jim, co všechno se dá dělat.
Částečně jsme mohli ovládat prostředí okolo nás, jako ve videohře jen reálně.
A jak jsem jim ukazovala, co všechno jde a jak je to tu vlastně fajn, tak i když jsem si vybírala místa, abychom se vyhnuli rušení ostatních, tak jsem dokázala velmi cool věci.
Například několik jednotlivců se pokoušelo neúspěšně vyrobit nápoj, co by vypadal alchymisticky a cool ale přitom chutnal dobře. Já nováčkům předvedla, jak stvořit víceméně studánku, ze které tryskalo něco, co vypadalo jako krev s trochou kostěných úlomků a přitom to bylo jen vizuální, nápoj chutnal jako osvěžující lehce mátový čaj. A podobně jsem zvládla víc věcí.
Postupně jsem zjistila, že jednotlivci, které potkáváme, nejsou nepřátelští, naopak většinou reagují "jé ahoj! To xy bylo cool."
A vlastně jsem postupně místo zoufalství a deprese cítila, že to tu mám vlastně fakt ráda a lidi jsou fajn, prostředí je super cool a podobně.

A ke konci snu jsme zjistili, že už pěkně dlouho lidi zapomněli na yorkshíra v jedné z budov. (Nevím, jestli to bylo živé zvíře nebo něčí projekt) Pes přežil a byl prostě jen osamělý, ale pak jsme ho všichni drbali a on byl super šťastný, byl to starší pes měl takový kostkovaný plyšový kabátek, co vypadal jako deka, co si můj mozek spojuje s mým reálným dědečkem.
Jedna holka prohlásila, že ho tedy vezme k sobě, bude se o něj starat a už nebude sám...
A pak jsem se probudila.

Mlhavě si vybavuji sen před inspirovaný zjevně příběhem, co jsem poslouchala. Já měla schopnosti jako létání ale žádné peníze, bohatý snoubenec díky mně získal zpět chuť do života, ale čím víc se začleňoval zpět do společnosti, tím víc na mě zapomínal. Postupně jsem byla pro lidi méně a méně viditelná, procházení zdí bylo snazší než být hmotná a tak jsem bloumala městem (velmi cool město, taková prostorová koláž kousků Prahy s kousky skalního města, prolákliny vyhloubené vodou všude možně, jeskyně... Všechno), navštívila bez povšimnutí snad všechny své bývalé práce a letěla i po okolí, kam se nesmělo. Byli tam zvláštní koním podobné ale velmi mimozemsky působící bytosti a prý i "nepřátelé" a byl konec...

Byl jsem u staré zahrádky. Byl to takový parčík vedle hasičárny ve které žili moji prarodiče. Město je dost blízko německých hranic (Železná Ruda). U té hasičárny měla být nějaká akce a proto tam bylo spoustu lidí. Evidentně to bylo v této době (třeba vloni v létě) a mezi lidmi byla i jedna slečna, mladší, trochu oplácaná, avšak nic extrémního, docela hezká a celkově přirozená, prostě tam byla. Trochu plachá, taková, že se nechtěla moc s nikým bavit, ale podařilo se mi ji zaujmout takže ke mně byla milejší a vstřícnější, jen pořád dost odtažitá a prostě tam jen byla. Měla u sebe pouze oblečení na sobě a takovou kapsu ve které byla menší kapsa, spíš kapsička s klíčem a druhá ve které byl nůž na otevírání dopisů velikosti dětského palce. Takový centimetrový otočný zavírací břit co vypadá jako ulomený článek z kobercáku v plastovém krytu.
Problém nastal ve chvíli, kdy si všichni okolo uvědomili, nebo spíš když to zjistili, že to je ruska, s příjmením které asi ani neumím vyslovit (něco jako Kremaščuk). Okamžitě, bez mrknutí oka na ni začali být všichni zlí, podezřívaví a nenávistní dokonce na ni zavolali státní policii. Ta když přišla byla na ni dost hnusná, že prý spáchala přestupek “nebezpečné ozbrojování”, ta holka tam jen seděla na zemi, schoulená do klubíčka a brečela že nic neudělala. Ale stejně, kromě mě, úplně všichni ostatní tam okolo na ni hulákali, že je zrůda a podobně. Ti policajti tam něco kecali o zbraních a zákazu a protože holka se evidentně ohromně bála, nebyla schopna žádné odpovědi. Tak ji nasadili na krk pípající obojek co nemohla sundat, s tím, že spáchala přestupek podle §244 (což není nedovolené ozbrojování, což by nespáchala ani tak) a v klidu si odešli. Doběhl jsem blíž k ní a křičel na ty policisty, kde mají nějaký důkaz? Ignorovali mě a dál šli někam do hajslu. Křičel jsem, že tohle prostě nejde, že nic neudělala, nebránila se, jen byla v šoku, bojí se a tak, ale to nikoho nezajímalo. Prostě ruska, je automaticky vinná z čehokoliv. Nahlas jsem řval i na ty policisty, že tohle nemůžou ale byl jsem odignorován a když jsem se pak přiblížil k ní že jí pomůžu, tak jsem se probudil zase s tepem asi 200. (Nevím neměřím to ale je to velice nepříjemné).

ERRTU: já zas nemívam sny s vodou. Skoro všechny jsou ve městě, v budově, lokacích z Assassin's creed nebo z Counter-Strike... A to Counter-Strike nehraju :-D

ALEA: zavidim, ja mam vetsinou schopnost plachtit... ale tak deset cm nad zemi :D proste si lehnu na bricho na vduch, odrazim se a jedu :)

Zabila jsem někoho. Nevím koho, ale zakopala jsem ho na zahradě u Madietty. Ta o tom věděla. Vysázely jsme tam kytky, aby to vypadalo nenápadně. Začali vyšetřovat vraždu, ale nemohli najít mrtvolu, kopali vedle. Můj manžel byl policajt, ale nic jsem mu neřekla. Byla jsem mezi podezřelýma. Říkal mi "Terezo, co si zas udělala". Pak jsem se vrátila do Sovětského svazu a sprchovala se v podzemním úkrytu, nějak to souviselo, ale už nevím jak.... Pak jsem se probudila.

(myslím, že se mi tam propsaly události z FFUK, hlavně dosud nevím, kdo od nás ze spolužáků odešel, tím si vysvětluju, že nevim totožnost, Rusko je jasný, způsob zabití netuším)