že mě máma z nějaký dovolený přivezla jako dárek asi dva litry uvařeného zeleného čaje v petce, který nepiju a hrozně se divila že nemám radost.

Že sem byla chlap v montérkach (něco jako Super Mario) a zasekla sem se ve výtahu. Nádhera! :")

Poté, co jsem párkrát strašlivě pomalu oběhl ovál na hřišti, dostal od místních školení o kompozici popelnic před domem a zkonzultoval s bráchou jak kreslit klubko hadů, jsem se stal důlním expertem. Moje činnost spočívala v hraní mutace stařičkého Hada a Dynablastera a výsledky jsem následně odeslal důlním společnostem po celém světě. Tím bylo odpracováno, tak jsem se ještě kouknul na dokument o nejhlubších vrtech - na třetím místě byla místo reálného místa uvedena simulace, kdy se dané hloubky dosáhne tím, že se ponoří specifický červík nebo hádek do specifického čaje.
Vzápětí mi přijde obálka a volá šéf. V obálce nacházím poděkování od vrtařů a pár surových vzorků drahého kamení, které na základě mých expertíz vytěžili. Dobře naladěni s šéfem kecáme a já jeden šutr - zelený a velký jako pěst - sním. Příchuť nejsem schopen určit, ale chutnal výborně 🙂

Byla jsem v nějakém studentském městě, pracovala v mekáči a bydlela jsem v nějakém komunitním centru, které mělo šílený pravidla. Pak jsem potkala nějaké známé, šla s nimi na párty a jeden z nich nám sockám nabídl část svého obřího bytu na neomezenou dobu, jen prostě pro známé a nedělat moc binec.
Přenesla jsem si tam své věci a šla zachránit kamarádku, co byla ve stejné situaci.
V komunitním centru zrovna probíhala čistka, všechny "krámy" vynesli ven a vyvolávali se jednotlivci, co si mohli jít pro svoje věci.

Kamarádka byla nadšená, chtěly jsme rovnou jít, ale když jsem se otočila, zjistila jsem, že zmizela moje taška, kterou jsem si odložila jen na pár vteřin uvnitř. Ven ji nikdo nenesl a zjistila jsem, že obsah někdo naházel do obřího krbu uvnitř místnosti. Zjistila jsem, která holka to byla, zkusila to s ní řešit a nakonec jsme s kamarádkou vyrazily na policii... Ale cestou kamarádka začala panikařit, že se nemůže napít, prostě pití nedá až k puse a to znamená jediné - vzteklinu.

Vyrazily jsme do zoo a tam už se shromažďovali lidé, u kterých bylo podezření na to samé.
Začlo to někde mezi zvířaty a přes bono bono se to nějak dostalo ke skupině holek z komunitního centra. Ty začaly nějaké šílené změny pravidel v centru, jedna z nich byla ta, co mi spálila věci... A pak ony a jejich kámoši napadali ty, co nesouhlasili.
Tady se shromažďovali lidi, co už měli příznaky, aby se vyzkoušela experimentální léčba. Já příznaky neměla, i když jsem si uvědomila, že mě ta holka taky pokousala, ale zůstala jsem se skupinou kvůli kamarádce, protože naprostá většina ostatních tady byly ty útočné holky a jejich kámoši. Snažila jsem se někoho ze sester co přímo doktora odchytit a potichu jim navrhnout, že by nás/je měli nějak oddělit a mně možná stačí dát vakcínu, ale kdykoli jsem přišla blíž, tak mi jen pomalu a nahlas zopakovali poslední instrukci (třeba "Vezmi si podložku a deku a lehni si na zem mezi ostatní!), jako bych jen nepochopila, co se říká. Chovali se k nám dost jako ve školce...
Agresivní holky a jejich banda mě a kamarádku dost pozorovaly, věděly, že jsme odmítly jejich pravidla. Čekaly jen na příležitost.
Já si vzala kamarádku, která najednou působila strašně malá, hubená, křehká a zranitelná, do náruče a když mě nenapadlo už jiné řešení, tak jsem zkusila být aspoň okolo ní jako nárazník či štít, zatímco se kolem začali ostatní zvedat. Připravila jsem se, zavřela oči... A vzbudila se.

Zdálo se mi, že jdu na úplně obskurní přednášku jen proto, že jsem se chtěla potkat s jedním mužem. Abych zaujala, byla jsem do půl těla nahá a jen ovinutá červenou peřinou. Přednáška se konala v mateřské školce, sedělo se na nizoučkých lavičkách, kde můj outfit vůbec nevyniknul a idol mě zcela zasklil. Následně se ukázalo, že toalety jsou na dvorku a cestou k nim je třeba překonat vojenskou opičí dráhu. To jsem zvládla, ale místo wc se objevily klasické drátěné kóje starých školních šaten a v každé z nich bydlela v útulném pokojíčku jedna malá baletka.
Tím vším jsem se hrozně zdržela, přišla pozdě na zoom meeting k letní škole, kterou vedu, a vůbec nikdo mě tam nebral vážně.

Moje sny to by asi byla kapitola sama o sobě. Den co den..
Z toho, co si pamatuju z dnešnáího mixu snů, tak jsem je vlakem a předemnou maník celej od bláta. Doopravdy celej a spoře oděnej. Prostě jenom polonahá chodící hromada bláta, suché hlíny, které svítily oči a huba. Byl to klasický starý vlak ČD.
Jak jsme tak jeli, tak jsme se zakecali a manik mi začal vyprávět, že je na tom doopravdy blbě. Tak blbě, že ani nemá na hardy, a proto je celej od bláta.
Vlak dojel, tak kam jsme potřebovali. Někam, kam jsem potřaboval je i já a kam on potřevoal dojet, protože tam bude král.
Zastavili jsme, vystoupili.
Moc tam toho nebylo, jenom od koleje dolů, do důlku, kde se pak zaes šlo nahoru.
Slezli jsme dolů a viděli krále a pochopa.
Král byl normální cca 30y maník s tenisovou raketou a podobně starej pochop. Ale prostě normální maníci.
Zastavil jsem se a čekal co "bláťák" řekně, jak šel král naproti a okolo nás.
Nějak neřekl nic.
Ale, slyšel jsem něco co mě zaujalo od tratě.
Otočil jsem se a tam Alf a Willy!
Bylo to divný, protože to první, co mě zaujalo bylo to, že Alf byl celej od oleje a vůbec ne chllupatej. Hladce politej olejem tak, že neměl srst, ale jakousi tělo obepínající, srsti podobnou hmotu okolo celého těla.
Mám pocit, že se o něčem hádali. Něco klasického, co Alf posral, rozbli a zničil,
Willy mu něco dukladně vyčítal a Alf....
Ho pochcal! Začal na něh mocně chcát, dvěma proudy, a jak byl Willy skloněn níž, aby to mohl Alfovi řádně vytvmavit, tak dostával plnou dávku.

Rozchechtal jsem se na plné kolo a až se divím, že jsem to nepřenesl sem.
Vzbudil jsem se, vnitřně jsem se tomu smál... a šel se vyčůrat.

Funky, ey?! :D

Zdálo se mi, že jsem handler tajných agentů - seděl jsem u počítače a posílal je na tajné mise. A u toho jsme si psal s jednou kamarádkou, jejíž otec byl jeden z mých agentů - a byl jsem hrozně v pokušení jí dát alespoň nějaký hint, že ho posílám na nebezpečný úkol. Ale nakonec jsem se přemohl a konspiraci jsem neporušil.

Zároveň jsme nějak viděl z první osoby příběh hlavního záporáka, proti kterému jsem posílal agenty - byl to týpek, který se připletl k nějaké drogové operaci, tam ho uvěznili a brutálně zneužívali, než se osvobodil a popravil skoro osmdesát lidí, včetně malých dětí. A věděl jsem, že to musí skončit stejně, aby byla zachovaná kontinuita.

V jednu chvíli jsem vstal od počítače a šel se ven projít. Venku jsem potkal propagační akci od čínské ambasády, ve kterém dávali doporučení, co z čínského jídla jíst - na území ovládaném Čínou to ale bylo povinné nařízení. Tak jsem si pomyslel něco o tom, že je dobře, že Česká republika ještě není úplně pod čínským vlivem a šel jsem do KFC.

Zdálo se mi o písničce Obchodník s deštěm od skupiny Kryštof :")
Pořád sem slyšela ten text a nemohla si vybavit, jak to pokračuje. V tom snu to bylo strašně důležitý. Byla sem v úplně strašným stresu a furt vymyslela, jak je ten verš dal. Nakonec sem na to přišla a vzbudila se. Bylo 3 ráno...
Slova jsou jen kapky deště a ty volas, ať prsim ještě.

Prosím jednu lobotomii.

Zdálo se mi, že jsem se skamarádil s vránou. Vždycky přilítla k nám domů, sháněla se po mně, když mě viděla, běžela mě uvítat, já jsem jí dával kousky jídla, oříšků a další pamlsky a ona se učila mluvit a jinak komunikovat a vyprávěla mi o světě vran tam venku.

Zdálo se mi, že jsem na základní škole a vzali nás kamsi na exkurzi. Seděli jsme někde na balkóně a před námi odehrávala jakási fantasy bitva - nevím, jestli to měl být film nebo divadlo nebo skutečná bitva. Útočící strana - ta "naše" - se snažila dostat do nějaké díry v zemi, průchodu do podzemí, a obránci se jí v tom snažili zabránit. Každá strana měla na svojí straně jednoho nebo dva obry - jejich hlavním úkolem bylo zaměstnat obry na druhé straně, aby nemohli devastovat obyčejné pěšáky.

Nakonec se obrovi, který byl na naši straně, povedlo zabít - dost brutálním způsobem - oba nepřátelské obry a naše strana zvítězila a dostala se do podzemí. Ale pamatuju se, že bitva byla tak brutální, že se mi z toho dělalo špatně.

Tak dnes to byla nálož: Nejdřív jsem ukousla nějaké paní, která mě otravovala a chtěla ublížit, prsty, jí to vůbec nebolelo, tak jsem se zeptala, jak to dělá. Na to ona mi řekla, že jsme ve snu, takže to tu nebolí. Já jsem jí navrhla, že půjdeme dělat raději něco jiného, tady ve snu určitě jdou dělat i příjemnější věci. Ona byla ráda a veselé jsme spolu někam šly. :D
Druhá část: Jsem v obrovském hotelu s vnitřními i venkovními bazény. Celý sen mě strašně balil Henry Cavill, ktery je tam nahodou na dovolené, ale jsem nepřístupná, protože se mi zdá, že určitě nemůže být pěkný chlap zároveň normálním typkem. Končí to tím, že se ten obrovský hotel začíná naklánět na jednu stranu a musím se dostat ven.

Mám v hlavě jen malý útržek. Vím, že jsme v nějakých týmech s lidmi ze střední dělali krátké divadelní představení, stejné zadání, jen každý tým to pojal lehce jinak a sestřin tým mi dělal drobné, ale nepříjemné náschvály...

V útržku, co si pamatuju, jsem díky nim měla zničené oblečení i boty, tak mě v potrhaných šatech naháněl nějaký magor v autě po zasněženém parkovišti a přilehlém parku... Nedalo se utéct a netušila jsem kdo je to a proč.

(Nejsem si jistá, jestli to souvisí s tím, že teď častěji myslím na její spolužáky, když jeden z nich zemřel před Vánoci v těch Klánovicích... A teď se mi to v různých podobách ve snech vrací. Zrovna scénky ze škol v přírodě mám s jejich třídou spojené asi nejsilněji...)

Následoval nějak sen po.
Byla jsem na škole v přírodě, ale chodila jsem tou dobou na vysokou a byli tam různí známí i neznámí lidé, spolužáci ze základky a všechno možné. Byla jsem z toho spíš zoufalá, nic moc mi nešlo, lidi se se mnou moc nebavili, ale už to mělo končit a tak ten zbytek snad nějak přežiju.
Pak přijeli dva noví lidé jen na ten poslední... rok? Měsíc? Týden?
A nikdo si jich nevšímal, tak jsem je seznámila s prostředím a ukázala jim, co všechno se dá dělat.
Částečně jsme mohli ovládat prostředí okolo nás, jako ve videohře jen reálně.
A jak jsem jim ukazovala, co všechno jde a jak je to tu vlastně fajn, tak i když jsem si vybírala místa, abychom se vyhnuli rušení ostatních, tak jsem dokázala velmi cool věci.
Například několik jednotlivců se pokoušelo neúspěšně vyrobit nápoj, co by vypadal alchymisticky a cool ale přitom chutnal dobře. Já nováčkům předvedla, jak stvořit víceméně studánku, ze které tryskalo něco, co vypadalo jako krev s trochou kostěných úlomků a přitom to bylo jen vizuální, nápoj chutnal jako osvěžující lehce mátový čaj. A podobně jsem zvládla víc věcí.
Postupně jsem zjistila, že jednotlivci, které potkáváme, nejsou nepřátelští, naopak většinou reagují "jé ahoj! To xy bylo cool."
A vlastně jsem postupně místo zoufalství a deprese cítila, že to tu mám vlastně fakt ráda a lidi jsou fajn, prostředí je super cool a podobně.

A ke konci snu jsme zjistili, že už pěkně dlouho lidi zapomněli na yorkshíra v jedné z budov. (Nevím, jestli to bylo živé zvíře nebo něčí projekt) Pes přežil a byl prostě jen osamělý, ale pak jsme ho všichni drbali a on byl super šťastný, byl to starší pes měl takový kostkovaný plyšový kabátek, co vypadal jako deka, co si můj mozek spojuje s mým reálným dědečkem.
Jedna holka prohlásila, že ho tedy vezme k sobě, bude se o něj starat a už nebude sám...
A pak jsem se probudila.

Mlhavě si vybavuji sen před inspirovaný zjevně příběhem, co jsem poslouchala. Já měla schopnosti jako létání ale žádné peníze, bohatý snoubenec díky mně získal zpět chuť do života, ale čím víc se začleňoval zpět do společnosti, tím víc na mě zapomínal. Postupně jsem byla pro lidi méně a méně viditelná, procházení zdí bylo snazší než být hmotná a tak jsem bloumala městem (velmi cool město, taková prostorová koláž kousků Prahy s kousky skalního města, prolákliny vyhloubené vodou všude možně, jeskyně... Všechno), navštívila bez povšimnutí snad všechny své bývalé práce a letěla i po okolí, kam se nesmělo. Byli tam zvláštní koním podobné ale velmi mimozemsky působící bytosti a prý i "nepřátelé" a byl konec...

O hotelu. Měli tam bar, kterej byl v pirátským stylu a bylo to boží. Chci takovej bar!

Byl jsem u staré zahrádky. Byl to takový parčík vedle hasičárny ve které žili moji prarodiče. Město je dost blízko německých hranic (Železná Ruda). U té hasičárny měla být nějaká akce a proto tam bylo spoustu lidí. Evidentně to bylo v této době (třeba vloni v létě) a mezi lidmi byla i jedna slečna, mladší, trochu oplácaná, avšak nic extrémního, docela hezká a celkově přirozená, prostě tam byla. Trochu plachá, taková, že se nechtěla moc s nikým bavit, ale podařilo se mi ji zaujmout takže ke mně byla milejší a vstřícnější, jen pořád dost odtažitá a prostě tam jen byla. Měla u sebe pouze oblečení na sobě a takovou kapsu ve které byla menší kapsa, spíš kapsička s klíčem a druhá ve které byl nůž na otevírání dopisů velikosti dětského palce. Takový centimetrový otočný zavírací břit co vypadá jako ulomený článek z kobercáku v plastovém krytu.
Problém nastal ve chvíli, kdy si všichni okolo uvědomili, nebo spíš když to zjistili, že to je ruska, s příjmením které asi ani neumím vyslovit (něco jako Kremaščuk). Okamžitě, bez mrknutí oka na ni začali být všichni zlí, podezřívaví a nenávistní dokonce na ni zavolali státní policii. Ta když přišla byla na ni dost hnusná, že prý spáchala přestupek “nebezpečné ozbrojování”, ta holka tam jen seděla na zemi, schoulená do klubíčka a brečela že nic neudělala. Ale stejně, kromě mě, úplně všichni ostatní tam okolo na ni hulákali, že je zrůda a podobně. Ti policajti tam něco kecali o zbraních a zákazu a protože holka se evidentně ohromně bála, nebyla schopna žádné odpovědi. Tak ji nasadili na krk pípající obojek co nemohla sundat, s tím, že spáchala přestupek podle §244 (což není nedovolené ozbrojování, což by nespáchala ani tak) a v klidu si odešli. Doběhl jsem blíž k ní a křičel na ty policisty, kde mají nějaký důkaz? Ignorovali mě a dál šli někam do hajslu. Křičel jsem, že tohle prostě nejde, že nic neudělala, nebránila se, jen byla v šoku, bojí se a tak, ale to nikoho nezajímalo. Prostě ruska, je automaticky vinná z čehokoliv. Nahlas jsem řval i na ty policisty, že tohle nemůžou ale byl jsem odignorován a když jsem se pak přiblížil k ní že jí pomůžu, tak jsem se probudil zase s tepem asi 200. (Nevím neměřím to ale je to velice nepříjemné).

ERRTU: je to dobry, postel je pry netknuta :)

dnes: zdalo se mi ze nemuzu usnout tak jsem se jen tak ze srandy zkousel teleportovat jestli se to nahodou nepovede... a povedlo! nejakym zpusobem jsem se presunul z nasi loznice do postele v mamine baraku v pokoji pro hosty v prvnim patre. dole ve svoji loznici pochopitelne spala mama. a me za boha uz proste neslo se teleportovat zpatky.
zbytek snu jsem travil tak ze jsem premyslel jakym zpusobem dat mame najevo ze jsem najednou u ni doma tak aby ji sok nezabil, jak to ze jsem jen v pyzamu kdyz venku mrzne, nemam auto, mobil, klice od jejiho baraku (ten je na noc zakodovany), proste nic... zvazoval jsem ze zkusim nejak vylezt ven a normalne zazvonit ale to by zacal houkat alarm... a jak ji celou zalezitost obecne vysvetlit aby mi okamzite nezavolala zachranku a neodlifrovala me do blazince :) rano me vysvobodilo a ja se probral ve svoji loznici. a cely den mam strasny cukani ji napsat at se koukne jestli v tom pokoji nahore neni rozhazena postel :D