Scházeli jsme se jako parta lidí s blízkým vztahem k pohanství a kolem kterých se děly divné věci. Místo bylo nějaká nepoužívaná místnost na gymplu, přestože jsme všichni byli už kolem 30 let... Myslím, že moje nebo něčí mamka dělala ředitelku nebo tak něco, tak nám to umožnili.

Vím, že jedno děvče malovalo neuvěřitelně realistické obrazy s hlubším významem a obecně různí lidé měli různé "dary" ve vztahu k dávné minulosti.
Já a moje sestra (zde to bylo víc moje dvojče, moje jiná varianta než můj reálný sourozenec) jsme měly vize a intuice nám silně naznačovala nějaké skutečnosti.
Na začátku jsme chtěli spolupracovat a využít všechno pomalu a opatrně, ale mé dvojče mělo sebevědomí (které já postrádala) a začalo dělat výrazná rozhodnutí a rituály, zatímco já se stále pokoušela neztratit v chaosu vizí a barev. Měla jsem pocit, že postupuje podivně, skoro úplně opačně než mi říkal můj instinkt. Já se chtěla nejdřív věnovat ochranným bariérám a kruhům, ona obětovala různá zvířata na malých oltářích a přes naše původní skicy a poznámky házela hromady a hromady textu ve formě knih a volných papírů, které mi ale nedávaly žádný smysl. Jen bylo brzy vše pokryto knihami a papíry a nedalo se dostat k původnímu výzkumu.

Byla jsem zmatená a nedávalo mi to smysl, ale šla jsem za skupinou a snažila se nějak pochopit, co se děje. To skončilo, když dalším krokem dvojčete bylo, že se mě pokusila obětovat, protože malá zvířata už prý nestačila a já byla stejně nejvíc negativní z celé skupiny.
Nejsem si jistá, co mě zachránilo, ale možná to bylo policejní vyšetřování - zjevně naše experimenty dělaly nějaké negativní efekty, sem tam vypustily nějakou stínovou potvoru a navíc jsme prý trochu skákali v čase, místnost se jevila občas prázdná, občas naopak pár měsíců v kuse zamčená. Pro nás uběhly hodiny až dny...

Když jsem byla volná a dvojče zrovna byla s policií, zkusila jsem věřit víc svému "daru". Řekla jsem ostatním, že místo krvavých rituálů, které podle mě spíš odčerpávají naši energii než že by pomáhaly, zkusíme rozmístit pár ochranných symbolů. Balast random papírů mizel vlastně sám, když jsem zbytek věcí třídila podle smyslu.
Nějaké předměty, co by dvojče zničila jako nebezpečné, jsem stabilizovala a nechala jsem je majiteli - např. jeden z ostatních měl v ruce zvláštní kámen. Okamžitě jsem poznala, že jde o zkamenělé krokodýlí vejce a pokud nic neudělám, objeví se přízračný krokodýl a odtáhne vejce i majitele někam do pryč. Ale pohlazení a správná uklidňující slova, která mi napověděla intuice, přízrak uklidnily a nebezpečí nehrozilo, pokud bychom ho neurazili jinak.
Během krátké doby byla místnost čistá, všichni najednou přestali cítit úzkost z blížící se záhuby a já chodila kolem a nacházela dávno ztracené a zapomenuté šperky a střípky pozitivních vzpomínek a nosila jsem je jednotlivým lidem.

Mám pocit, že mé dvojče nechtělo vyloženě zlo, ale hledalo rychlou a snadnou cestu k vyšší moci a všichni se cítili mizerně a oslabeně. Moje cesta byla opatrná a méně zábavná, ale postupně přinášela své ovoce.

Jsem si dost jistá, že celý sen souvisí s mou současnou reálnou krizí, ale nevidím úplně, jestli to má nějak pomoct, nebo jen shrnout situaci...

Zdálo se mi, že jsem si nechal udělat první tetování. Možná znamení...?

GRANTORINO: aktualne sedim doma za stolem, oknem bez mrizi koukam na nasi druzstevni zahradu za barakem a kocour se mi snazi vysvetlit ze hladomor muze nastat uz po dvou hodinach od zjisteni ze je miska prazdna. dvere od bytu jdou normalne otevrit a ja muzu svobodne vyjit az na ulici a zase zpatky.
zda se ze jsem v cajku :)

sebrali me policajti a odvezli na pankrac do veznice. tam mi sdelili ze se stala nejaka chyba a doslo k zamene, ja samomzrejme sedet nemam, jde o jineho vezne a uz se to resi ale nez se to zprocesuje tak zakon je halt zakon takze tyden dva proste musim v tom vezeni zustat.
vsichni se mi hrozne omlouvali, pridelili mi luxusni 3+1, privezli mi notas a veci z domova, dovolili mi mobil a zaridili aby se tam mohla za mnou nastehovat rodina, poslali omluvenku do prace a vubec na me vsichni byli hrozne hodni abych to nerozmazaval a netahal do novin :)

GRID: Měl jsem v popisu, že to nedávalo smysl a to dobře dodržel.

Popsal jsem Chatu GPT svůj sen a on se fakt trefil. Mi z toho běhá mráz po zádech.

• DALL·E 2024-06-05 00.jpg

No tak ještě páteční sen na neurolu, jak lítám nad noční Prahou a učím to svoje studentky tance, takže letíme spolu. Nad Kampou a nad Petřínem, nad barem Újezd, kde se paří... Hezký sen.

ze jsem ziskal praci jako hotelovej ajtak... proste velkej hotel potreboval vstoupit do jednadvacateho stoleti tak si me najal.
ale nebyl to ledajaky hotel mile deti. byl to new york continental z johna wicka :D a ja jak jsem tam tahal kabely tak jsem za hodinu nasel asi deset tech zlatych minci ruzne zakutalenych a zapadnutych. recepcni co me provazela nadavala ze tam pracuje dvacet let a nenasla ani jedinej. nez jsem se stihl rozmyslet jestli to pujdu utratit do podzemniho baru nebo si najmu zabijaka, tak jsem se probudil.

jsem ve stodole. pomerne siroky a hrozne dlouhy prostor otevreny az po strechu, na konec nedohlednu. zadna okna ale venku je zrejme noc, na stenach sviti v nepravidelnych rozestupech petrolejky.
vim ze jsem tu nikdy nebyl, presto mam pocit ze to tady velmi dobre znam.
naproste ticho rusi jen zvuk mych kroku, na udusane hline susti vrstva slamy jejiz vune se misi s pachem horicich lamp a hospodarskych zvirat, ktera tu ale zrovna nejsou.
udelam delsi krok, abych preskocil schudek pred sebou. pripadam si zvlastne lehky, skoro jakoby me vzduch kolem podpiral. odrazim se.
gravitace neexistuje, me telo pokracuje v pohybu smerem dopredu a nahoru. zaplava adrenalinu, stesti a zvedavosti.
pomalu se vznasim vys a vys, zkousim ovlivnit smer ale vzduch je prilis ridky.
pripada mi, ze se cely prostor zvetsuje. nebo se zmensuji ja? mihotave svetlo rady plamenku se mi vzdaluje, proletam mezi mohutnymi tramy krovu sedlove strechy. cim jsem vys, tim je tu chladneji a temneji. v prime trajektorii pohybu meho tela vidim diru ve strese, kterou poblikavaji hvezdy nocni oblohy.
slabnouci vuni slamy a doutnajicich petrolejek zacina prevazovat zapach hniloby a tlejiciho masa. oci si jen pomalu zvykaji na tmu, ale tady nahore je tramovi zahaleno pavucinami. strhavam je jak proletam dal, pripadaji mi zvlastne pevne. bohuzel ne natolik aby me zastavily.
mozna spis bohudik. moc toho nevidim, spis jen tusim, ze se kolem me neco pohybuje. temer neslysne hemzeni pavouku a hmyzu snaziciho se z poslednich sil vymanit ze vsudypritomnych siti. smetu ze sebe nekolik nedobrovolnych cestujicich, ale cim jsem vys, tim hustsim bordelem proletam a cast ho beru s sebou.
prostor ve spicce strechy se zuzuje, otvor ke kteremu mirim se priblizuje a zvetsuje a spolu s nim roste i ma panika. mel bych se pokusit neceho zachytit a dostat se na zem, dokud je to mozne..
neco me sleduje. matne vidim neco velkeho, ladne se pohybujiciho mezi tramy soubezne se mnou.
hemzeni zustava nekde pode mnou a ohlusujici ticho rusi jen obcasne vrznuti ci zapraskani dreva, pod tihou pohybu toho neceho kousek ode mne. smrad hniloby je cim dal hustsi, pali me oci a zaludek zacina protestovat.
no a tady se vetsinou probudim.

Měla jsem se prokázat v nové práci, byly jsme čtyři nová děvčata a bylo to něco jako knihovnice? údržba? v magické knihovně nebo kouzelné univerzitě.
Všechno bylo barevně označeno podle patra.
V prvním patře byly knihy, procházelo se do "jiných" míst.
Měly jsme zvláštní propustku na souostroví, kde bylo všechno administrativně náročné jak na čínských nebesích. Snažily jsme se tam sehnat kousky oblečení, aby naše šéfová měla dokonalé oblečení na nadcházející slavnost.
Já měla nějaké problémy, když jsem používala schopnosti, co to místo umožňovalo, tak všechno zlobilo a přerušovalo se. Ale našla c jsem jednu místní dívku, co měla stejný problém a vzájemně jsme si pomohly a úkol splnily.
Pak jsem ale začala mít větší výpadky paměti. Přestala jsem na chvíli vnímat a když jsem se probrala, byla jsem jinde, část věcí byla hotová... Z nějakého důvodu to bylo kvůli mému ADHD, můj mozek divně reagoval s magií okolo.
Pak mi tělo zkolabovalo a já prošla duševní zkouškou samotného místa. Vím, že jsem musela prokázat například, zda mi na ochraně návštěvníků, kolegů a místa, záleží víc než na sobě... To se prokázalo tak, že jsem musela velké ochranné okenice zavřít zvenku, balancovala jsem u toho na maličké římse, aby se dovnitř nedostala obrovská kočkovitá monstra, co přecházela na dvoře jako tygři v pevnosti Boyard.
Když jsem se probrala, měla jsem najednou schopnosti, jaké mělo jen minimum dlouhodobých zaměstnanců.
Dokázala jsem procházet nekonečné zásoby vědomostí o různých tématech, viděla jsem schémata, jak zapojit součástky, aby fungovaly různé stroje a konstrukty, trocha telekineze a moje nejoblíbenější - jakýkoli magický či technický výrobek jsem dokázala opravit (spustilo mi to něco jako logickou minihru, vizuálně jsem se se zavřenýma očima zastavila kousek od věci, chvíli se nehýbala a věc - auto, artefakt nebo cokoli pak najednou fungovalo nejlépe jak mohlo).

Ta dáma, co nás testovala, si moje napojení na knihovnu uvědomila a okamžitě mě přesunula do nejspodnějších pater, kde pracovala "údržba". Poslední s tímto talentem zemřeli nebo je vyhodilo špatné vedení, takže tam byla tma a jen pár zoufalých introvertů (trochu styl IT crowd), ale když jsem opravila již postavená vylepšení a pomohla jim rozchodit jejich díla (stavěli tam složité pohyblivé konstrukce z Merkuru nebo podobně stavebnice), tak to najednou dole vypadalo jako v magické dílně.

Pak byl najednou časový skok. Zjevně bylo všechno v pořádku, tak můj mozek zvládl poměrně dlouho všechno na automat.
Jenže najednou jsem při zcela běžné opravě měla divné záseky a pocit chyb a asi bolesti (ve snu bolest necítím, ale moje snové tělo ano a jeho fyzické projevy vnímám). Jeden kolega zmínil, že moje schopnosti potřebují jednou za čas "update" s něčím v knihovně. Kvůli jinak fungujícímu mozku jsem sice měla nějaké výhody, ale to, že jsem zvládla fungovat mnohem delší dobu bez updatu, bylo takové dvousečné.
Než jsem se nad tím stihla zamyslet a vyřešit to, tak mého oslabení využila banda zloduchů. Postavili mi do cesty svůj náklaďák na "jednoduchou kontrolu a opravu" a během toho mě nějak zvládli paralyzovat a ukradnout. Dokonce měli s sebou doktora, který kontroloval, abych byla stále funkční, ale ne dost na to, abych se z toho sama dostala. Odváželi mě pryč, ale já se nějak zvládla "přesunout" do poškozeného a oslabeného těla nějaké malé holky s panenkou. Nevim, jestli byla původně mrtvá nebo zraněná, ale buď holka nebo panenka měla vlastní vědomí a nějak jsme se zvládly střídat a přehazovat mezi těmi dvěma těly.
Holka byla ve stavu jak "děvčátko se sirkami od Andersona" a panenka byla potrhaná hadrová, obě dost špinavé.
Procházely jsme nějaké podzemní chodby, zjevně se tam něco kopalo, ale nikde nebyl východ a věděly jsme, že po nás pořád jdou a nemůžeme se zastavit. Potkaly jsme tam turistu s dcerou, co se tvářili přátelsky, ale když jsme spadly do nějaké špatně zabezpečené jámy, tak jen komentovali naše otrhané a špinavé šaty a o panence mluvili jako o "té nechutné věci" a nechali nás tam. Prý jsme byly moc divný... Možná nepomohlo, že jsme o nás mluvily v množném čísle...
Pak jsme cítily, že nás dohání a nejsem si úplně jistá, ale mám silný pocit, že mi ta druhá umožnila uniknout, protože jsem se probudila, když byli nepřátelé fakt blízko, my se krčily v nějaké škvíře a doufaly (ale moc tomu samy nevěřily), že si nás nevšimnou, protože nebylo kam dál uniknout...

Dneska sem měla sen, že po mne šel brutální sériový vrah. Akorát když mě unesl a pak se se mnou bavil, tak mě radši pustil s tím, že tohle ani on nemá zapotřebí. Potom sem mu za to namalovala obrázek Galadriel.
(To je tak, když čtete detektivky a zároveň koukáte na Pána prstenů.)

dneska jsem měl totalní vzorkovník mých opakujících se nočních můr. nechápu.
- kocour se propašoval v kurfu s náma na dovolenou a po otevření auta prchl do lesů
- žena mě opouštěla
- půlka mých věcí zůstala při stěhování ve starém bytě a já se tam musel vkrást a svůj majetek uloupit
- pochopitelně návrat do školy
- potřeboval jsem spát ale furt mě někdo budil (ve snu)
- ztracené, bůh ví kde zaparkované auto
- musím rychle odjet někam, mám miliardu věcí a nic do čeho je dát, vrátit se pro ně nepujde
- ochrnutí nohou při chůzi na ulici a následné plazení se domů za účastných komentářů "zasraný feťaci!"

jediné co nebylo byl ultra bizár sen, kdy otec zběsile tančí na kufru plném čtyřlístků (kytek) v kruhu křepčících kostlivců...

Byla jsem mladou těhotnou manželkou Arnolda Schwarzeneggera a vybírali jsme nejlepší fitness musli v zahradnictví a obchodě se zdravou výživou u princezny Kate v Buckingham palace v zahradě. Všechny fitnesky nechápaly, proč je Arnie zrovna se mnou, takovou tlustou a záviděli, ehm :D

Zdálo se mi, že jsem byl na nějakém výletě, hodně jsem zápasil s tím, že mi mobil sám instaloval obrovské množství aplikací a her, které jsem nechtěl, protože mu to umožňovaly licenční podmínky (vzrůstající moc korporací na úkor zákazníka byla v tomhle snu docela časté téma). Pozorovali jsme tam delfíny, velryby a racky lovící mušle. Rozešel jsem se tam ale s přítelkyní, ale abych se mohl vrátit domů vlakem, potřeboval jsem k sobě spolucestujícího. Přišla ke mně nějaká náhodná žena a objala mě, abychom mohli předstírat že jsme pár a mohli jsme odjet, ale když jsem s ní o tom chtěl mluvit, telefonovala a z hovoru vyšlo najevo, že má přítele.

Vrátil jsem se domů, kde jsem měl postel na zahradě pod párty stanem. Protože ale v poslední době hodně pršelo, začala se jedna noha postele i stanu bořit do bahna. Přišel synovec, kterého jsem měl hlídat - hrozně chtěl vyrazit na zahradu, ale protože mi bylo jasný, že se omatlá blátem, donutil jsem ho zůstat uvnitř s tím, že se budeme dívat na televizi. Jenže skoro na každém kanálu běžel nějaký erotický pořad (bylo asi jedenáct dopoledne), tak jsem rezignoval a vyrazili jsme ven. O chvíli později přišla máma a brácha se švagrovou s tím, že budeme slavit Vánoce. Horečnatě jsem se snažil si vzpomenout, jestli jsem jim koupit nějaké dárky a nebudu to musel improvizovat, a nenápadně se snažil zjistit, co by se komu líbilo.

Potom jsem vyrazil na fakultu, kde jsem měl schůzku s nějakými lidmi ze studentské rady. Věci týkající se výuky jsme řešili pár minut, zbytek schůzky mi horečnatě vysvětlovali, že jsou silně proti povinným odvodům a vojně a že nechtějí válku s Ruskem. Co nejdřív to šlo jsem se s nimi rozloučil a šel za lidmi z našeho ústavu. Shodli jsme se na tom, že mezi studentskou radou přibývá lidí podporujících Putina, ale vyhazovat je za jejich politické názory je nemůžeme, bohužel. Taky jsme řešili, že fakulta má nový bezpečnostní systém, ale je v zásadě celý ovládaný bezpečností agenturou, která ho nainstalovala - včetně automatických pepřáků, které ovládá na dálku přímo nějaký člověk z agentury. Zároveň podmínky užívání různých předmětů denní potřeby vedly k tomu, že lidé pomalu ztráceli vlastní tělesnou autonomii, protože museli souhlasit s hrozně nevýhodnou smlouvou.

Šel jsem do kantýny, kde jsem měl něco jako opačný slevový kupon - kvůli podmínkám ve smlouvě jsem si od nich musel koupit pizzu, ale o tom, kolik a jak velkou a s čím rozhodovala obsluha. Za pultem tam bych chlapík, který, jak se ukázalo, byl přítel té dívky, se kterou jsem jel vlakem, a vůbec se mu to nelíbilo - takže mě donutil koupit velkou pizzu se vším pro každého návštěvníka bistra.

Ze mi oponenta k bakalarce delal Vaclav Havel a vubec se mu nelibila. :-/

Trochu to připomínalo kempy, ale ne úplně. Spíš všude byla spousta známých i neznámých lidí, kteří chodili do stejné velké jídelny na jídla a bylo snazší trávit čas s lidmi (hromadné promítání filmů, výlety, deskovky či rpgčka), protože nebyl problém s dojížděním.

Rozhodovala jsem se, že bych zkusila mástrovat, protože všichni chtěli hrát rpgčka, ale jako vždy bylo výrazně víc zájemců o hraní než dostupných GM. Dokonce jsem vymyslela zajímavý způsob využít losování čísel/symbolů jako prvku náhody místo kostek (zpětně mi to připomnělo jeden zvyk mé oblíbené učitelky ze střední), kterým by se odkrývaly "zapomenuté" detaily k postavám.
Vypadalo to, že konečně překonám strach, že mám nápad, co bude fungovat i téměř bez přípravy a skupinka hráčů působila velmi rozumně (i když jediný, koho dokážu zpětně identifikovat, je Damík...)

V krátké pauze mezi domluvou a samotnou hrou jsem ale najednou byla u mamky v bytě (pořád byl na sídlišti, jen zevnitř vedly dveře do zmíněného areálu) a mamka a paní Milena V. si se mnou povídaly. Nějak jsme narazily na téma historického kontextu novodobých dějin a já řekla něco jako "přiznám se, že období komunismu mi přijde jako dlouhá doba vládnutí stárnoucích páprdů a celé mi to tak nějak splývá... Naopak devadesátky a potom si sice trochu pamatuju, ale taky je to takové pomíchané a nevěřila bych si, kdybych to někde měla detailně popisovat."
Mamka se na mě podívala a tím stylem "tohle není názor, tohle je všeobecně známý fakt" mi oznámila, že je dost tragické, jak málo toho vím.
Zkusila jsem to trochu obrátit ve vtip, že sice ano, ale spousta mých vrstevníků a lidí obecně má výrazně horší všeobecný přehled.
Mamka i paní V. ale s vážným výrazem učitelek poučujících tupějšího žáka řekly, že nikdo nemá tak špatný rozhled jako já a vlastně vůbec nestojí za to se se mnou o něčem bavit.
Pak paní V. odešla a mamka se mnou chtěla něco řešit. Já jí s kamenným výrazem (zakrývajíc slzy na krajíčku) řekla, že přece nestojí za to se se mnou o něčem bavit. Mamka se (samozřejmě) urazila, ale stejně za mnou přišla ještě asi 5x za sebou.
Já chtěla jen klidné místo, být chvilku sama, ale doma to s pořád se vracející mamkou nešlo, tak jsem šla na nějaký pěší výlet s větší skupinou. Tak jsem zkoušela svůj psychický stav řešit s jednotlivými známými (bývalá spolužačka Bára, současní kamarádi), ale i když mě měli vůli poslouchat, všichni byli ale příliš nadšeni z aktuální situace, kterou já nebyla vůbec schopna vnímat. Vůbec nevím, co jsme dělali, kam se šlo a proč všichni cestou sbírali random umístěné košíky s grilovanými špízy... Já se snažila jen nebrečet a jít s davem.
Když jsem pochopila, že oni nejsou schopni vnímat mě a já nejsem schopná vnímat cokoli jiného, tak jsem se přestala snažit to nějak říct. Nasadila jsem částečně přesvědčivý úsměv, odpovídala neurčité neutrální věci (většinou "jasně, v pohodě") a snažila se vymyslet, jak řeknu hráčům, že na mástrování teď fakt nemám a je otázka, zda někdy budu mít...